Když se v roce 2011 zdraví Václava Havla lámalo, do jeho posledních měsíců vstoupily boromejky. Nadace sester Boromejek s předsedkyní Veronikou Kimmer však zajišťuje jak finanční podporu boromejských zařízení a partnerských projektů, tak nábytkovou banku, bezplatnou půjčovnu kompenzačních pomůcek a jsou propojeni na více než devadesát organizací.
Řeholní sestry v Česku tradičně spojují zdravotní a sociální službu s tichou, ale přítomnou spiritualitou. O Havla pečovaly na Hrádečku i v závěru života. V dobových svědectvích se však opakuje motiv profesionality bez okázalosti, diskrétnosti a lidské blízkosti.
Foto Nadace sester Boromejek
Přesně tyhle vrstvy popisuje i Veronika Kimmer, předsedkyně správní rady Nadace sester Boromejek, když mluví o tom, proč lidé – včetně prezidenta – sestry vyhledávají. Nejde podle ní jen o medicínu, jde o celek. „Je tam důležitý ten lidský laskavý přístup k tomu člověku, diskrétnost a samozřejmě i duchovní služba,“ říká Kimmer.
Foto Nadace sester Boromejek
Kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského přišla do českých zemí z Francie. První čtyři sestry vstoupily na českou půdu 28. září 1837 a začínaly ve slepeckém ústavu Na Klárově. Dnes, téměř o dvě století později, se jejich služba opírá o infrastrukturu, kterou si možná někteří nespojí s řeholním společenstvím.
Obsluhují nemocnici se stovkami zaměstnanců, lůžková zařízení, domov seniorů, ale i nábytkovou banku a bezplatnou půjčovnu kompenzačních pomůcek. A také nadaci, která v posledních letech změnila způsob, jak se o pomoci přemýšlí.
„Základním charismatem sester je kontemplace a milosrdenství. Boromejka patří Bohu a slouží trpícím,“ popisuje Kimmer. Z praktického hlediska to znamená čtyři propojené instituce, z nichž tři jsou pro veřejnost nejviditelnější. Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze pod Petřínem, Domov sv. Karla Boromejského v Praze v Řepích a Dům sv. Antonína v Moravských Budějovicích.
Foto Nadace sester Boromejek
Nadace, kterou Kimmer vede, je „nadstavbou“. A přesto v některých situacích klíčovým článkem řetězu, který drží dohromady charitu, zdravotnictví i sociální systém.
Nadace vznikla v roce 1993, v době restitucí a obnovy majetku, který byl kongregaci zabaven komunistickým režimem. „V devadesátých letech byl sestrám vrácen majetek ve zdevastovaném stavu. Potřebovaly finanční prostředky na jeho obnovu,“ vysvětluje Kimmer. Důležitá část finanční stability přišla z tehdejšího Nadačního investičního fondu. Nadace díky němu spravuje nadační jmění.
Výsledek? Provoz má v zásadě „vyřešený“ a může si dovolit přepnout pozornost z honu za penězi na službu. „Veškeré dary a finanční podporu rozdělujeme mezi potřebné a nadace si z toho nenechává vůbec nic,“ říká Kimmer.
Provozní náklady nadace popisuje jako něco přes milion korun ročně a tým jako minimalistický. „My jsme malá organizace, v týmu je nás v podstatě sedm lidí. Správní rada je exekutivní, to znamená, že ve třech lidech v podstatě děláme celou nadaci,“ říká.
Jenže malý tým neznamená malé dopady. Nadace sester boromejek za rok 2024 uvádí, že na nadačních příspěvcích rozdělila celkem 1,3 milionu korun a peníze mířily jak do „vlastních“ boromejských zařízení, tak do organizací z terénu.
Nastavení nadace je o tom, že veškeré dary a finanční podporu rozděluje mezi potřebné a nenechává si z toho vůbec nic.
„To je ta soběstačnost a v tom máme oproti třeba jiným organizacím trošku rozvázané ruce, že tohle to máme pokryté a můžeme se věnovat té službě a nemusíme se soustředit primárně na peníze, a ani nechceme. Protože součástí poslání sester je služba,“ říká Kimmer.
Foto Nadace sester Boromejek
Finanční plánování není dlouhodobé, ale střednědobé.
„Aktiva máme rozložená v čase a naší snahou je zafixovat si výnosy a cashflow v tom střednědobém horizontu. Finanční příjmy z nadačního kapitálu nám dávají stabilitu na několik let, máme konzervativní portfolio. Využíváme fixně úročených nástrojů těch různých emitentů s různým časovým horizontem,“ dodává.
Takže pokud se nestanou nějaké nečekané události typu dlouhodobé snížení nebo nulové úrokové sazby, tak je v podstatě neohrozí to, že bude někde nějaký výkyv. Díky tomu jsou soběstační a nemusejí pořád hlídat tok peněz.
Peníze ale představují jen jednu část toho, co se v nadaci děje. Druhá polovina – doslova, jak Kimmer říká – je materiální pomoc, která se koncentruje do „Hangárů Goretti“, sociálně-ekologického projektu v pražských Řepích.
Foto Nadace sester Boromejek
V praxi to znamená příjem a výdej použitého nábytku, který by jinak skončil ve sběrném dvoře, a zároveň půjčování kompenzačních pomůcek od vozíků po chodítka.
Kimmer popisuje rozsah služby čísly, která zní na malou nadaci až nepravděpodobně. „Spolupracujeme s více než devadesáti organizacemi,“ říká a vyjmenovává Armádu spásy, Člověka v tísni nebo Charitu Česká republika. A to včetně subjektů zaměřených na paliativu, práci s lidmi bez domova, drogově závislými i s lidmi s psychickým onemocněním.
„V roce 2024 jsme přijali asi 1613 kusů nábytku a 1669 kusů jsme vydali, tedy zhruba tři a půl tisíce kusů prošlo za rok našima rukama,“ říká. Hodnotu přepočítává opatrně. „Určitě to přesahuje tři miliony korun,“ dodává. Důraz klade na to, že jde o střízlivý odhad, protože značná část věcí je prakticky jako nová, typicky z kanceláří.
Foto Nadace sester Boromejek
Smysl logistiky je přitom drsný a jednoduchý. Lidé v sociálních bytech často dostanou prázdný prostor. „Nic v něm není,“ říká Kimmer. A bez nábytku se nový začátek mění v administrativní fikci.
Právě tady se ukazuje jeden z motivů, který Kimmer opakuje v různých variacích. Neziskový sektor jako nárazník tam, kde stát pracuje s tabulkami.
„Existuje spousta lidí, kteří se do těch tabulek prostě nevejdou,“ říká. A dodává větu, která je v české debatě o sociálním systému čím dál hmatatelnější. „Máme spočítáno, že v roce 2050 by měla být polovina lidí v produktivním věku a polovina těch starých, a všichni se nebudou moct starat a ošetřovat tu starší populaci,“ varuje.
Boromejská zařízení na to reagují po svém. V Domově sv. Karla Boromejského v Řepích běží už více než dvě dekády spolupráce s Vězeňskou službou. Ženy ve výkonu trestu si mohou udělat ošetřovatelský kurz a pak pomáhají v péči.
„Klient vlastně neví, kdo je civilní zaměstnanec a kdo je vězeň. Jsou přijímáni jako člověk,“ říká Kimmer a popisuje efekt, který se špatně měří, ale dobře chápe, a sice resocializaci skrze důstojnost.
Řepský domov zároveň funguje jako velký poskytovatel zdravotních i sociálních služeb. Zařízení nabízí sedmdesát sedm lůžek LDN a dvě lůžka zdravotně-sociální, k tomu třináct míst odlehčovací pobytové služby a pětadvacet míst denního stacionáře.
V Moravských Budějovicích má Dům sv. Antonína kapacitu osmdesát čtyři lůžek a domov pro seniory je celoročně obsazen. Tady se navíc odehrává generační propojení, které Kimmer považuje za velkou inspiraci.
V areálu funguje mateřská škola a děti se se seniory pravidelně potkávají. „Najednou mají náplň i v tomhle pokročilém věku. Děti jsou bezprostřední a ještě jim dávají zpátky tu radost,“ popisuje.
Foto Nadace sester Boromejek
A pak je tu Nemocnice pod Petřínem, instituce, která se do veřejného povědomí dostává méně skrze kampaně a více skrze příběhy. I ten Havlův.
Nemocnice sama ve výroční zprávě za rok 2024 vykazuje zisk 16,505 milionu korun a Kimmer ji označuje za jedinou církevní nemocnici svého druhu v Praze a připomíná, že podobně jako nadace funguje v obnovené podobě zhruba tři dekády.
V pozadí ale běží ještě jeden, mnohem tišší děj. Stárnutí samotného řeholního společenství. Kimmer ho zmiňuje bez sentimentu, je to fakt, který mění provozní realitu. V roce 1970 měla kongregace v Čechách podle odborných prací kolem 680 sester ve třiceti komunitách. Dnes je to řádově méně a služby se bez civilních odborníků neobejdou.
Kimmer sama sebe označuje za důkaz této změny. Do nadace nastoupila v roce 2021 s úkolem znovu ji uchopit, zmodernizovat, změnit název, logo, sídlo, vybudovat web a sociální sítě a pustit veřejnost za klášterní zeď. Tahle „zeď“ je přitom často spíš bariéra v hlavách než reálná uzavřenost.
„Lidé mají ostych nebo nevědí, jakým způsobem komunikovat. Jsou to ale normální lidé, normální ženy,“ říká Kimmer.
Foto Nadace sester Boromejek
Vedle velkých témat umí reagovat rychle. Povodně, Ukrajina, akutní potřeby. Jindy si dovolí projekty, které budují citlivost. Spolupráce s Divadlem Spejbla a Hurvínka, sbírka maňásků pro psychotraumatology, nebo soutěž, která vedla děti k přemýšlení o tom, jak pomáhat. A někdy je to logistika, která se v charitě objeví nečekaně.
„Od léta až vlastně do dnešního dne jsme odvezli dva velké kamiony plné kol,“ říká Kimmer o zapojení do projektu Kola pro Afriku.
Když se tenhle svět spojí dohromady, vyjde z toho něco, co se do jedné škatulky nevejde. Je to současně tradice i adaptace. Řeholní charisma i velmi konkrétní management. Kimmer to shrnuje větou, která k nim sedí nejvíc. „Pokud si nebude pomáhat člověk člověku, tak co z nás zbude? Ten svět se zhroutí.“
