Příběh Jana Marka, špičkového dětského kardiologa působícího v Londýně na jedné z nejprestižnějších světových adres, je otisknut v mnoha dalších. V příbězích těch, které zachránil, přičemž se stylově, a hlavně právem hodí říct, že ty příběhy jsou… Ach ano, srdceryvné.
Odchází. Ten malý člověk ještě vlastně není na světě, a už z něj odchází. Pospíchá z něj neúměrnou rychlostí vlastního srdečního tepu – frekvence 240 úderů za minutu je ve srovnání se standardem dvojnásobná. Blíží se Vánoce roku 2000, už do nich není ani týden; v čase zázraků by se zrovna jeden hodil, víra v zázrak je to jediné, co zbývá, alespoň to tak vypadá. Malý člověk jménem Jakub Todt odchází. „Nám pod rukama,“ uvědomuje si Jan Marek, šéf Centra prenatální kardiologie nemocnice v pražském Motole.
Za pět let ho čeká angažmá v jednom z nejprestižnějších ústavů světa, v londýnské nemocnici Great Ormond Street Hospital for Children (GOSH). To samozřejmě nemůže vědět, zato teď ví – nebo mu to tak alespoň přijde –, že ač má ve své motolské funkci rozhodovací pravomoci, nad životem Jakuba příliš velkou moc nemá. Disponuje omezenými možnostmi, vidí před sebou zoufalou nastávající maminku, která se přemáhá jíst cukroví a registruje, jak dítěti bije srdce jako bláznivě jedoucí vlak.
Za pár dní se rozsvítí světla všem lidem dobré vůle na počest jezulátka z Betléma, v Motole světla naděje pohasínají a nerozsvítí se ani po Vánocích – kalendář spěje k Novému roku, k novému životu nikoli. Zázrak nepřichází, a tak se Jan Marek rozhodne, že jej s týmem zkusí přivolat.
Světla naděje se rozsvítí v jiné temné noci; ne že by jejich rozsvícení nebolelo, ne že by k tomu nebylo třeba odvahy. „Nikdy nezapomenu na momenty úplného a tísnivého ticha,“ vrací se Jan Marek k večeru 17. listopadu 1989 na pražské Národní třídě, kde se s dalšími demonstranty ocitl ve svěráku represivních orgánů totalitního státu a následně pocítil, že komunismus bolí.
Policejní pendrek mu míří na hlavu, dopadne na ruku, kterou se mladý doktor z Motola chrání, vzápětí se ocitá na neschopence, pendrek mu ruku zlomil. Dočasný invalida si na sádru namaluje logo Občanského fóra, které v Motole s kolegy zakládá, se zlomenou rukou přichází zlomový moment nejen jeho života.
Začínající kardiolog se již dřív účastnil protirežimních demonstrací a dobře věděl proč. Když v srpnu 1968 skončilo pražské jaro, ocitli se jeho rodiče na černé listině. Bylo jim znemožněno vykonávat profesi lékařů v Karlových Varech, kam po studiích odešli z Prahy na umístěnku, a jejich syn Jan nemohl v době normalizace nastoupit na karlovarské gymnázium. Musel dojíždět na gympl do Ostrova nad Ohří, kde skončila i jeho matka.
V tamější nemocnici založila první oddělení v republice, kde mohli být novorozenci společně s matkami na pokojích, v tehdejším Československu předběhla dobu. Syn Jan se původně neměl dostat ani na medicínu, avšak právě pověst maminky byla nakonec silnější než pomstychtivost soudruhů. Jan vystuduje, ožení se, pomalu opouští vrcholový sport, konkrétně basketbal, v němž to dotáhl do juniorské reprezentace a prvoligové Sparty Praha.
Nastoupí na kardiologii do Motola, na nejlepší pracoviště svého druhu v republice, tedy v republice, jejíž zlá moc mu zlomí ruku, to je však její poslední skutek z nepřeberného moře ohavných; zlá moc zlomí ruku, pak se sama definitivně zlomí. Zlomí se, zhroutí, rozláme se klec, ostnaté dráty na hranicích přestanou existovat a Jan Marek z toho v budoucnu vytěží maximum.
Foto Michael Tomeš
Výsledek maxima? GOSH. Už když hledíte z londýnské ulice do sterilně nasvícených laboratoří institutu, které jsou umístěny pod úrovní povrchu a od exteriéru jsou úmyslně – v rámci působivé popularizace vědy – odděleny výhradně skleněnou stěnou, máte oprávněný pocit, že zde bádá vrcholná lidská důmyslnost, a současně mylný pocit, že nic nemůže dopadnout špatně.
Mylnému pocitu je velmi svůdné a snadné podlehnout a ještě snadněji to jde v kanceláři profesora Marka uvnitř moderního traktu budovy, když slyšíte o využití umělé inteligence, o hologramech drobných srdcí, které se zhmotní v prostoru a můžete si je prohlížet ze všech stran. Pocit, že nic nemůže dopadnout špatně, je opojný jako každá iluze.
