Technologie nemají jen negativní dopad, dětem a dospívajícím pomohou najít odpovědi na choulostivé otázky, v online komunitě se také mohou snadněji svěřit. Upozorňuje na to docentka Hana Macháčková, která se na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity věnuje vysoce aktuálním tématům, třeba roli internetu v životě adolescentů.
Ke zkoumání online komunit, tedy toho, jak spolu lidé komunikují v digitálním světě a jak se to promítá do jejich běžného života, se čtyřicetiletá vědkyně Hana Macháčková dostala už během bakalářského studia.
„V té době se u nás na fakultě začal rozvíjet tým, který se zabývá internetem a jeho dopadem na jednotlivce, a já do něj během studií zapadla,“ popisuje docentka působící na Katedře psychologie a Katedře mediálních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
Dnes na ní kromě jiného vede pracoviště IRTIS (Interdisciplinární výzkum internetu a společnosti), které se užíváním technologií zabývá napříč vědeckými disciplínami. Zapojuje se do národních i mezinárodních projektů, momentálně se zaměřuje hlavně na online agresi a dopad technologií na zdraví a celkovou životní pohodu, třeba v projektu DigiWELL.
Je dnešní doba prorostlá technologiemi znepokojující?
Nelze jednoduše říct, jestli jsou digitální technologie dobré, nebo špatné. Rizikové jevy koneckonců pozorujeme i v offline světě, ať jde o vandalismus, agresi, nebo třeba zneužívání návykových látek. Velmi záleží na tom, kdo, proč a jak technologie používá, což platí u dětí i dospělých.
Je to něco, co tady je a bude, musíme se to naučit reflektovat. Potýká se s tím většina současných dětí a dospívajících, je to již jedna z jejich realit. Trochu mě mrzí, že z veřejné debaty velmi často vypadávají pozitivní věci, které technologie přinášejí. Děti si díky nim jsou schopné nacházet nové kamarády, hledat informace, které potřebují, a to velmi rychle a jednoduše.
Dnešní děti se s technologiemi setkávají velmi brzy, hned po porodu si je rodiče fotí na telefon… Jaký vliv mají technologie v jednotlivých vývojových obdobích?
Začala jste zajímavou věcí. A to, jestli se vlastně bavíme o dětech, nebo o rodičích. Dospělí totiž dětem velmi často dávají vzor a mají vliv na to, jestli na ně technologie budou mít pozitivní, nebo negativní efekty. Říkáme tomu rodičovská mediace.
Není nezbytně špatně, když rodič dá dítěti tablet nebo ho posadí před počítač. Strašně záleží na tom, v jakém to udělá kontextu. Pokud si s ním sedne a probírá, co na internetu dělá, s kým se baví, provází ho po digitálním prostoru, je to v pořádku. Jestliže dítěti technologii dá a předpokládá, že do ní samo vroste, to se samozřejmě jen tak nestane. Rodiče učí děti chovat se bezpečně v jakémkoli prostoru, jakékoli situaci – a stejně to platí pro internet.
Co tablety v rukou malých dětí?
Nemyslím si, že by používání tabletu nebo telefonu muselo mít nutně škodlivý dopad v rámci vývoje. Vždy záleží na tom, jak ho dítě používá a jak dlouho. Víme, že mladší děti technologie vyhledávají jako zábavu, chtějí si hrát. Dřív jsme k zabavení používali televizi, dnes to jsou jiné technologie.
Zaměřujete se na studium online komunit. Na jakých platformách dnes nejčastěji vznikají?
Liší se to podle generace. U starších je to Facebook, Instagram, u mladších je hodně rozšířený TikTok a WhatsApp. Komunita sama o sobě může vzniknout úplně kdekoli a není sama o sobě špatná.
Vím, že v češtině to má negativní konotaci, ale komunita je prostě jenom sdružení lidí, kteří mají nějaké společné normy, zájmy, něco, co je spojuje, a interagují spolu.
Tím, jak dítě roste, přirozeně se začíná oddělovat od rodiny a dotýká se to samozřejmě i jeho virtuálního života. Nachází si nové kamarády, píše si s dětmi ze třídy, to je naprosto běžné.
Kdy mluvíme o online agresi?
Jde o agresivní chování prováděné skrze digitální technologie. Můžou to být různé nadávky, pomlouvání, ale i vyloučení, kdy do skupiny účelně není přizváno jedno dítě, které tímto způsobem může být vyloučeno z kolektivu a dochází k újmě v rámci sociálních vztahů.
Jak mají rodiče reagovat v situaci, kdy zjistí, že se ve třídní whatsappové skupině jejich dítěte odehrává toxická diskuse?
Nejdůležitější je mít jistotu, že za mnou dítě s důvěrou přijde, i pokud se stydí. Rodič by se ho měl zeptat, co konkrétně se stalo, kdo se takhle choval, a pak to řešit dál. V médiích se často mluví o kyberšikaně, což označuje opravdu závažné incidenty, často opakované.
Online agrese ale může označovat i jednorázový vulgární nebo agresivní výpad. Pokud šlo o ojedinělý incident, můžeme dítěti napomoci situaci vyjasnit, ohradit se. Jestliže jde o závažnější věc, můžeme dítěti pomoct se zablokováním nebo smazáním člověka, určitě je třeba to řešit i ve školním prostředí ve spolupráci s učiteli. Často to totiž není pouze kyberšikana, ale i šikana v reálném prostředí.
Jak o tom s dětmi mluvit?
Základem je umožnit dítěti říct, co se stalo, mluvit s ním otevřeně. Určitě situaci nezlehčovat, ale na druhou stranu nepřehánět nějaké ojedinělé incidenty. Je dobré vysvětlit, že občas prostě lidé na internetu nadávají, a pomoct mu vybudovat si určitou odolnost.
Pokud je třeba, dotyčného člověka zablokovat, smazat zprávy, napsat mu mail. Jestliže si rodiče nevědí rady, je dobré obrátit se na někoho dalšího, hledat pomoc mezi dalšími rodiči, ve školách nebo na Modré lince, která umožňuje řešit krizové situace.
Čemu se věnuje obor kyberpsychologie?
Podobně jako psychologie se snaží porozumět našemu prožívání a chování a vysvětlit je, ale s ohledem na online prostředí, které mění komunikační situace. Například na internetu mohou lidé být více disinhibovaní, tedy mohou mít menší zábrany říct něco agresivního. Ale opět, nejsou to jen negativní fenomény.
Víme třeba, že právě v online prostředí se díky menším zábranám občas dokážeme lépe vyjádřit, svěřit, někdy pomůže, když člověk může psát a nemusí komunikovat tváří v tvář. Zvlášť když mluvit nechce nebo zažívá vyšší úzkost při komunikaci s lidmi. Kyberpsychologie se pak zaměřuje na to, proč a u koho k tomuto dochází a jaké to může mít důsledky.
Za Česko jste koordinovala velký průzkum EU Kids Online. Co nám přináší?
Je to velký panevropský projekt běžící od roku 2006. Zaměřuje se na rizika, ale i na příležitosti, které digitální technologie přinášejí dětem a dospívajícím od devíti do sedmnácti let. V roce 2020 jsme publikovali report z velkých dotazníkových šetření v devatenácti zemích Evropy.
Projekt nám umožňuje na reprezentativním vzorku dospívajících zachytit, jakým výzvám děti a dospívající čelí, jak je vnímají, co je pomáhá chránit, a umožňuje nám částečně porovnat, co se děje napříč Evropou.
Překvapily vás něčím české děti?
Máme trochu nešťastné prvenství v tom, kolik českých dětí se online setkalo s obsahy, které v sobě mají nenávist namířenou vůči některým specifickým, třeba etnickým, skupinám. Celých 59 procent českých dětí řeklo, že za poslední rok vidělo na internetu nenávistný obsah.
Jsme na tom hůř ve srovnání se Slovenskem nebo Polskem. Bohužel obecnější společenské vysvětlení je nad rámec naší práce. Vzbudilo to však další otázky, co se děje, jak se nenávistné obsahy na internetu šíří.
Ve velkém českém projektu DigiWELL, který koordinuje Ostravská univerzita, se věnujete zkoumání pozitivních aspektů technologií a jejich vlivu na wellbeing, tedy celkovou pohodu. Co všechno vás zajímá?
Jde o velmi široké téma s mnoha liniemi. Pokud jde o IRTIS, juniorní kolegyně se třeba zabývá tématem body image, to znamená, jak technologie ovlivňují vnímání vlastního těla. Další kolega se zase zaměřuje na komunikaci s neznámými lidmi, takzvanými online strangers.
Zkoumáme i online agresi, kybernenávist nebo to, jak online interakce dopadají na fyzické prožívání, například na spánek. Řešíme právě i zmiňovanou rodičovskou mediaci, tedy co rodiče vědí o aktivitách dětí na internetu, jak k tomu přistupují, jak jim pomáhají technologie používat.
Kam váš obor směřuje?
Pro nás je výzvou to, že se technologie neustále a velmi rychle rozvíjejí. Když jsem začínala, online prostředí vypadalo úplně jinak. Existovaly jiné platformy, chytré telefony teprve začínaly, teď jsou dominantní. Ukázalo se, že najednou základní otázka „Jak často jste online?“ je téměř nezodpověditelná, protože každý má neustále po ruce mobil.
Takže se snažíme zachytit nové věci, které technologie přinášejí. Ale nemyslím si, že úplně brzy upustíme od témat, jimž se dlouhodobě věnujeme. Třeba online agresi řešíme dvě dekády, možná déle, a pořád je to relevantní téma k tomu, abychom věděli, co se ve společnosti děje.
Zabýváte se už dopadem umělé inteligence?
Věda je specifická tím, že potřebujeme trochu času na to, abychom opravdu korektně dokázali zachytit, co se přesně děje, zmapovat situaci a mít zjištění, která se týkají výraznějšího množství populace. Výzkumy o AI už probíhají, třeba ve zmíněném projektu EU Kids Online už je sekce zaměřená na umělou inteligenci, plánuje se i kvalitativní výzkum, který se na toto zaměří.
Jak se vám promítá práce do vašeho života? Ovlivňuje vaše chování na internetu?
Myslím, že když s někým komunikuji online, více si uvědomuji fenomény, o kterých čtu či učím. Online textová komunikace je specifická tím, že druhou osobu nevidím, nerozeznám konkrétní reakce nebo výraz tváře, často tam jsou časové prodlevy.
Doufám, že uvědomění si těchto věcí mi pomáhá v tom, být zdrženlivější v reakcích, snažit se zamyslet, jestli nedochází k nějakému nedorozumění. A současně těmto nedorozuměním předcházet. Někdy jen stačí dát člověku lajk, aby viděl, že mám radost, co se děje.
