Když je to nepříjemné, můžete najmout někoho, kdo to udělá za vás. V Česku si proto někteří lidé platí za úklid domu a v Japonsku zase za to, že za ně firma podá výpověď. Podobný byznys by u nás ale podle odborníků zřejmě neuspěl, protože nejsme tak oddaní práci.
Firma to může pokládat za zradu a šéfa to často rozzuří. Japonci proto našli lepší způsob, jak dát výpověď – zaplatit někomu, kdo to udělá za ně. Průkopníkem v této oblasti je společnost Exit, která v přepočtu za tři tisíce korun pomáhá odejít ze zaměstnání asi deseti tisícům Japonců ročně. Šéfovi jednoduše zavolá, oznámí mu žádost zaměstnance o odchod a za dohledu právníka vyřídí všechny formality spojené s ukončením pracovního poměru.
Obliba této služby je dána specifickým japonským přístupem k práci a tamní rigidní hierarchií. „Je o to zájem, protože japonské zákony teoreticky zaručují lidem právo odejít, ale v praxi je skoro skandální dát v některých firmách výpověď,“ vysvětluje japanolog a autor knihy o japonských mediálních skandálech Igor Pruša.
Podle Denisy Vostré, japanoložky a autorky knihy o japonské kultuře, stojí za využíváním této služby tradiční zájem o zachování harmonie. „Výpověď mohou vnímat jako porušení této harmonie, což je pro ně velmi nepříjemný stav. Zejména pokud nejsou vztahy se zaměstnavatelem ideální, je jednodušší podat výpověď přes prostředníka,“ potvrzuje japanoložka.
Zájemci o odchod bez rozhovoru se šéfem jsou většinou mladí muži. Ti podle Vostré donedávna nastupovali do podniku hned po ukončení studia a často tam vytrvali až do důchodu, přičemž se jejich postavení a plat zlepšovaly s odpracovanými lety. „Ukončit pracovní poměr tak znamenalo ztrátu nabytého postavení i finančních prostředků,“ doplňuje japanoložka.
Navíc je výpověď od mladšího člověka považována za vrcholnou neúctu, která se rovná zradě. Pruša také zmiňuje současný nedostatek pracovních sil, kvůli kterému šéfové nechtějí přijít o vyškolené zaměstnance.
Nešťastní Japonci tak zůstávají v práci nejen z pragmatických, ale často také z kulturních a mezilidských důvodů. „Podání výpovědi vyžaduje notnou dávku odvahy, kterou ale většina Japonců nemá. Buď nevědí, že stát má legislativu, která umožňuje svobodně podat výpověď, nebo narazí na ‚šíleného‘ šéfa, který danou legislativu ignoruje pro vyšší ‚dobro‘ firmy,“ zmiňuje Pruša.
Firma je totiž v Japonsku považována za druhou – a někdy vzhledem k počtu hodin strávených v práci i jedinou – rodinu. „Nezřídka proto šéfové vybuchnou vzteky, když se někdo odváží podat výpověď. Oni jsou navyklí na staré metody zaměstnávání a odmítají se smířit s tím, že někdo, koho navíc pracně vyškolili, hodí rukavici do ringu,“ přibližuje japanolog.
Foto Taishokudaikou.com
Reklama na službu Exit za dvacet tisíc jenů (tři tisíce korun)
Někteří z nich tak aktivně brání zaměstnancům v odchodu. V extrémních případech buď výpověď roztrhají a nakážou jim vrátit se k práci, nebo je nutí pokleknout a klanit se či brečet, aby dokázali, že opravdu chtějí odejít.
Pokud ani to nadřízeného nepřesvědčí, někdy začne chodit až k pracovníkovi domů a tam ho obtěžovat. Americká televize CNN dokonce informovala o případu, kdy šéf nařídil zaměstnanci dojít si do chrámu, protože pokud chce dát výpověď, musí být zakletý.
Přestože tak celoživotní zaměstnání již není normou, zůstává tento přístup v některých částech společnosti stále zakořeněný. Není to totiž záležitost, o které by se v Japonsku otevřeně diskutovalo. Mnozí pracovníci proto raději setrvají v zaměstnání, i když jsou nešťastní, což vede k častým sebevraždám z přepracování a zdravotním problémům spojeným se stresem.
Právě mladí muži však už tak intenzivně nerespektují hierarchii, v níž je šéf „bohem“ a práce „nadosmrti“. Podle Pruši se proto pracovní kultura na asijském ostrově začíná pomalu měnit a změna kariéry se stává běžnější.
Na stránkách společností, které tuto službu nabízejí, pak sdílejí své zkušenosti hlavně muži kolem 24 let. Jako důvod pro zaplacení odchodu uvádějí především dlouhé neplacené přesčasy a skutečnost, že jim nikdo neodpovídal na jejich otázky. Jednomu z odešlých zaměstnanců se prý na každý dotaz dostalo jen odpovědi, že se dostatečně nesnaží.
Vedle mladých Japonců si výpověď platí i některé ženy. „Jde o ty, které jsou konstantně sužovány sexuálním harašením ve firmách a již odmítají hrát roli poslušné a podřazené ženy,“ tvrdí japanolog.
Zda by se taková firma mohla uchytit i v Česku, si ale Vostrá netroufá říct. „Možná že ano, prodávají se jistě i obskurnější služby. Důvody, proč by ji lidé vyhledávali, by ale nejspíše byly jiné než v Japonsku,“ myslí si japanoložka. Tamní společnost je podle ní orientovaná směrem ke kolektivu a klade mnohem větší důraz na disciplínu, zatímco u nás chápeme výpověď spíše jen jako běžnou součást pracovního procesu.
I podle Pruši je mentalita Čechů nastavená jinak. „Neexistuje u nás pravidlo, že by zaměstnanec měl obětovat celý život jediné firmě, od které odejít znamená skandál. Málokterý Čech se slepě oddá jedinému zaměstnavateli a vnímá to jako celoživotní závazek,“ zmiňuje japanolog.
Rozdíl je i v našem přístupu k šéfům, protože nejsme vázáni konfuciánskou kulturou, v níž musí submisivní subjekt bezvýhradně poslouchat a respektovat hlas nezpochybnitelné autority. „Češi jsou spíše ‚Švejci“, kteří si naopak z šéfa utahují, protože ho vnímají primárně jako člověka a až sekundárně jako autoritu,“ dodává Pruša.
