Otrokovická firma RIM vyrábějící ergonomické kancelářské židle má za sebou pětatřicet let fungování. Během té doby prožila nespočet krizí, které ji nejednou málem položily. Přesto se její majitelé nevzdali a dnes vyvážejí téměř do celého světa.
Milan Nagy a Rudolf Fukal spolu před revolucí pracovali v letecké společnosti Moravan na výrobu akrobatických letadel a rozprašovačů. Se sametovou revolucí přišla vedle svobody také velká nejistota a budoucí podnikatelé tušili, že je potřeba se z potápějící se lodi zachránit.
„Vždycky jsme si přáli něco vyrábět a nebýt na nikom závislí, a tak jsme hledali, co by to mohlo být. Nejdřív to byly klekačky – klečet při práci byl tehdy velký trend,“ vzpomíná Nagy na začátky.
„Pak ale manželka sháněla kancelářskou židli a my zjistili, že nabídka je zoufalá. V časopise Udělej si sám jsme našli návod na výrobu kancelářské židle a pustili se do prvního prototypu,“ vypráví.
Začínající podnikatelé tušili, že by mohli mít úspěch, a tak vyrobili prvních padesát židlí, které nabídli na nedalekém bleším trhu. Prodaly se všechny. Oba muži proto v práci dali výpověď, každý si půjčil od příbuzných dvacet tisíc korun a v roce 1991 se do podnikání pustili naplno.
Během prvního roku dali dohromady šestičlenný tým, se kterým vyrobili přes tisícovku židlí. Součástky odebírali po tehdejších výrobnách v okolí, a protože na drahé stroje neměli, rozváželi komponenty po známých, kteří jim zajišťovali jednotlivé operace. Židli tenkrát prodávali za zhruba dvanáct set korun, což stačilo na pokrytí nákladů i další rozvoj.
Záhy se objevil člověk, který jejich podnikání věřil a rozhodl se zastavit svou nemovitost, aby si mohl vzít u banky čtvrtmilionovou půjčku a stát se tak jejich společníkem.
Zatímco však Nagy a Fukal spolu mají i po letech „něco jako druhé manželství“, s třetím společníkem jim to příliš naklapalo a v roce 1997 se rozešli – tedy v době, kdy Otrokovice, kde má společnost RIM dodnes sídlo, zaplavily ničivé povodně.
Foto Tomáš Škoda
„Zrovna jsme dostavěli novou budovu, nakoupili nové stroje a přišla povodeň. Měli jsme ale ohromné štěstí: zachránila nás přilehlá železniční trať, která povodně udržela jen pár metrů od firmy. Vyvázli jsme tehdy bez škod,“ vzpomíná Fukal.
I díky tomu se podnik začal pořádně rozjíždět. Měli už padesát zaměstnanců a pobočku na Slovensku, ke které o dva roky později přibylo i zastoupení v Maďarsku. Stále je ale trápily banky, které nebyly ochotné půjčit, i když nikdy nebyli ve ztrátě a měli za sebou vlastní budovy a stroje.
„Rostli jsme o dvacet procent za rok při ziskovosti osm procent. Měli jsme výrobu, kterou bylo potřeba udržovat v chodu, a zaměstnance, které bylo potřeba platit. Neustále nám chyběly peníze na provoz i rozvoj,“ přiznává Nagy.
I když jim s financemi nakonec vždy pomohli přátelé a rodina, dolehla na ně v závěru tisíciletí kvůli věčným starostem s financováním osobní krize. S německým partnerem Dauphin začali jednat o prodeji společnosti.
„Naštěstí k němu nakonec nedošlo. V Americe spadla Dvojčata, v západní Evropě začala krize a Dauphin si to po dvou letech vyjednávání rozmyslel. Pak došlo ke zprivatizování Komerční banky a my konečně dostali úvěr,“ rekapituluje Nagy.
Každá krize je posunula dál – většinou začali exportovat do další země. Do doby, než Česko vstoupilo do Evropské unie, to ale bylo hodně těžké.
„Chtěli jsme neustále proniknout na západní trhy, ale export čelil obrovským bariérám a hromadě papírování. Ulehčil nám to až vstup do Unie,“ připomíná Fukal.
Za nejtěžší považují otrokovičtí podnikatelé i samotný proces nastavení firmy, ať už z ekonomické, nebo personální stránky. „Máme ale obrovské štěstí na lidi. Vždy nám pomáhali známí i rodina, moravská povaha je v tomhle hrozně fajn, protože lidé jsou tu velmi spolehliví. Dodnes máme minimální fluktuaci – mnozí k nám nastoupili a zůstali tu až do důchodu,“ pochvaluje si Nagy.
Další krize přišla současně s tou ekonomickou v roce 2008. Tehdy museli třicet procent lidí propustit, aby firmu vůbec zachránili. „Opět byl problém s bankami. Ty vám jdou na ruku jen v případě, že se vám daří. Když nám v lednu 2009 přišlo jen třicet procent běžných objednávek, banka nám pokrátila úvěr a ještě ho navýšila. Naštěstí s financováním opět pomohli kamarádi,“ vzpomíná.
Foto Tomáš Škoda
I tehdy ale krizi využili ve svůj prospěch: zainvestovali do nových projektů, kdy rozběhli spolupráci se zkušeným italským designérem Massimem Costagliem a vytvořili novou řadu otočných židlí. „V roce 2012 se nám to obrovsky projevilo na tržbách, díky čemuž jsme krizi opět přežili,“ říká Fukal.
Stěžejním okamžikem byl o rok později rozjezd spolupráce s výrobnou na Tchaj-wanu, který se stal základnou pro expanzi do USA a dalších zemí mimo Evropskou unii.
„Firma, která nemá světové renomé, bude mít s expanzí do USA problém. Vyrábět v Česku a myslet si, že dobyjeme Ameriku bez speciální image, ceny a stoleté tradice, je utopie. Dodnes je pro nás bariérou, že jsme z bývalého sovětského bloku. Proto jsme na to šli s výrobou na Tchaj-wanu, s italským designem a českým konceptem,“ vysvětluje Nagy.
Pro evropský trh, na kterém mají přes pět set zákazníků, vyrábějí ve výrobní hale v Tlumačově. Největším trhem je pak Rakousko, Německo, Benelux a Francie. Do zahraničí exportuje RIM sedmdesát procent produkce.
„Konkurence v rámci Evropy je hodně silná. Ve střední Evropě jsme v ergonomických židlích na špici – Poláci jsou sice hodně silní, ale v jiném segmentu. V Česku máme jedinou konkurenci, takže se periodicky střídáme na prvním a druhém místě,“ upřesňuje Nagy pozici firmy na trhu.
Ačkoli Otrokovické lehce zbrzdila pandemie, daří se jim v současné době velmi dobře. „Covid ovlivnil styl práce, firmy redukovaly počty pracovních míst a trh se změnil. Sortiment jednacích židlí se propadl na polovinu, takže jsme přešli k hotelům a restauracím a začali víc vyrábět měkké sezení,“ přibližuje Fukal.
Zatímco před covidem byli obratově na 400 milionech korun, loni to bylo 380 milionů konsolidovaně a letos očekávají návrat na předcovidová čísla. „Letošní finanční rok začíná velmi pozitivně. Situace je stabilní a máme hodně zakázek,“ doplňuje Nagy s tím, že ročně vyrobí kolem 100 tisíc produktů, přičemž vznik jedné židle trvá dva dny.
Na jejich výrobcích se sedí nejčastěji v bankách, včetně těch národních. „Jsme pro ně taková škodovka – za dobrou cenu dobrý výkon,“ směje se Nagy.
Před třemi lety spolu s Fukalem změnili firmu na akciovou společnost, aby mohli do společného podniku zapojit i děti. „Naše děti jsou ve světě a fungují na dálku. Ve firmě chtějí pokračovat, takže první tři roky byly v dozorčí radě a od loňska mají každý po osmi procentech,“ vysvětluje Fukal.
„My jsme v představenstvu, máme tu své aktivity, ale už ne tolik. Na ředitelské křeslo se nám podařilo přetáhnout Martina Dorotíka z vedení firmy Baťa, takže máme čas na prohlubování vztahů se zákazníky, na golf i další naše aktivity,“ dodává se smíchem Nagy.
