Češi si na penzi spoří ve velkém: ve třetím pilíři jsou téměř čtyři miliony lidí. Přesto většina z nich po letech odchází s úsporami, které jim život ve stáří zásadně nezlepší. Analýza think-tanku IDEA při Cerge-EI, kterou vypracovali investor Lukáš Nádvorník a ekonom Filip Pertold, ukazuje, že na vině je kombinace dlouhodobě nízkých výnosů a vysokých poplatků.
Za posledních deset let přinesl celý český třetí pilíř zhodnocení bez započtení státních příspěvků a daňových úlev zhruba 18 procent. Jenže za stejnou dobu inflace snížila reálnou hodnotu těchto úspor o více než třetinu. Jinými slovy, i když se na účtech objevují kladná čísla, kupní síla peněz klesá.
Ani doplňkové penzijní spoření, tedy část systému otevřená novým klientům, si nevede výrazně lépe. Za dekádu dosáhlo nominálního zhodnocení kolem 33 procent, což po započtení inflace znamená rovněž reálné znehodnocení úspor. Transformované fondy, ve kterých zůstává značná část starších účastníků, dopadly ještě hůř.
Výsledek? Průměrná jednorázová částka, kterou si lidé při odchodu z penzijního spoření vybírají, se pohybuje kolem 139 tisíc korun. To by při dvacetiletém čerpání odpovídalo měsíční „rentě“ zhruba 580 korun, tedy méně než třem procentům dnešního průměrného starobního důchodu. Pokud se omezíme pouze na účastnické fondy DPS, jednorázové vyrovnání představovalo dokonce jen 116 tisíc korun na osobu.
Nejde o to, kolik spoříme. Ale kam a za kolik
Politická debata se v posledních letech soustřeďuje hlavně na zvyšování minimálních vkladů a státní podpory. Jenže podle autorů studie to míří vedle. Klíčem k funkčnímu kapitálovému pilíři není primárně výše příspěvků, ale dlouhodobý výnos a čas.
Efekt složeného úročení je neúprosný. Pokud fond dlouhodobě vydělává málo, musí klient vkládat násobně víc, aby dosáhl stejného výsledku. Analýza ukazuje, že průměrný český účastník by musel spořit až desetkrát vyšší částky než klient slovenských indexových fondů, aby získal stejnou důchodovou rentu.
Zatímco v Česku by bylo potřeba odkládat zhruba čtyři tisíce korun měsíčně, na Slovensku by při srovnatelném výnosu indexových fondů stačilo přibližně čtyři sta korun. Rozdíl podle studie nedělají vklady, ale systém.
Častým argumentem penzijních společností je, že problém je v příliš konzervativním chování klientů. Studie potvrzuje, že konzervativní fondy skutečně tvoří velkou část kapitálu, ale ukazuje i něco jiného – ani dynamické fondy, které mají investovat převážně do akcií, nepřinášejí výnosy odpovídající jejich deklarovanému riziku.
Analýza ukazuje, že průměrný český účastník by musel spořit až desetkrát vyšší částky než klient slovenských indexových fondů, aby získal stejnou důchodovou rentu.
Za posledních deset let dosáhly české dynamické fondy zhodnocení zhruba 88 procent. Pro srovnání: slovenské indexové fondy ve stejném období vydělaly přes 133 procent a švédský státní fond AP7, který je dlouhodobě mimořádně úspěšný, téměř 230 procent, čímž překonal výnos globálních akciových trhů, reprezentovaných fondem ETF na index MSCI World se zhodnocením 220 procent, o 11,6 procenta ročně. České dynamické fondy tak zaostávaly za globálními akciovými trhy přibližně o 5,5 procenta ročně.
Zásadní část problému leží v poplatkové struktuře. České dynamické fondy si běžně účtují kolem jednoho procenta ročně z objemu majetku plus patnáct procent z výnosu. To je v mezinárodním srovnání extrémně vysoké číslo.
Studie ukazuje, že jen za poslední dekádu poplatky vymazaly 37 až 49 procent celkových výnosů fondů. V dlouhodobém horizontu je efekt ještě drastičtější. Modelový příklad čtyřicetiletého spoření s průměrnou měsíční úložkou 1100 korun ukazuje, že při současné poplatkové struktuře může klient přijít až o polovinu budoucího majetku, v absolutním vyjádření o více než 1,7 milionu korun.
Pro srovnání, slovenské fondy s poplatkem kolem 0,4 procenta ročně by klienta připravily zhruba o desetinu majetku. Švédský státní fond s poplatkem 0,07 procenta pak jen o jednotky procent.
Výsledky studie překvapily i ekonomy. „Že český třetí pilíř neplní příliš dobře svou funkci, je dlouhodobě známo, ale že je situace až takto bídná, bylo pro mě osobně překvapení. Zdá se být evidentní, že bude nutné změnit pravidla státní podpory. České fondy oproti těm zahraničním zřejmě dokázaly svým klientům konzistentně doručovat dramaticky horší službu za vyšší cenu. Pokud by se jednalo o čistě tržní subjekty, byla by to jejich věc, ale pokud má tento typ spoření podporovat stát, je tato situace neudržitelná,“ komentuje studii Vít Hradil, hlavní ekonom společnosti Investika.
Co by fungovalo lépe
Autoři studie se neshodují jen na diagnóze, ale nabízejí i poměrně jasná řešení. Klíčová jsou tři opatření.
Nutné je podle nich výrazné snížení poplatkových stropů, které by penzijní společnosti motivovalo k vytváření skutečně nízkonákladových, pasivních fondů po vzoru zahraničí.
Zadruhé doporučují zavedení povinně nabízených fondů životního cyklu. Ty automaticky upravují investiční strategii podle věku klienta – v mladších letech jsou dynamičtější, s blížícím se důchodem riziko postupně snižují. Tento model dnes funguje například na Slovensku nebo ve Švédsku.
A zatřetí lepší zacílení státní podpory. Ta by podle studie neměla plošně dotovat všechny fondy, ale směřovat především do strategií, které mají reálný potenciál vytvořit smysluplnou důchodovou rentu.
Český kapitálový pilíř má podle studie jednu velkou výhodu: masovou účast. Jenže bez zásadních změn zůstane spíš drahým spořicím produktem než skutečným pilířem důchodového systému. Pokud mají lidé ve stáří opravdu pocítit rozdíl, nebude stačit jen „spořit víc“. Bude nutné spořit chytřeji, a hlavně levněji.
