Mohl svoji firmu prodat za tři čtvrtě miliardy korun. A zbytek života už jen odpočívat ve vířivce. Jan Voříšek ale lukrativní nabídku odmítl. Místo relaxu tak dál buduje rodinnou firmu Hanscraft, která je z hlediska objemu třetím největším výrobcem vířivých van v Evropě.
V rekordním roce 2021 jich firma z Prahy poslala do světa přes tři tisíce a dosáhla obratu více než 400 milionů korun. V té době také přišlo pozvání od amerického investičního fondu, který se rozhodl Hanscraft koupit.
„V lednu 2022 jsem u jednacího stolu na Floridě udělal nejhloupější finanční rozhodnutí mého života. Odmítl jsem v přepočtu tři čtvrtě miliardy korun, což jsou peníze, které z firmy jejím provozem nejspíš nezískám. Ale rozhodně toho nelituji, protože můžu dál dělat, co mám rád,“ říká Jan Voříšek.
Odradilo ho, že američtí investoři měli úplně jinou představu o byznysu. „Jsou to žraloci. Kdybych tehdy kývl, byl by dnes Hanscraft násobně větší. Ale musel bych sledovat, jak se slevuje na kvalitě, odvádějí se zisky do zahraničí, designová část firmy by se prodala a zmizelo by všechno, co jsem skoro dekádu a půl budoval.“
Celkem Jan Voříšek odmítl třináct nabídek nebo jednání o nabídkách na odkup a příběh Hanscraftu tak píše dál spolu se svou rodinou. Ve firmě působí osm rodinných příslušníků včetně jeho tatínka, který vede celou výrobu. Čerpá přitom zkušenosti z doby, kdy se jako projektant a designér podílel na výstavbě vodovodů, ropovodů a potrubí v Nigérii, Ománu, Saúdské Arábii nebo Libyi.
Výrobní ředitel Jan František Voříšek, majitel Jan Voříšek a CEO Martin Knotek
Výrobní ředitel Jan František Voříšek, majitel Jan Voříšek a CEO Martin Knotek
Jeho syn zase navazuje na své předchozí působení v roli exportního ředitele a člena představenstva firmy Albixon, největšího výrobce bazénů a zastřešení v Česku, který dnes spadá pod rodinný holding BBFH. V Albixonu mimo jiné vybudoval importní oddělení, v rámci kterého měl na starosti dovoz komponentů z Číny, kde tři roky žil a pracoval i pro českou ambasádu.
Tam ho také na jedné výstavě zaujaly vířivky, které začali s Albixonem dovážet. „Byl to ale druhořadý produkt. Když jsem se s firmou loučil, udělali jsme se zakladatelem Jaroslavem Smetanou gentlemanskou dohodu, že se nedotknu zastřešení a bazénů, ale s vířivkami podnikat můžu. A to dodržuji dodnes,“ říká Voříšek, který je se Smetanou dál v kontaktu a o Albixonu říká, že tam nechal kus srdce.
V počátcích Hanscraftu dovážel z Číny vířivky a elektrokola. Jeho jízda s elektrickými oři ale skončila poté, co Evropská komise zavedla antidumpingová cla na dovoz čínských elektrokol. „Je dobře, že to Evropská unie udělala, ale zároveň kvůli tomu skončila polovina mého byznysu,“ vzpomíná podnikatel.
Soustředil se tak dál jen na vířivky, které dovážel vedle Číny ještě ze Spojených států. „Prošly nám rukama produkty od různých výrobců, které jsme instalovali a servisovali. Viděli jsme tak přesně, co a kde se po čase kazí. A protože nám nic z toho nepřišlo dost kvalitní, rozhodli jsme se vyrábět si vlastní vířivky a vychytat všechny chyby ostatních výrobců. Celkem jsme udělali asi čtyřicet vylepšení,“ popisuje Voříšek.
Hanscraft jako jediná firma v Česku a na Slovensku nahradil běžně používanou laminaci ekologičtějším a zdravotně nezávadným nanášením polyuretanu pomocí robotů.
„Vyztužují se tím auta a letadla. V našem oboru to jako první začali používat italští výrobci koupelnových van. Je to složitější proces než laminace, ale skořepina našich van je po skončení životnosti stoprocentně recyklovatelná. Na rozdíl od laminovaných vířivek, které se musejí spalovat v katalytické spalovně, přičemž se uvolňují různé zplodiny,“ líčí Voříšek a dodává, že firma má díky recyklovatelnosti téměř nulový výrobní odpad.
Snaží se přitom, aby životnost vířivek byla co největší. „Když jsem prodával čínské vířivky, štvalo mě, že se po pěti letech musí vyhodit. Chci dělat vířivky, které vydrží dvacet let. Z byznysového hlediska to není moc chytré, protože si lidé pak nekupují nové. Ale dává mi to hlubší smysl,“ říká zakladatel Hanscraftu.
Jeho firma se soustředí primárně na výrobu vířivek pro další značky. Asi třetinu produkce ale vyrábí pod vlastní značkou a hned za několik vířivek získala designová ocenění. Naposledy si odnesla Grand Prix z veletrhu For Garden za řadu Okandinavia, kterou navrhl architekt a designér Ondřej Kamenický.
Foto Libor Fojtík
Právě ta zaujala i jedno prestižní světové designové studio, jehož jméno zatím Hanscraft nemůže prozradit, ale s nímž na podzim odstartuje exkluzivní spolupráci.
„Naše strategie je zaujmout zákazníky designem a pak je mile překvapit tím, za jak příznivé ceny pro ně díky automatizaci dokážeme vyrábět privátní značky ve vysoké kvalitě,“ přibližuje svoji taktiku Voříšek, mezi jehož zákazníky patří francouzská firma Poolstar, norské Spaxo a v minulosti třeba Mountfield. Úspěch ale slaví i v Německu a Rakousku, Velké Británii, Itálii nebo Chorvatsku. Vyváží 92 procent produkce.
„Po Evropě jsme téměř všude. Nově zahajujeme export do Spojených států do obří sítě s dvěma sty prodejními místy, čímž si plním svůj americký sen. Uspět na Západě ale není jednoduché. Často trvá i několik let, než k nám zákazník přejde. Stále vůči nám jako postkomunistické zemi panují předsudky, které se snažíme bořit, a hrdě ukazovat, že jsme i technologové, designéři a nešidíme věci,“ říká podnikatel.
Firmě v nabírání nových zákazníků pomohl i covid, kdy byla zablokovaná doprava z Číny a prodejci hledali výrobce v Evropě.
„První dva měsíce byly šílené. Neměli jsme objednávky, ale pořád jsme museli splácet úvěr bance. Pak se to otočilo a měli jsme najednou nával nových zákazníků. A řešili jsme opačný problém – jak rychle navýšit výrobu. Ale díky inovativním technologiím jsme to zvládli,“ popisuje Voříšek, jehož firma má jednu z nejmodernějších výrob vířivek v Evropě a vedle toho ještě malou výrobu saun.
Foto Libor Fojtík
Wellness segment ale v současnosti prochází útlumem v důsledku krize a inflace, kterou přinesly poslední roky. Loňský obrat Hanscraftu tak spadl na 200 milionů korun a letos očekává obdobné výsledky. „Klesl celý trh a celá řada výrobců krachuje, protože vířivky jsou zbytné zboží. Já to ale beru jako příležitost naši firmu zase zefektivnit,“ říká Voříšek.
Řídí se přitom heslem Harvard Business School, kterou nedávno absolvoval: Dělejte přiměřený zisk přiměřeným způsobem. „Dělám, co mě baví. A chci to dělat ještě lépe. Na Harvardu jsem se dozvěděl, kde jsou ještě mezery pro vylepšení firmy. A chci k tomu využít i síť úžasných profesorů a spolužáků, kterou jsem díky tomu získal.“
Dopředu ho ale žene i touha vracet něco svým předkům a navázat na prvorepublikovou tradici, kdy bylo Československo významným exportérem. Jeho předci se podíleli na začátcích vývozu Budvaru do Spojených států. A dodnes se jedno sídliště v jihočeské metropoli jmenuje Voříškův Dvůr podle bývalého statku rodiny Voříšků.
Další předci Jana Voříška zase zažili útrapy za minulých režimů. „Náš rod byl bitý nacisty i komunisty. A táta mi vždycky říkal: musíš nějak dohnat ty desítky let rodinné tragédie. I proto se snažím navázat na dobu, která tomu předcházela. Vyrábět, exportovat a ukazovat světu, že v Česku umíme dělat skvělé věci.“
