Pokud byste její příběh viděli ve filmu, pomyslíte si: Takové přehánění! Jenže nejpůvabnější na tom je, že Nadia Nadim vážně existuje. Že je možné začít nový život i tehdy, kdy vám do cesty vstoupí válka a smrt. Že je možné být špičkovou sportovkyní a zároveň vystudovat medicínu.
Jako ona teď. „Všem haterům chci vzkázat, že jsem to zase dokázala. A nic s tím nenaděláte,“ napsala s chutí na Instagram.
O kom je řeč? Nadim patří k elitním fotbalistkám planety, v minulé sezoně dokonce získala francouzský titul s klubem Paris St. Germain, kde nyní působí Leo Messi a v ženském týmu zase česká YouTube hvězda a členka našeho výběru 30 pod 30 Barbora Votíková. O životní cestě Nadim však nejvíc napoví rok a místo narození: 1988, Herát, Afghánistán.
„Mám jen jeden cíl. Ve všem, co dělám, chci být nejlepší,“ píše na svém webu. K tomu bylo potřeba radikálního rozhodnutí. V roce 2000, kdy svět její vlasti ještě nevěnoval příliš pozornosti, neboť newyorská Dvojčata pořád stála, se dozvěděla šílenou zprávu – jejího otce, generála afghánské armády, zavraždil Tálibán. Zůstalo po něm šest žen, ona, matka a čtyři sestry.
„Moje maminka je opravdu cool ženská. Věří v sílu vzdělání, byla ředitelkou školy. K tomu, aby se věci mohly změnit k lepšímu, stačí jeden člověk – jako ona,“ líčila Nadim pro Guardian. Změnou k lepšímu, v tomto případě nutnou, pak byl pro rodinu útěk z Afghánistánu.
„Nevybavuju si, že by byl v naší zemi mír. To pamatuje málokdo,“ uvedla o svém mládí. „Válka probíhala ještě před nástupem Tálibánu a zdá se, že boj o moc u nás nikdy neskončí.“
S falešnými pasy prchly do Pákistánu a díky rodinným úsporám měly peníze na to, aby na letišti v Karáčí předstíraly, že jsou místní. Pro jedenáctiletou dívku, jíž zrovna zabili otce, nic snadného: „Přitom každý musel vidět, že jsme cizí. Ale všichni nás nechali projít.“ Z Itálie se pak toužily dostat za příbuznými v Londýně, v obavách z odhalení v pašeráckém vozu mlčely. A když konečně vystoupily…
„Místo Big Benu jsme uviděly jenom samé stromy. Říkala jsem si: Sakra, já myslela, že Londýn bude větší!“ líčí. „Zeptaly jsme se, kde vlastně jsme, a zjistily, že v Dánsku. V zemi, kterou dnes nazývám domovem.“
Tam prý potkala svého prvního anděla: policistu, který jim koupil toast, mléko, banány a lístek na vlak do Kodaně.
Její story je mámivě přitažlivá i kvůli lidskému rozměru. V uprchlickém táboře to nebylo snadné: „Spousta dětí různého věku a z různých zemí, proto tamní škola nebyla moc dobrá.“ Tak přišla škola života.
Dnešní doktorka Nadim nepůsobí jako členka Rychlých šípů, ve zmíněném interview používá několikrát výraz „Holy Shit“ i ještě ostřejší nadávky. A co na tom, lepší pár peprnějších výrazů než nemastný a neslaný život.
Ten její je všechno, jen ne fádní. K čutání do míče ji poprvé povzbuzoval už otec ve vlasti, sám nadšený sportovec a někdejší reprezentant v pozemním hokeji. Ona je dalším z mnoha a mnoha případů, že sport může být fantastický integrační prvek. Fotbalu se čím dál víc věnovala v dánském uprchlickém táboře, spolu se sestrou a dalšími dětmi se dostaly k balonům tak, že sbíraly zakopnuté míče místních fotbalistů.
Bez ohledu na to, že její máma od jiných Afghánců v Dánsku slýchávala klasické výtky. Proč radši holky nepomáhají doma v kuchyni! „Nevěnovala jsem tomu pozornost. Věděla jsem, že nedělají nic špatného,“ popsala Hamida Nadim. „Navíc mi bylo jasné, že mají talent.“
To tedy: z Diany se stala špičková boxerka, Giti vystudovala medicínu. Na hřišti měla největší nadání Nadia a rychle pochopila, jak sport může dívkám pomoci. V začlenění se do společnosti i ve splnění vlastních snů.
„I nejlepší hráčky často sdílejí příběhy o tom, kolik potíží musely překonat, aby mohly hrát fotbal. Nejdřív mi to přišlo smutné, ale pak jsem si uvědomila, že zatímco my už spíš bojujeme o narovnání platů, což je skvělé, na mnoha místech světa se holka ani nemůže dotknout posr… balonu. Šílené!“ dokáže se rozvášnit.
Proto ji k slzám dojalo, když při podobné panelové diskusi jedna dívenka původem z Pákistánu nemohla uvěřit, že skutečně vidí TU Nadiu Nadim. „Vyprávěla mi, že jí fotbal všichni doma zakazovali, že prý k muslimkám nepatří. Ale že díky mému příběhu založila ve vesnici vlastní tým. I malou jiskru naděje je třeba rozdmýchávat.“
Sport jistě svět jako celek nespasí, pomoci ale může. Nadim ví, o čem mluví. Kuráž si nejdřív tužila v zápasech s kluky v táboře. Pak dostala dánské občanství a stoupala ve fotbalové hierarchii výš a výš: dánská liga, Liga mistryň, národní tým, celky v USA, hvězdné angažmá v Paříži.
I americký Forbes ji proto zařadil mezi nejvlivnější sportovkyně současnosti a pohled na její účty na sociálních sítích to potvrzuje. Od ženy s podobným osudem totiž zní hodně naléhavě, když sdílí: „Nebuďte rozhořčení kvůli postům na Facebooku, kvůli umění, které se vám nelíbí, kvůli tomu, co o vás kdo řekl. Buďte rozhořčení kvůli válkám, chudobě, chamtivosti.“
Do současné pozice se však primárně dostala díky běhání po trávníku. Jakožto útočnice má za Dánsko bilanci 38 tref z 99 zápasů a vstřelit gól je podle ní vskutku nádherný pocit. „Podobný tomu, co zažíváte na operačním sále,“ tvrdí.
Nadim, která plynně hovoří devíti jazyky, totiž paralelně se sportovní kariérou studovala medicínu v dánském Aarhusu. V roce 2017 uvedla, že mohla vydělávat daleko více, ale odmítla nabídky z Číny právě proto, aby dokončila školu. Hotovo, diplom je teď doma. „Děkuji všem, kteří mě od prvního dne podporovali. Bez vás bych to nezvládla,“ napsala na Instagram.
Lékařská praxe se podle ní zajímavě shoduje s děním na hřišti. Cítí při ní adrenalin a zároveň si uvědomuje, že k chirurgii je potřeba i zdravé sebevědomí, víra ve vlastní úsudek, schopnost se bleskově rozhodnout. Jako když máte na světovém šampionátu míč u nohy a šance se otevírá…
„A hlavně dobře vím, jakou hodnotu má pomoc člověku ve zdánlivě beznadějné situaci. Vždyť já jsem sama chodící důkaz,“ připomíná, že bez podaných rukou její život mohl skončit úplně jinak, nesrovnatelně hůř.
A tak se Nadim dívá na každou sklenici raději jako na poloplnou, nikoli poloprázdnou. Než aby donekonečna truchlila nad ztrátou otce, vybavuje si to, čím jí v životě pomohl. Už v roce 2020, kdy pandemie teprve startovala, s kuráží sobě vlastní pronesla: „Mám spoustu snů, a ačkoli netuším, kdy se svět vrátí do normálu, je mi to fuk. Žiju tady a teď a snažím se z toho vytěžit co nejvíc. Udělám maximum pro lepší budoucnost. Hned od zítřka.“
Ve 34 letech lze těžko odhadnout, jak dlouho ještě hodlá válet na trávníku. Vzhledem k jejímu přístupu ale jistě bude „skórovat“ i v jiných oblastech.
