Můžete zajet do Malagy, Paříže nebo Vídně, kam to máme nejblíže. Muzea a galerie po celém světě chystají rozsáhlé expozice k výročí padesáti let od úmrtí Pabla Picassa. Geniální výtvarník a podle mnohých lidské monstrum? Možná spíš obojí. Tak jako tak v minulém století málokdo ovlivnil svět umění tak jako on.
„Když jsem byl malý kluk, máma mi řekla: Pokud se staneš vojákem, bude z tebe generál. Pokud se staneš mnichem, bude z tebe papež. Místo toho jsem se rozhodl být malířem a je ze mě Picasso,“ prohlásil slavně původem španělský malíř a sochař Pablo Picasso.
Jeho příjmení se stalo v podstatě synonymem geniality, na což narážíme i v současné popkultuře, jako když v roce 2016, tehdy ještě na vrcholu slávy, pojmenoval Kanye West své autobiografické dvojalbum Life of Pablo, kde se s výtvarným mistrem srovnával.
Jeho obraz Alžírské ženy se prodal v roce 2015 za v přepočtu čtyři a půl miliardy korun a je tak jedním z deseti nejdražších obrazů na světě.
Za svého výsostně plodného tvůrčího života vytvořil přes padesát tisíc děl a jeho neustále se měnící a vyvíjející malířský styl z něj dělá inspiraci pro mnoho umělců do dnešního dne. Nikdy nestál na místě a až do svých posledních let zkoušel nové techniky, motivy a přístupy.
Picasso byl z dlouhodobého hlediska odvážný experimentátor, ale vzhledem k obrovskému množství děl, která tu zanechal, také mnohá témata opakoval, ať už kvůli dovedení k dokonalosti, nebo prostě proto, že byl extrémně slavný a drahý už za svého života, a tak pro něj bylo výhodné mít děl na prodej co nejvíce.
Picasso byl také velmi cílevědomý. Vedli ho k tomu už od dětství. Jeho otec, José Ruíz, byl původně veselý a ambiciózní malíř, který se oženil pozdě. Nicméně Pablo dosáhl věku, kdy s ním byla řeč, až v době, kdy už z táty byl zklamaný a částečně rezignovaný učitel výtvarné výchovy.
Ve svém jediném synovi ale rozpoznal výjimečný talent hned, a tak ho od začátku vedl k tvrdé práci a v podstatě si tak skrz něj chtěl splnit své sny. A údajně pro chlapce toto pracovní nasazení nebyl žádný problém.
Mladý Pablo kreslil a maloval od rána do večera, a to do takové míry, že mu otec už v sedmi letech dával ke splnění složitá anatomická zadání původně určená pro studenty akademií.
„Inspirace existuje, ale najde vás jenom, když budete pracovat,“ řekl o mnoho let později. V jedenácti měl Picasso svou první veřejnou výstavu, v předsálí obchodu s deštníky na španělském maloměstě. A ve třinácti mu otec daroval své barvy a štětce a definitivně tak rezignoval na svou vlastní uměleckou dráhu.
Jako určitá zrada se pak jeví fakt, že od sedmnácti let umělec přestal užívat otcovo příjmení Ruíz a přijal za své matčino: tedy Picasso.
V roce 1904 se Picasso definitivně přestěhoval do Paříže. Předtím se pohyboval mezi ní a Barcelonou. Počátkem 20. století přišlo jeho první výrazné výtvarné období, tzv. modré období, které se vyznačuje modrozelenou paletou barev a velmi temnými motivy.
Co za nimi stojí, je vždy otázkou historické interpretace, ale sám Picasso tvrdil, že tak začal malovat po sebevraždě svého dobrého pařížského kamaráda. Údajně také na začátku století trpěl malíř depresemi, které se mu nepříjemně vloudily do jeho stylu.
Ve své době tyto obrazy nebyly populární, ale dnes patří modré období mezi návštěvníky galerií za jedno z Picassových nejoblíbenějších. Nejspíš proto, že jsou tato díla ve své relativní realističnosti nejpřístupnější. Smutek je navíc jedna z nejsilnějších emocí, na kterou je pro pozorovatele jednoduché se napojit.
Následovalo růžové období a po něm stadium tvorby inspirované africkým výtvarným uměním, skrz které se dostal až k definování uměleckého směru s názvem kubismus. Některá jeho pozdější díla se označují jako neoklasicistická, a jiná dokonce jako surrealistická.
V průběhu života také často experimentoval s úplným minimalismem, pořád figurálním, ale ke kresbě stačilo pár tahů. Nebo při koláži jen pár výstřižků. Nejslavnějším takto jednoduchým dílem je jeho holubice, která od svého uvedení v roce 1959 bývá často používána jako symbol míru.
Nemůžeme také zapomenout na Picassovu Guernicu z roku 1937, což je nejen jeho nejznámější obraz, ale celkově nejslavnější protiválečné dílo všech dob. Monumentální sedmimetrový obraz malovaný pouze v monochromatických barvách vyobrazuje bombardování baskického města Guernica během španělské občanské války.
To měli na svědomí němečtí nacisté na popud fašistického generála Franca. Při bombardování zemřelo více než šestnáct set lidí. Tapisérie vytvořená na motivy Guernicy francouzskou textilní umělkyní Jacqueline de la Baume Dürrbach visí od roku 1985 v budově Spojených národů.
Několikrát se za tu dobu přemístila, ať už do galerií, nebo do soukromého vlastnictví, ale momentálně je v budově dále vystavená a připomíná důležitost míru a hrůzy války. Od úmrtí Picassa uběhne 8. dubna padesát let, a tak galerie a muzea po celém světě dělají mistrovi k výročí velkolepé výstavy.
Pro nás je to nejblíže do vídeňské Albertiny, kde je už od 17. března právě taková expozice. Vystavuje se na ní téměř osmdesát Picassových originálních děl. Nemá žádnou konkrétní tematickou koncepci, a tak můžete čekat díla z různých malířových období pracujících s rozmanitými motivy a tématy.
Výročí vzbudilo každopádně očekávanou kontroverzi, neboť Picasso je nechvalně známý tím, že se choval hrozně ke svým milenkám a partnerkám.
Fernande Olivier, jeho dlouholetá partnerka a múza, napsala o jejich vztahu memoár. Vycházel po částech v novinách ve 30. letech, ale vyděšený Picasso a jeho draví právníci zabránili tomu, aby mohl vyjít ve své celistvosti.
To se stalo až v roce 1988. Popisuje v něm, jak jí Picasso zakazoval, aby stála jako modelka před jinými malíři. Sama měla výtvarné ambice a chtěla tvořit, ale on jí v tom rázně zabraňoval. Údajně věřil tomu, že by ženy neměly lézt mužům do jejich řemesla. A dokonce ji často držel zamknutou doma, když si šel vyrazit ven.
Z výstavy díla Pabla Picassa ve vídeňské Albertině
Olivier to popsala jako morbidní žárlivost, ale zároveň dodala, že byla doma s knihami a čajem a nemusela uklízet, takže tam někdy byla docela spokojená. Zní to ovšem spíš jako milující osoba, která se snaží aspoň částečně obhájit kruté zacházení od své lásky.
Tyto vzorce chování se opakují i u dalších partnerských a mileneckých vztahů s ženami, které byly navíc čím dál mladší: Marie-Thérèse Walter bylo sedmnáct, když Picassovi bylo šestačtyřicet.
Druhým kontroverzním tématem je koloniální dědictví a názor mnohých lidí, že Picasso vykradl africké umění a postavil si na něm kariéru bez toho, aby kdy něco z vydělaných peněz na původní kontinent vrátil.
Antikolonialismus je ostatně teď ve výtvarném umění obrovské téma a mnohá muzea tuto otázku řeší. Zdali umění a artefakty vrátit a případně organizačně jak.
Je to téma, které bude jistě rezonovat dlouhé roky a možná spíše desetiletí. Picasso se teď do něj také zapletl kvůli svým africkým inspiracím, i když zůstává důležitou otázkou, proč by se vlastně za inspiraci mělo platit, pokud pochopitelně nejde o kopii.
Každé umění se inspiruje uměním předešlým, a tak tato pobuřující tematika vyvolává ve skutečnosti mnohem komplikovanější debatu o tom, kam dáme hranici mezi vykrádání a inspiraci, případně apropriací.
Nejzodpovědněji se těchto dvou problematických aspektů Picassa zhostilo překvapivě jeho vlastní muzeum v Paříži, které nachystalo k výročí smrti výstavu, jež jeho prohřešky aktivně reflektuje a znovu zkoumá. Jeho díla vystavuje vedle ženských umělkyň a vedle afrických výtvarníků.
Nejsou navíc klasicky vystavena na bílé zdi, ale variuje se tu i pozadí a odbourává se snobská vážnost, která se s moderním uměním pojí. Exhibice si hraje s kontextem a snaží se najít nový úhel pohledu na komplikovaný odkaz největšího umělce 20. století, který zároveň nejspíš nebyl zrovna dobrý člověk.
