Na počátku všeho byly buráky. To když si Josef Šusta koupil starý náklaďák a začal je rozvážet zákazníkům pro firmu Balírny obchodu. Psal se rok 1989 a rodák z Varnsdorfu, syn taxikáře a fanda do aut, stál u zrodu svého budoucího podnikání. Aniž by to tušil.
Teď je leden, rok 2024 a my stojíme před železnými vraty, nad nimiž se vyjímá nápis Pivovar Kocour s nezaměnitelným logem malé šelmy.
V rozhlehlém areálu, ve kterém kdysi stávala keramická továrna bratří Böttcherů, je dnes vkusně zrekonstruovaná budova s restaurací, pivovarem a apartmány. Před ní stojí červené a modré vagony.
Ve Varnsdorfu, což je jedno z nejsevernějších měst Česka, které je ze tří stran obklopeno Německem, zná tenhle kout snad každý. Pivo Kocour tu vaří už od roku 2008 a jezdí k nim lidé z celé země i ze zahraničí. Kdo může, jede vlakem, protože Kocour má i svou vlastní zastávku.
Loni v prosinci to bylo deset let, co se Josef Šusta stal prvním soukromým vlastníkem železniční stanice. Vybudoval pro ni peron a architekti z pražského studia DMNK jí vtiskli originální podobu. Zastavují na ní všechny vlaky mezi Libercem a saským Seifhennersdorfem.
„Tak pojďte dál,“ vítá nás Josef Šusta. „Co si dáte? Jste autem, tak vyzkoušejte našeho nealkoholického Samuraie. Ten vám bude chutnat,“ odhaduje majitel jednoho z prvních severočeských minipivovarů. Nemýlí se.
A proč Samurai? „To je na počest jednoho japonského sládka, který u nás uvařil vůbec jedno z prvních svrchně kvašených piv v Česku. A Samurai je dodnes jedním z nejoblíbenějších, a proto děláme nealko s podobnou chutí,“ vysvětluje majitel pivovaru.
Sedíme v restauraci, do které se vejde zhruba 130 hostů, dorazili jsme v době oběda, a tak je tu čilý ruch. Na jídlo přijíždějí hlavně místní. Každá židle má na opěradlo vtisknuté logo pivovaru a místnosti dominuje krb, z něhož v mrazivých dnech sálá příjemné teplo. Nad starým nákladním výtahem visí orloj, kde se místo apoštolů střídají pivní lahve. Když odbíjí celá, ukáže se i půllitr. „Je to taková blbůstka, ale lidi to baví,“ krčí rameny Josef Šusta.
Vraťme se ale ještě na chvíli na úplný začátek, k autu, které vozilo buráky. Bez něj by totiž pivovar nikdy nestál.
„V té Balírně tehdy pracoval můj švagr a my si tam šli do garáží nalakovat ten náš náklaďák, abychom v něm mohli vozit žigulika na závody. No, a tam za námi přišel náměstek firmy a nabídnul nám práci. Líbilo se mu auto, prý ideální na převoz buráků. A že nám bude platit za každý kilometr 12,20 koruny. Nakonec jsme pro něj jezdili asi tři roky, přikoupili další auta a rozváželi různé zboží,“ popisuje.
A tak vznikla Autodoprava Josef Šusta, která se později rozdělila ještě na firmu Noprosu, kterou podnikatel předal před čtyřmi lety svému synovi. Naplno se tak může věnovat minipivovaru.
„Tak v téhle místnosti jsme začínali,“ ukazuje podnikatel. „Budova tehdy fungovala jako sklad pro autodopravu a my si tady s kamarády zřídili takovou malou varničku, kde jsme vařili pivo zprvu jen pro známé a hosty restaurace, kterou jsme v té době už vedle autodopravy provozovali. Jenže všechno, co jsme na víkend vždy navařili, se do poslední decky vypilo a v pondělí nebylo nic. Lidem pivo chutnalo,“ přibližuje.
Ostatně i jeho k pivu přivedla chuť. To když se byl podívat v Harrachově, kde pracoval kamarád sklář, který je zavedl do minipivovaru Novosad. „To pivo úplně jinak chutnalo a od té chvíle jsem věděl, že už jiné nechci. A říkal jsem si, že když to dokážou v Harrachově, zvládneme si uvařit vlastní i my.“
Zkušenosti sice chyběly, nadšení ale měla parta z Varnsdorfu více než dost. O velký kus je posunulo setkání se stevardem Janem Kočkou, který díky své práci u aerolinek sbíral pivní speciály z celého světa a vozil je kamarádům ochutnat.
Jan Kočka je pak také propojil s Janem Šuráňem. který se později stal prezidentem Českomoravského svazu minipivovarů. Pomohl jim získat povolení na vaření piva a poradil i s technologií. Většinou šlo o zařízení z druhé ruky, něco sehnali na skládce, něco si nechali vyrobit. „Myslím, že kdyby se pivovar nejmenoval Kocour, zcela jistě by to byl Sekáč,“ podotýká s úsměvem Josef Šusta.
Jan Šuráň doporučil také sládka, tedy přesněji sládkovou. A ne ledajakou. „Nikol Krmenčíková byla tehdy ještě studentka a dojížděla k nám po dva roky, vždy o víkendu vařit pivo. Od ní jsem se všechno naučil,“ vzpomíná. Kocour byl jedním z průkopníků nového pohledu na pivo, ukázal, že je víc než český ležák, že to není jen chlazená desítka v lednici.
Pro samotné jméno pivovaru bylo inspirací příjmení kamaráda Jana Kočky a pak také logo, které získali za tři sudy piva. „Nám tehdy moc chutnalo skotské pivo Brewdog, které má zubatého psa ve znaku. Takže když jsme uviděli toho našeho kocoura, věděli jsme, že to je přesně ono, co chceme,“ prozrazuje Josef Šusta.
Dnes vaří v pivovaru ležáky i svrchně kvašená piva, jako je ale, saison nebo weizen. V principu jde o stejnou technologii, hlavní rozdíl je ale v použití odlišných kvasničných kmenů a vyšších teplot kvašení a zrání u svrchně kvašených piv.
Pro česká piva používají český chmel ze žatecké oblasti a český slad. K vaření speciálů pak třeba nakuřovaný slad ze sladovny Weyermann z Bamberku v Bavorsku, anglický chmel Fuggels, Northern Brewer nebo Challanger. Pro piva typu IPA jde zase o americké chmely.
Ročně uvaří kolem čtyř tisíc hektolitrů piva. Většina se stáčí do lahví, jak plastových, tak i do skla. Právě ve skleněných lahvích by chtěl Josef Šusta prodávat pivo nejvíce, protože si myslí, že do nich patří.
„Ještě před covidem jsme hodně prodávali pivo v sudech. Jenže pandemie restaurace zavřela a sudy nikdo nechtěl. Lidé se naučili pít doma. A i když covid skončil, ty objednávky už se na tu dobu před ním nevrátily. Takže tak osmdesát procent produkce dnes prodáváme v lahvích,“ přibližuje pivovarník. Roční obrat minipivovaru v uplynulém roce přesáhl pětačtyřicet milionů korun.
Jenže do varnsdorfského Kocoura nepřijíždějí hosté jen za pivem. Majitel jim nabízí i nově vybudované pokoje s kapacitou dvaatřiceti lůžek, z nichž každý nese jméno po pivu, které tady vaří. Mohou se vyspat třeba v Mezulánovi, v pokoji číslo devět, protože tolikastupňové je i tamní pivo s tímto názvem. Anebo v jedenáctce – v Sumečkovi. Pokoje se nacházejí na půdě, kde se dříve sušily cihly.
S její přestavbou pomohli opět architekti DMNK a Josef Šusta si spolupráci s nimi nemůže vynachválit. „Kdokoli tady byl před nimi, tak chtěl ten prostor uzavřít, ty dřevěné, masivní trámy schovat. Ale Petr Šikola a jeho tým z nich naopak udělali dominantu pokojů,“ zmiňuje.
Od apartmánů se pak dá venkovním schodištěm sejít k odstaveným vagonům. Ty červené zatím slouží jako úschovna kol nebo venkovního nábytku, ty modré jsou pak součástí ubytování. „Tenhle vlak je z roku 1982 a jezdil do Moskvy. A stále pojízdný je, naším snem bylo vyrazit s ním po kolejích do Řecka,“ prozrazuje Josef Šusta.
Uvnitř každého vagonu je možné ubytovat třicet lidí, každé kupé má tři postele a umyvadlo. Toalety a sprchy jsou společné na peroně.
„Když se mi nabídla možnost ten vlak koupit, neměl okna a musel jsem ho celý opravit. Naštěstí ty vagony vyráběli v Görlitz, v Německu. Tak jsem tam zavolal s tím, že ho dávám dohromady, a jestli tam náhodou nemají nějaké náhradní díly. A měli, všechna těsnění i okna.“
I s druhým vagonem měl štěstí. O to větší, že jde o bývalý prezidentský vlak. Jednoho dne mu zavolali z Českých drah, že jim tam jeden vagon zbyl, protože měl putovat do muzea na Slovensko, ale nikdo si pro něj nepřijel. „Hrál dokonce i v nějakém filmu, a ještě v něm zůstalo i povlečení,“ říká Josef Šusta.
Kromě apartmánů je hostům k dispozici i nový sál o kapacitě 250 lidí, kde se konají nejrůznější společenské akce, třeba plesy, svatby nebo tu lze uspořádat i teambuilding. Do něj umístili architekti DMNK netradiční bary. V útrobách spodního je nekonečné pole ječmene, horní bar zase jakýmsi digitálním displejem z pivních lahví nabízí výhled do pivovarské spilky. Na podhledech obou barů jsou pak zavěšené pivní tácky s logem kocoura.
Plánů, jak své podnikání ještě zpestřit, má Josef Šusta stále dost. Nedávno přikoupil statek, kde bude chovat kolem osmdesáti kusů dobytka a jeho masem zásobovat i vlastní restauraci.
Časem by se chtěl věnovat rovněž agroturistice. Ostatně už teď mohou hosté několik zvířat při své návštěvě obdivovat.
Třeba pivovarské koně, osla nebo vznešené pávy, kteří se v létě procházejí mezi návštěvníky na terase. Kromě toho staví ještě na místě bývalé jídelny v areálu kasáren dům pro své zaměstnance.
„Já jsem se ve Varnsdorfu narodil a žiju tu, a v každém ročním období je tu krásně. Ale pro nás pivovarníky ta pravá sezona začíná Velikonocemi a končí v říjnu. To je tady rušno a veselo, a to mám rád. Tak určitě přijeďte. A vlakem,“ loučí se majitel minipivovaru Kocour.
