V politice končím, tak co teď? Lídři států zoufat nemusejí, o hladu nezůstanou – naopak jsou za ně a jejich kontakty i znalosti ochotny vynaložit velké peníze soukromé firmy. A zatímco na tom politici i firmy vydělávají, politice a konkurenčnímu prostředí to ubližuje.
Někteří nejdříve uspějí v byznysu a peněz i známostí využijí ke vstupu do politiky, snad ještě častěji dochází k jevu opačnému – přechodu politiků do soukromé sféry. Naposledy minulý měsíc, kdy bývalý prezident Polska Andrzej Duda přesedlal z té nejvyšší politiky do dozorčí rady fintechové společnosti Zen.com.
Do té se dostal poté, co v srpnu opustil úřad a je podle něj „přirozeným pokračováním mise, kterou prosazoval jako prezident“.
Jaká bude Dudova úloha ve firmě? „Podporovat společnost v dialogu s mezinárodními regulačními orgány a strategickými partnery,“ hlásí společnost. Má tak primárně dohlížet na vztahy s regulačními orgány v zemích, kde společnost získává nové licence.
Zdaleka není prvním vrcholovým politikem, který by se takovou cestou vydal. Zvlášť protože jsou lidé jako on soukromými společnostmi značně žádaní. Nejenže mají přehled o systému a regulacích, které mnohdy oni sami schvalovali, ale zároveň znají i politiky, kteří stále u moci jsou.
Za interní znalosti o fungování vlastního státu i organizací, jako je Evropská unie, a schopnosti vyjednávat i s těmi nejmocnějšími jsou firmy ochotné zaplatit hodně. A bývalí politici, kteří shánějí místo, si rádi nechají říct.
Je to dokonce tak častý jev, že má vlastní označení – politika otočných dveří. A také je to jev značně starý, protože první zmínky o snahách jej regulovat pocházejí už z konce devatenáctého století.
Dnes zachází regulace ještě mnohem dále a například v Evropské unii pro komisaře platí ochranná lhůta v době dvou let, kdy musejí oznámit dva měsíce předem přijetí jakéhokoli zaměstnání, jmenování nebo přijetí podobných výhod. Když se navíc budoucí činnost vztahuje k tomu, co řešili během svého působení v Evropské komisi, pak musí případ konzultovat nezávislá etická komise.
Když pak chce bývalý poslanec Evropského parlamentu lobbovat, může, ale musí to oznámit. Po rozhodnutí se pro takové pokračování kariéry mu navíc skončí benefity, kterých se dostává ostatním exposlancům – například nesmí vstoupit do budovy parlamentu ani využívat jeho restaurací, kaváren, knihoven, dokumentačních center a parkovišť.
V roce 2023 pak Evropský parlament přijal opatření, které zamezuje jeho bývalým členům lobbovat po šest měsíců po jejich konci ve funkci.
Že jsou taková pravidla potřeba, upozorňuje organizace Transparency International, jejíž poslední čísla z roku 2017 odhalila, že více než polovina bývalých komisařů a téměř třetina bývalých poslanců se takovou cestou vydaly.
Běžné je to i v Česku, kde do soukromého sektoru zavítal například první ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý. Po působení v Klausově vládě se stal poradcem nadnárodní investiční banky Goldman Sachs, francouzského investičního fondu Meridiam Infrastructure a dodnes je členem dozorčí rady Pojišťovny Kooperativa.
Radit zahraničním firmám začal po konci politické kariéry i Bohuslav Sobotka a trochu jiným případem byl bývalý premiér Jan Fischer, který se po angažmá v Rusnokově kabinetu vrátil na stejnou pozici a do stejné kanceláře společnosti CE Group, kde pracoval předtím.
V roce 2020 se však objevily zprávy o tom, že rovněž Fischer zavítal v soukromé sféře dále, když radil jihokorejské společnosti KHNP při boji o Dukovany. Zakázku na nové jaderné bloky nakonec v roce 2024 firma získala.
V Česku tak stejně přísná pravidla, jako platí například v zemích na západ od nás, nejsou. Poukazuje na to i letošní zpráva organizace OECD, podle které u nás „ochranné lhůty“ platí pouze pro omezený počet pozic ve státní sféře, a tak má Česko „mezeru v právním rámci“.
„Pokračujte v posilování rámce veřejné integrity, mimo jiné rozšířením pravidel pro členy vlády, parlamentu a státní správy po skončení jejich funkčního období,“ pak stojí v jejích doporučeních.
Například i v Německu ale dochází k podobným případům. Snad nejvýznamnějším příkladem toho je současný kancléř Friedrich Merz, který po politické kariéře přešel v roce 2009 do soukromé sféry, kde se stal eurovým multimilionářem.
Zavítal například do dozorčích rad společnosti Bosch, letiště Kolín/Bonn a nejméně třinácti dalších organizací. Když se pak v roce 2018 do politiky vracel, novinářům přiznal, že vydělává jeden milion eur ročně.
To vyvolalo pozdvižení veřejnosti, a přestože dvě volby předsedy strany CDU Merz nevyhrál, v roce 2022 i přes dřívější kontroverzi uspěl. Od 6. května 2025 pak zastává nejvyšší funkci německé politiky.
Problematické jsou přitom „otočné dveře“ z několika důvodů – přechod politiků do soukromé sféry může například snižovat důvěru veřejnosti v instituce, protože je občané mohou vnímat pouze jako krok na cestě k „pohodlné“ pozici jinde.
Zjistit, jaké informace a o čem následně politik poskytne, je navíc takřka nemožné. Obavy vyvolává i jev, kdy se politik na nové pozici dohodne, ještě když je v úřadu, protože může začít budoucímu zaměstnavateli „vypomáhat“ nebo zjišťovat informace, které poté může použít.
Podle blogu British Politics and Policy se přitom děje i to, že se politici svými kroky snaží možným budoucím zaměstnavatelům vůbec zalíbit. Článek zmiňuje i případ bývalého britského ministra Stephena Byerse, který v roce 2010 nabízel zprostředkování osobních schůzek s premiérem Tonym Blairem pro fiktivní společnost, za kterou stáli investigativní novináři.
Transparency International upozorňuje i na to, že zatímco velké firmy si mohou dovolit vynaložit finance na získání expolitiků a tím si zajistit přístup ke klíčovým osobnostem byznysu i politiky, stejnou možnost nemají malé společnosti s omezenými zdroji. Na úkor těch pak korporace prosazují své zájmy, které mnohdy jejich menší konkurenty poškozují.
