Tohle je příběh o tom, jak moc vám může život změnit zdánlivě nepatrná náhoda. A jak je dobré nic neplánovat dopředu a tu náhodu využít.
Čtěte také: Byznys po asijsku. Jak se Čech snaží prorazit s kavárnou v Hanoji
Touto druhou radou se ve svém životě vždy řídí podnikatel Tomáš Zeman. I proto je z obyčejného kluka z Moravy nyní hoteliér na rajském ostrůvku Siquijor na Filipínách.
Tomáš Zeman s manželkou Riou.
Na Filipíny ho zavála právě jedna malá shoda okolností. Před sedmi lety se při jedné pracovní návštěvě Tchaj-wanu nudil, vyřízení obchodní zakázky se totiž neustále prodlužovalo, až mu kamarádka poradila, ať si čekání zkrátí v nedaleké zemi tisíců ostrovů a krásných pláží.
„Letenky byly levné a říkal jsem si, že je jedno, jestli sedím na Tchaj-wanu, nebo na Filipínách,“ vzpomíná dnes čtyřicetiletý Tomáš Zeman. Nevinný výlet mu ale proměnil celý život. Na Filipínách se usadil, založil rodinu a začal spolu s manželkou provozovat dva hotely.
„Je to sice ráj, ale ne pro podnikatele,“ říká dnes se svérázným humorem. „Ale skončit tady asi není špatné,“ rozhlédne se kolem.
Siquijor je malý ostrov v Tichém oceánu, na kterém žije asi 25 tisíc lidí. Je známý svými plážemi, průzračným mořem, které v dálce září různými odstíny tyrkysu, vodopády, jeskyněmi a horami, ve kterých sídlí šamani. Teplota se tu moc nemění, stále se pohybuje kolem třicítky. Ne, opravdu není špatné tu skončit.
Ostrov Siquijor.
Tomáš Zeman přitom původně pochází z Ratiboře. Opustil ji zhruba před dvaceti lety. „Vždycky mě celkem bavilo cestovat,“ vysvětluje. Tahle „skromná“ záliba ho nakonec protáhla přes Londýn, Kalifornii až po zmíněný Tchaj-wan. „Dělal jsem všechno, co se dalo – vařil, stavěl, nakupoval zboží, točil jsem se kolem zábavního a filmového průmyslu,“ vypočítává.
Na Filipínách se před sedmi lety moc zdržovat nechtěl, jenže když chtěl přejet do Vietnamu, nestihl loď, a tak si řekl, že si udělá několikaměsíční prázdniny. Seznámil se s Filipínkou Riou, zamiloval se, jenže láska musela počkat – Zemana na cestách postihla vážná nemoc a musel se načas vrátit do Evropy.
S Riou se znovu shledal po více než roce. Rozhodli se, že na Filipínách zkusí podnikat, a rozjeli spolu internetovou kavárnu. Podnik jim fungoval, ale nelíbilo se jim prostředí daleko od moře, zato blízko rušné ulice.
Areál hotelu Tomáše Zemana.
A pak se spolu jednoho dne vypravili na malý ostrov Siquijor, rodné místo Riina otce. Tam narazili na svou podnikatelskou příležitost: malý hostel s kapacitou 14 lidí. Rok a půl se učili starat o hosty, až si troufli na větší závazek.
Na druhé straně ostrova objevili chátrající resort, který byl k dispozici. „Nebyla tam ani kuchyň. Když někdo přijel, tak mu ukázali špinavý pokoj, a když ho chtěl, šli ho původní provozovatelé rychle uklidit,“ líčí Zeman tristní podmínky, v jakých hotel přebíral.
Prostoru na zlepšování bylo mnoho, ale rizika značná – místo skromného ubytování pro batůžkáře najednou stáli před velkým resortem pro 80 lidí. Podnikavost nakonec obavy přemohla, a tak začal dlouhodobý proces zvelebování, který není u konce ani nyní, dva roky po otevření.
Přesto už hotel Tori’s Paradise funguje a těší se zájmu turistů i místních. Od bazénu se ozývá nadšený křik dětí, poblíž šumí moře a Filipínci, vyzbrojeni na Vánoce „santovskými“ čepicemi, se za chodu učí číšnickému řemeslu v restauraci. „S personálem je tu obrovský problém. Ten kompetentní už je dávno rozebraný. Ostatní sice chtějí zaměstnání, ale už se jim pak nechce pracovat,“ krčí rameny Zeman.
Do provozu se zapojuje i jeho maminka, která za synem přijíždí každý rok aspoň na pár měsíců. Mladé Filipínce za barem oslovuje zásadně „ogare“ či „cérko“ a nic si nedělá z toho, že personál neumí česky ani slovo. Oni se smějí na ni, ona na ně, nakonec se po čase vždy pochopí. „Příbor mi nedávej, vždyť jsem si objednala sendvič,” vychovává je; sama také do kuchyně dodává některé recepty.
Podnikání na ostrově skýtá i další logická úskalí. Zboží se na malý ostrov s jednou hlavní silnicí dostává těžko – tím spíš, když lodní dopravu často komplikuje nevyzpytatelné počasí. „Všechno se dováží z Dumaguete, z Manily, z Cebu,“ vyjmenovává Zeman okolní centra. „Koupíte si zboží a čekáte dva týdny, než ho přivezou. Mohou zrušit lodě, zboží se ztratí…“ mává rukou.
Procestováním kusu světa ho však naučilo lecčemu. Kromě angličtiny, kterou před odjezdem neovládal vůbec a nyní se mu vkrádá i do českých vět, také klidu a nadhledu; bez toho by se v nevyzpytatelné Asii podnikalo těžko. „Až se to konečně rozjede, budou slušní zaměstnanci a někdo se o to bude starat, bude to dobré,“ říká. Pak se zakření: „Takže tak za třicet let.“
