Příběh jako ze snu malého kluka, který si doma lepí modely letadel a sní o tom, že až vyroste, stane se pilotem. V případě Vladimíra Peroutky byl ale tenhle sen začátkem závratné pilotní kariéry, za kterou si v leteckém světě vysloužil nálepku legendy.

Před pár lety byl u příležitosti stého výročí letectví v Česku zařazen mezi stovku leteckých osobností století. Jeho pilotní průkaz se čtyřmi desítkami oprávnění praská ve švech a Peroutka vystřídal za svůj život oborové disciplíny včetně akrobatického, sportovního, zkušebního, předváděcího, továrního, práškovacího nebo dopravního pilota.

S více než čtyřiadvaceti tisíci hodinami strávenými ve vzduchu patří k nejzkušenějším matadorům oboru a k nebeskému povolání inspiroval nespočet mladých pilotů a pilotek. Když se ale setkáváme v kanceláři leteckého výcvikového centra CATC, kde v současnosti šéfuje pilotnímu výcviku, působí až nemístně skromně.

Vypráví, jak jako původně vyučený automechanik s létáním začínal, a z paměti loví spoustu zážitků, které mu práce v letectví přinesla. Jeden z nejsilnějších přitom zažil až letos v únoru, kdy už si devětašedesátiletý pilot myslel, že ho jen tak něco nepřekvapí.

„Nedávno jsem se při cvičném letu srazil s orlem skalním, který prorazil čelní sklo a omráčil mého studenta do bezvědomí. To jsem si na okamžik skutečně myslel, že tohle je konec,“ popisuje pro Forbes muž, který dosud létá jako instruktor na letišti v Točné a letos ho čeká životní jubileum.

Oslava sedmdesátých narozenin bude nicméně pro Peroutku spjata s koncem kariéry. „Už jsem se pomalu začal loučit loni, ale zjistil jsem, že najít odvahu odejít je vlastně strašně těžké,“ přiznává v rozhovoru.

„I proto mě deprimuje slovo legenda, protože předestírá, že něco končí. Ale ano, sedmdesátiny, které přijdou, to hodně omezí a pravděpodobně už budu létat jen pro radost.“

Pocházíte z rodiny tramvajáků a původně jste se vyučil automechanikem. Jak vznikl nápad stát se pilotem?

Táta byl řidič a máma průvodčí. Bydleli jsme na Břevnově a táta se mnou v kočárku chodil na Vypich, kudy létala letadla na Ruzyni. Vždycky mi je ukazoval a později mi koupil model. Tady někde vznikaly zárodky. Existuje dokonce fotka, kdy jako sedmiletý kluk držím v ruce časopis o letadlech Křídla vlasti.

To už jsem věděl, že chci létat. Tehdy ještě platilo, že pilot by měl mít „černé“ řemeslo, takže jsem se šel nejdřív vyučit automechanikem a teprve potom studovat na střední leteckou školu v Malešicích.

Jaké byly začátky? Přece jen stát se pilotem není jednoduchá záležitost, navíc s nejistým uplatněním…

Létat jsem začal v patnácti letech, to znamená hned, jak to šlo. Nastoupil jsem tehdy jako žák do Aeroklubu Točná, kde jsem létal na větroních. Po vojně jsem se pak dostal k motorovému výcviku a vydal se civilní cestou.

Zvažoval jste někdy vojenské letectví?

Ano, ale byl tam velice přísný výběr a za mnou v podstatě nikdo nestál, žádný tatínek generál. Takže jsem pak uznal, že to asi nepůjde. Zpětně toho nelituji, ostatně jsem se nakonec k tryskovým letadlům stejně dostal a letěl i ve stíhačce – vysněné MiG-21, s níž jsem se dostal i do stratosféry a překročil zvukovou bariéru díky legendárnímu Františku Hlavničkovi.

Kdo další vám byl inspirací?

Všeobecně byli mými vzory pochopitelně piloti z druhé světové války. Ale měl jsem tu možnost letecky vyrůstat vedle Petra Jirmuse, který mi byl jakožto dvojnásobný mistr světa v letecké akrobacii velkým vzorem. A dodnes je.

Jak jste se uchytil v praxi?

Strašně se mi líbila akrobacie, takže jsem se jí věnoval a dostal se do československého reprezentačního družstva. Sedm let jsem nosil „lvíčka“ na prsou – na to jsem byl velmi hrdý a pomohlo mi to i v dalším postupu.

Na dalších šestnáct let jsem se stal továrním pilotem. To bylo krásné, být u letadel od jejich zrodu. Povolání mě zcela pohltilo a jako pilot jsem pak procházel dalšími různými zkušenostmi včetně třeba práškovacích letadel.

Ředitel inspekce si řekl, že tohohle ‚blbce‘ chce vidět.

Po revoluci, kdy začal být problém s odbytem letadel zejména do Sovětského svazu, jsem přijal nabídku tehdejší Státní letecké inspekce. Někdejší ředitel si přečetl můj životopis a zaujala ho věta o mých zálibách, což byl výkrut do zapadajícího slunce a pití moravského vína.

Prý si tehdy řekl: „Tak tohohle blbce chci vidět.“ Nakonec jsme se dohodli a nastoupil jsem jako inspektor. Později jsem pak létal jako dopravní pilot u Českých aerolinií a tehdejšího Travel Service na středně velkých letadlech Airbus a Boeing.

V roce 2018 jste byl zařazen mezi stovku leteckých osobností století a v leteckém světě jste si vysloužil nálepku „legenda“. Čemu to přisuzujete?

Říkám to sice nerad, ale částečně i své publikační činnosti, díky níž jsem se dostal do povědomí veřejnosti. O svých cestách jsem psal v době, kdy lidé běžně neměli velké možnosti cestovat a já se tak snažil ovlivnit mladou generaci.

Je zajímavé, že jak šel čas, tak se z některých mých dětských čtenářů skutečně stali piloti. Mnohokrát se mi stalo, že mě oslovili mladší piloti na simulátoru nebo v letadle s tím, že je inspirovaly moje články.

Zároveň jste dopravní, sportovní a akrobatický letec a váš pilotní průkaz je plný oprávnění na čtyři desítky typů letadel…

To ano. Je určitou výhodou, že jsem mohl tohle všechno prožít, protože mi to přineslo neuvěřitelné zkušenosti, které už třeba současná generace pilotů má jen málokdy. Dneska často mladí kluci seženou potřebnou částku a za dva roky se z nich prostě stanou dopravní piloti. Nic jiného vlastně nezažijí.

Myslím, že všeobecná znalost leteckého řemesla současné generaci pilotů mnohdy chybí. Hezky o tom mluvil i kapitán Chesley Sullenberger, který přistál s letadlem do Hudsonu. Říkal, že mu pomohly i zkušenosti, které měl z Vietnamu a podobně. A velmi zkušený byl i jeho kopilot, který má oprávnění na zhruba padesátku typů letadel.

Dokážete říct, k čemu máte ze všech pilotních oborů nejsilnější vztah?

To je velice těžká otázka, letectví miluji všeobecně. Hodně mě ale baví létání nad mraky, to mě fascinuje. Když prolétáváte mraky a snášíte se v noci nad rozsvícenou ranvej… Neznám nic hezčího. Výkrut do zapadajícího slunce je taky naprostá nádhera. Zkrátka všechno je krásné – i když vstáváte ve čtyři hodiny ráno a letíte se zemědělským letadlem stříkat pole, dokud se vzduch nehýbe.

Který zážitek vás během kariéry opravdu zaskočil?

Přímo se nabízí ten poslední, kdy už jsem si myslel, že mě nic nepřekvapí. Teď v únoru jsem se ve vysoké rychlosti při cvičném letu srazil s orlem skalním, který prorazil čelní sklo a na dvě půlky vnikl do kabiny a do bezvědomí omráčil mého studenta.

To jsem si na okamžik skutečně myslel, že tohle je konec. Pak jsem se ale uklidnil a pokračoval v tom, co mě celý život učili, dostal nás na zem, studenta jsme zachránili a všechno dobře dopadlo.

Vyplynulo z toho pro mě několik ponaučení, že člověk například musí fungovat až do úplného konce. Nebo že orel skalní skutečně žije na území Česka. Původně jsem si myslel, že se nám chtěl vyhnout, ale k mému dalšímu překvapení mi ornitologové později vysvětlili, že na nás vlastně zaútočil, protože jsme prolétávali jeho teritoriem.

A jaký zážitek byl pro vás nejsilnější?

Krátce poté, co mi zemřela maminka, jsem letěl do Larnaky. Byl zrovna úplněk, tak jsem na ni vzpomínal a nějak mi připadalo, že jsem jí najednou v těch jedenácti kilometrech blíž.

Existuje v letectví něco, co jste si dosud nesplnil?

Asi ne. Jako každý pilot jsem toužil po Jumbo Jetu, nicméně nejsem úplně příznivcem dlouhých letů. Bohatě mi stačily třeba sedmihodinové lety na středně velkém Boeingu. Vlastně kdybych netoužil po velkých letadlech, tak bych byl nejspokojenější na typu, jako byla ATR – hodina v horizontu, přistání, káva s posádkou a zpět.

Momentálně už žádný další cíl nemám. Když jsem končil s velkou dopravou, bylo mým snem předávat zkušenosti novým pilotům a to se mi splnilo. Nastoupil jsem jako instruktor do CATC a tím zůstal v identickém kokpitu dopravních letadel, kde jsem dodnes.

Snažím se dostat kvalitu nových mladých pilotů na úroveň, kde by měla být, a to není vždy zcela jednoduché.

Myslíte, že nároky na nové piloty a pilotky klesají?

Někdy a někde bohužel ano. Školy chrlí lidi s velikou úspěšností a téměř nulovým „odpadem“, což není dobře a ve školství to není zcela běžné. Já jako instruktor pak vždycky nastávající piloty posuzuji podle toho, zda bych chtěl, aby jednou vezli moje děti na dovolenou. A když si odpovím, že ne, musí prostě ještě něco odlétat v roli studentů.

V čem vidíte největší generační rozdíly?

Problém začíná už v prvotní selekci. Momentálně tu nemáme možnost rozumného financování pilotního výcviku a budoucí piloti si ho musí financovat sami, což není levné. Už z toho vychází, že méně movití – a přitom často schopnější – se k výcviku vůbec nedostanou. To je chyba.

Mladí a často zadlužení jsou propouštěni jako první.

Na druhou stranu někteří si za tím cílem jdou tak silně, že když mají třeba možnost zastavit nějakou nemovitost svých rodičů, tak si na výcvik půjčí. To je podle mě obdivuhodné vzhledem k tomu, jak nestálé zaměstnání pilota je.

Podívejte se třeba, co se stalo během covidu – a propouští se podle seniority, takže mladí a často zadlužení jsou na řadě jako první.

Krom výcviku nových pilotů stále létáte jako instruktor v Roudnici nad Labem. Nechystáte se ještě do leteckého důchodu?

Už jsem se pomalu začal loučit loni. Omezil jsem některé druhy létání, ale zjistil jsem, že najít odvahu odejít je vlastně strašně těžké. Na druhou stranu si říkám, že odejít má člověk v tom nejlepším. I proto mě deprimuje slovo legenda, protože předestírá, že něco končí.