Z olověných mraků se už několik hodin vytrvale valí voda. Přímky viničních tratí se rozpíjejí v dešti, jenž hlasitě pleská o plechovou halu u vinice. Na otázku, zda letošní nevrlý duben neponičí právě pučící révu, Milan Nestarec jen pokrčí rameny.
„Ať je horko, nebo zima, sucho, nebo deště, zemědělci pořád bečí,“ prohodí a usrkne horké kafe. „Ale to je příroda, ta bývá vrtošivá. Tak to zkrátka je. Než bych si pořád stěžoval, radši napřu energii do něčeho, co můžu ovlivnit.“
Nebečet, makat a držet se u toho své vlastní cesty je poučka, kterou Nestarec neopustil ani v dobách, kdy rodinné vinařství kvůli jeho zarputilosti přišlo téměř na buben. Časem se mu býčí povaha zúročila.
