skip to main content

Pandemie naprosto změnila způsob, jak musí kultura uvažovat, říká nová šéfka Národní galerie

Do Národní galerie přišla Alicja Knast jako nová ředitelka letos v lednu, téměř po roce střídavého zavírání a omezování programu. Obrovská instituce, která loni přivítala ani ne polovinu z běžných 660 tisíc návštěvníků a jen na vstupném ztratila výnosy v hodnotě 41 milionů, je po celou dobu působení nové generální ředitelky uzavřená.

Kvůli snížení návštěvnosti a výpadku tržeb tak do čtvrtmiliardového provozního rozpočtu galerie, z nějž obvykle čerpá ze státního rozpočtu 65 procent, loni stát přispěl 92 procent.

Nová ředitelka tak do Národní galerie vstoupila spíše jako krizová manažerka, v nejisté době, navíc s úbytkem návštěvníků a dalšími výzvami, které post-pandemická doba přinese většině kulturních institucí. Šéfka Národní galerie musí navíc už na jaře vytvořit udržitelnou strategii na příštích pět let jejího fungování.

Alicja Knast má s vedením muzeí a galerií dlouholeté zkušenosti. Polka, která původně vystudovala muzikologii na poznaňské Univerzitě Adama Mickiewicze, má praxi z mnoha kurátorských i vedoucích pozic v různých polských kulturních institucích. Před příchodem do Národní galerie vedla Slezské muzeum v Katovicích, ve kterém se jí podařilo zvýšit návštěvnost více než desetkrát. Do čela Národní galerie se postavila jako teprve druhá žena a úplně první cizinka. Už teď má však velké plány.

Během svého šestiletého období, na které byla jako šéfka galerie zvolena, chce obnovit vztah instituce s místní komunitou a přivést do ní návštěvníky, kteří by se do ní jindy nepodívali. Za tu dobu se podle ní navíc naprosto změní způsob, jakým dnes umělecké instituce fungují.

Reklama

Začátkem ledna jste jako ředitelka nastoupila do v podstatě zavřené galerie, jaký je to pocit?

Je to zvláštní pocit. Cítím samozřejmě obrovskou radost, ale také očekávání toho, jak vlastně Národní galerie vypadá ve svém běžném provozu, a opravdu se nemůžu dočkat, až znovu otevře.

Zároveň alespoň máte dostatek času se s galerií sžít.

Snažím se na to takto pozitivně dívat a ano, uvědomuji si, že mi to hodně pomáhá vůbec se s institucí i s lidmi, kteří ji tvoří, sžít. Pravdou ale je, že tohle není běžná situace a ani takhle Národní galerie ve skutečnosti nevypadá. To, co dělá nejen galerii, ale i celou Prahu tak krásné, je právě bohaté kulturní zázemí a společenský život, který tady teď prostě není. V tomto smyslu proto cítím obrovský nedostatek.

Máte hodně zkušeností s vedením institucí v Polsku. Proč jste se vůbec rozhodla ucházet o místo právě v české galerii?

Právě díky těmto zkušenostem jsem si uvědomila, že zásady řízení kulturních institucí jsou univerzální. Hlavním cílem je zůstat relevantní pro veřejnost, to se týká všech galerií i kulturních institucí obecně. V západní Evropě je velmi běžné, že jsou podobná výběrová řízení otevřena pro všechny a často pak tyto národní instituce vedou lidé původem z jiných zemí.

Ve střední a východní Evropě to tak běžné není, podmínky výběrového řízení na pozici ředitele Národní galerie ale byly nastaveny tak, aby se ho mohli účastnit i lidé, kteří nemluví česky. Měla jsem z toho obrovskou radost a rozhodla se přihlásit.  

V průběhu konkurzu jste udělala obrovský dojem na ministra kultury jako někdo, kdo po svých zkušenostech s úspěšným vedením galerií v Polsku dokáže značku Národní galerie vybudovat i ve světě. To zní jako obrovská zodpovědnost.

To ano. Mám pocit, že střední Evropa trpí takovým komplexem, kdy se snaží přizpůsobit a za každou cenu dohnat tu západní a zapomíná při tom na vlastní velmi hodnotné zkušenosti a pozadí, kterým se odlišuje. A to jak v kultuře, uměleckých směrech, tak i ve způsobu, jakým o umění diskutujeme, a ostatně i tom, jak vedeme galerie.

Například?

Na Západě je delší tradice toho, že galerie vedou speciálně učení manažeři. U nás je běžnější, že tyto instituce vedou humanisté, kteří mají spíš blízko k umění než k byznysu. Není to ale špatně. Je to prostě něco, čím se odlišujeme, a myslím, že bychom se měli přestat porovnávat se Západem a přemýšlet nad tím, co je naší silnou stránkou a čím můžeme obohatit my. Protože je toho opravdu hodně.

Mým úkolem je pochopit všechny strany rovnice a vést galerii tak, aby nepřestala být relevantní.

To je tedy v příštích pěti letech vaším cílem?

Naším úkolem je seznamovat veřejnost s co nejširším okruhem relevantního umění. Značku Národní galerie tvoří totiž obrovské množství věcí, celý umělecký kontext, historie, expozice, zdroje, finanční hledisko, ale především lidé, umělci, veřejnost a také konverzace, kterou se jí podaří s veřejností nastolit.

Mým úkolem je proto pochopit všechny strany této rovnice a vést galerii dál tak, aby nepřestala být relevantní. Zároveň je velkou otázkou udržitelnost této instituce.

Udržitelnost?

Ano, jakási stabilita, a to jak finanční, tak organizační. Mým úkolem je budovat instituci udržitelnou nejen v čase, ale také v rámci všech krizí. Myslím, že současná situace je toho více než důkazem.

To ano. Sedíme spolu teď v paláci Kinských, běžně se to tady hemží návštěvníky, dnes tady není nikdo. Takhle to teď vypadá v celé galerii?

Návštěvníci tady sice nejsou, jinak se tady ale pracuje na sto procent. Samozřejmě se snažíme v co největší míře pracovat z domova. V galerii sice máme skvělé hygienické podmínky, problém ale zůstává cesta do práce veřejnou dopravou, proto se snažím naše zaměstnance vybízet k tomu, aby zůstali doma. U mnoho z nich to ale nejde, není to totiž tak, že bychom zavřeli a o obrazy se nikdo nemusel starat.

Naopak, naši zaměstnanci z depozitářů a ti, kteří zabezpečují obrazy, musí chodit do práce i bez návštěvníků. Proto je tady ostatně taková zima, visí tady totiž umělecká díla Mikuláše Medka, který se musí neustále chladit. To samé platí o všech obrazech v ostatních budovách, které musíme neustále spravovat a starat se o ně.

Reklama

Jaká je tedy strategie galerie na tento rok?

Momentálně dokončujeme pětiletou strategii, která byla sestavena do konce tohoto roku. Letošní výstavy i doprovodný program byly již sestaveny s dvouletým předstihem. Samozřejmě však vnímáme, že musíme přemýšlet trochu jinak, počítat s určitými omezeními, převádět náš program do onlinu.

Přesto, že jsme v tom virtuálním prostoru velmi aktivní, ale věřím, že galerie je především místo, kde dochází k interakci mezi návštěvníkem a specifickým prostorem, ve kterém se pohybuje, proto ji žádný digitální program nenahradí. V souvislosti s tím už teď musím přemýšlet, jakým směrem půjde galerie v příštích letech.

Výstavy se běžně plánují roky dopředu, jak tedy plánujete v době, kdy nevíte, jaká bude za několik měsíců situace?

Program na příští roky se snažíme sestavovat jako obvykle, bez ohledu na pandemii. Instituce, jako je Národní galerie, pracují v minimálně dvouletém cyklu, proto teď vlastně nemůžeme neplánovat.

Takže projekty plánujete i s tím rizikem, že budete muset znovu zavřít a neuvidí je tolik návštěvníků, jako byste chtěli?

Vlastně ano. To je případ například nádherné výstavy Rembrandt: Portrét člověka, kterou jsme sice prodloužili do konce března, teď už ji ale prodloužit nemůžeme.

Na čem závisí, jak dlouho výstavy můžete prodlužovat?

V případě této výstavy je to závislé na tom, že v budově paláce Kinských budou probíhat rekonstrukce. Jindy je to většinou otázka dohod s majiteli děl, která si od nich půjčujeme na konkrétní období, a zpravidla pak toto umění putuje dál, do jiných výstavních domů.

Za ten rok jsme se hodně naučili, proto při plánování programu pracujeme jinak s prostorem.

U výstavy Rembrandta nás opatření samozřejmě zaskočila a nebyli jsme na ně připraveni, za ten rok jsme se ale hodně naučili, proto při plánování programu pracujeme naprosto jinak s prostorem, počítáme s rozestupy, hygienickými opatřeními, ale i například s tím, že do expozice nemůžeme vkládat některé interaktivní prvky, například ty, které pracují s dotekem.

Teď narážíte na otázku, kterou dnes zřejmě musí řešit galerie po celém světě.  Jak tedy bude vypadat galerie po pandemii?

Kreativněji. Výstavní prostory, rozmístění exponátů jsou totiž obrovskou součástí toho, jak vůbec vnímáme umění, to ony tvoří podstatnou část zážitku.

Právě ona interaktivita, jakou si dnes představujeme, bude i v budoucnu velmi zkomplikovaná, proto musíme už teď přemýšlet kreativněji, a to nejen při tvorbě daného výstavního prostoru, ale i například doprovodných a edukačních programů, které na té interaktivitě a doteku stojí. Interakce ale může vytvářet sám pohyb, například díky fotobuňce nebo spotům na podlaze, které nahradí tlačítka.

Velkou výzvou bude samotná návštěvnost galerií.

To ano, naším úkolem bude především ubezpečit návštěvníky o tom, že je tady bezpečno, aby se nebáli do galerie znovu přijít.

Předplatné Forbesu

Zároveň musíme znovu vytvořit vztah mezi veřejností a galerií a dát návštěvníkům důvod, aby se znovu potkávali právě v Národní galerii.

Ta interakce mezi lidmi je totiž pro vnímání umění stěžejní. Stačí vidět cizího člověka, jak hledí zadumaný na obraz – třeba si díky tomu uvědomíme, že bychom se nad ním měli také více zamyslet. Tyto tisíce let sdílených emocí, přes které poznáváme svět, nám zprostředkovává právě galerie.

Další věc, která je dnes, ale bude i po pandemii aktuální, je otázka dostupnosti Národní galerie.

Myslíte finanční?

Mimo jiné. Právě proto se chci zasadit o to, aby stálé expozice v Národní galerii byly zadarmo. O zrušení vstupného už komunikujeme s ministerstvem. Galerie je tady proto, aby vytvářela společenský prostor, mnoho lidí si dnes ale prostě nemůže dovolit jen tak se projít do galerie. 

Až otevřete, na co se nejvíce těšíte?

Až se poprvé potkám s návštěvníky.

Reklama
Reklama