Parcely obklopující okolí stanice metra Kolbenova v Praze 9, poseté často zanedbanými továrními budovami bývalého strojírenského podniku ČKD, působí dost neutěšeným dojmem. Z jedné strany se do nich ale čím dál víc zakusuje moderní rezidenční zástavba, na kterou dodnes ze své kanceláře hledí kdysi nejmladší šéf „Kolbenky“ a dnes mimo jiné vlastník jejích lukrativních pozemků Milan Hagan.
„Je to takový návrat zpátky k ČKD. Po roce, co jsem z fabriky odešel, byla příležitost koupit část areálu, který jsem dobře znal. A také nebudu zastírat, že jsem věděl, že naproti bude stát metro,“ vzpomíná na dobu před 20 lety prošedivělý muž, který sice původně vystudoval fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, svět byznysu si ho ale bude pamatovat spíš jako schopného krizového manažera.
Krizový manažer a současný majitel Palírny U Zeleného stromu Milan Hagan
Během tří dekád své kariéry postavil na nohy a pak prodal několik menších podniků, vzpružil pivovarnickou skupinu Drinks Union, kterou poté koupil Heineken, a nyní už 10 let rozvíjí nejstarší distilerii v Evropě – Palírnu U Zeleného stromu (dříve skupina Granette – Starorežná) s miliardovými obraty, z jejíž Staré žitné myslivecké chce udělat něco jako středoevropskou whisky.
„Chtěli bychom, aby to byla naše vlajková loď,“ říká osmapadesátiletý podnikatel s vědomím, že 500 let palírny znamená slušný historický náskok před jejími soupeři, především jedničkou na českém trhu, firmou Stock.
Příběh Milana Hagana začíná na konci 80. let minulého století, kdy jako absolvent matfyzu se zaměřením na teoretickou fyziku a fyziku pevných látek začal pracovat v berounských železárnách. Odtud už ale odešel do technologického vývoje právě do ČKD, která jej nakonec navedla na manažerskou cestu. Hned po revoluci totiž mnohé firmy začaly své lidi posílat na zahraniční stáže a Hagan byl jedním z těch, kteří odešli studovat krizový management do Tokia.
Po návratu se stal, jak sám říká, tzv. zbytkovým náměstkem – v jeho agendě byly nepříliš příjemné věci, které ostatní nechtěli dělat. Ekonomika se totiž transformovala, což se projevilo i v poklesu zakázek Kolbenky, a tak Hagan řešil personální záležitosti v době propouštění, objednávání materiálu v době nedostatku financí nebo naopak vymáhání pohledávek. „V té době jsem se seznámil se spoustou lidí a řešil jsem věci, ke kterým bych se dostával velmi těžko. Tehdy jsem se mnohé naučil,“ vzpomíná.
Jeho nabyté zkušenosti ho nakonec ve 33 letech vynesly na post ředitele ČKD, nejmladšího v její historii. „Rád na to vzpomínám, byli tu výborní odborníci a myslím si, že osud, který ČKD potkal, si fabrika nezasloužila,“ posteskne si nad osudem zkrachovalé továrny, která v době své největší slávy patřila například k předním výrobcům lokomotiv na světě.
Hagan po odchodu z čela firmy začal pomáhat svým známým s restrukturalizacemi podniků. Mimo jiné měl na starosti i odnož ČKD Dukla, kterou ze stomilionové ztráty při obratu 800 milionů korun během jednoho roku vytáhl do zisku s 1,5miliardovými tržbami. „Dostal jsem odměnu a tehdy jsem si řekl, že koupím svůj vlastní komín a to, co jsem dělal pro jiné, začnu dělat pro sebe.“
S částí nakoupených pozemků ČKD získal i malou modelárnu se 40 zaměstnanci, ovšem jen s šestimilionovými tržbami, které znásobil na 50 milionů korun, a prodal ji Švýcarům. A takto to pak zopakoval i s dalšími manufakturami, až se ke konci minulého tisíciletí dostal přes akcionářské podíly k pivovarnické skupině Drinks Union, která sdružovala Ústecké pivovary, lounský pivovar nebo pivovar v Kutné Hoře.
„Viděl jsem, že Ústecké pivovary jsou na tom bídně. Část akcií jsem koupil, ještě když byly levné na trhu, a ohledně zbytku jsem se domluvil se státem, který podával návrh na konkurz,“ říká Hagan.
Roční výstav 350 tisíc hektolitrů piva Hagan se svým týmem zvedl na milion hektolitrů, Zlatopramen a Březňák se staly celorepublikovými značkami a nejprodávanějšími českými pivy v sousedním Německu. V roce 2008 skupinu prodal nizozemskému Heinekenu.
Po prodeji mu ale v portfoliu zbyla likérka Granette přidružená k pivovaru ve Velkém Březně. „Měl jsem dvě možnosti – buď ji zavřít, nebo rozvinout,“ vzpomíná na dobu před 10 lety. Asi není překvapivé, že se rozhodl pro druhou možnost. A tak se dostal ke svému současnému byznysu s tvrdým alkoholem.
V té době bylo v Česku několik výrobců destilátů. Nejúspěšnější je dodnes Stock, který podle Hagana ale nemá kromě Božkova silnou značku, prodává hlavně komoditní produkty typu fernetu a tuzemského rumu. Další likérka Jan Becher – Karlovarská Becherovka měla stabilní vlastníky a palírna Jelínek zase obhospodařovala malé procento trhu.
A tak se Hagan rozhodl, že vsadí na historii a tradici a koupí Prostějovskou palírnu, která sice nebyla v nejlepší kondici, měla ale něco, co ostatní neměli – vlastní autonomní značky jako Hanáckou vodku, Starorežnou nebo Starou mysliveckou, původně Starou žitnou.
„V našem regionu je silný segment hořkých a hořkosladkých bylinných likérů, který tvoří čtvrtinu českého trhu. Ve světě je to naopak okrajový segment tvořící zhruba pět procent trhu. Rozdíl mezi světem a námi je spotřeba whisky, která tvoří 35 procent světového trhu. V Česku jsme na 10 procentech, pomalu to ale roste,“ odkrývá čísla v rámci nastolené strategie.
A jak se dá ze Staré myslivecké udělat whisky? „Žitný destilát, ze kterého se vyrábí, zraje v dubových sudech podobně jako whisky. Když zraje rok, jde o tzv. zelenou whisky, rezerva ale zraje v sudu čtyři roky, což je v podstatě pravá whisky,“ vysvětluje. A po rozšíření sklepů na zrání žitného destilátu se zvýšila produkce Staré žitné myslivecké rezervy, se kterou chce Palírna U Zeleného stromu uspět na zahraničním trhu, kam nyní posílá více než desetinu produkce.
„Pokud chceme mít šanci do budoucna být jedničkou na trhu, musíme rozvíjet něco, co jiní nemají. Palírna stojí na 500leté historii svých značek – a když někdo něco vyrábí a prodává už 500 let, tak to asi umí,“ doplňuje Hagan.
Palírnu U Zeleného stromu s dnes téměř dvoumiliardovým obratem a produkcí 10 milionů litrů alkoholu ale může potkat jiný osud než firmy, které prošly rukama tohoto selfmade podnikatele a které po jejich vybudování prodal. „Mé děti se angažují v oblasti marketingu a baví je to, tudíž jednou z možností je, že by zůstala rodinným podnikem. Já už firmu nepotřebuju prodávat,“ uzavírá.
