Jejich hlavní produkt je dlouhá desetiletí stejný, byznys okolo něj se však velmi výrazně, až turbulentně mění. V důsledku toho pomáhá Roman Trzaskalik udržet tradiční svět a současně objevuje ten nový. „Obojí je přitom výzva,“ říká obchodní ředitel Plzeňského Prazdroje.
„Náš byznys se skutečně za poslední roky hodně proměnil,“ popisuje Trzaskalik. „Ovlivnil ho covid, ale nejen on. Pivo, potažmo restaurace a hostince, kterým říkám sociální lubrikant, se vždy točily kolem setkávání lidí. Nová generace se ale často prostřednictvím sociálních sítí potkává pouze virtuálně, reálně čím dál méně.“
Navzdory tomu je obchodní ředitel optimistou. Prazdroj, který vlastní japonská skupina Asahi, dodává portfolio svých nápojů do třinácti tisíc podniků, celkově lze jeho značky potkat zhruba ve dvaceti tisících podnicích a Trzaskalik netají ambici toto číslo ještě zvednout.
Podle něj je to reálná ambice, přestože přiznává: „Dávno pryč jsou doby, kdy byl dominantní prodej piva v hospodách. Nyní si lidé spíše koupí lahev nebo plechovku a vypijí si ji doma, dost možná zrovna u počítače při komunikaci se známými.“
Foto Plzeňský Prazdroj
Kvůli tomu logicky mizejí i hospody, že? Speciálně pak na malých městech a vesnicích.
Podle našich odhadů už nějakých sedmnáct stovek českých a moravských vesnic nemá hospodu. Tím pádem nemají místo, kde se potkávají, kde se tradičně sháněl instalatér či zedník a zároveň se tam probíraly vesnické i celosvětové záležitosti. Tohle najednou vymizelo, přesto to nevidím černě.
Z jakého důvodu?
Protože jsem přesvědčen, že lidská potřeba se potkávat nadále trvá. Potřeba se potkávat v neformálním prostředí nad pivem, vínem či nad nealko nápojem.
Jsem hrozně rád, že si to začínají uvědomovat i některé vesnice. Stále více a více starostů se v tomto směru začalo angažovat a díky tomu buď hospodu začala provozovat sama radnice, nebo si našli provozovatele a poskytli mu zvýhodněné podmínky.
Omlouvám se, ale zkusím vám optimismus zkazit statistikou: za loňský rok zavřelo v Česku přes 2180 hospod, z toho 1130 tradičních gastropodniků typu hospoda, restaurace, výčep a podobně. To nezní zrovna dobře.
Nezní, ale já mohu kontrovat, že přes dva tisíce různých gastropodniků loni zase otevřelo. Pravda, mění se jejich skladba: zavírají klasické hospody, pivnice, otvírají kavárny, bistra, různé zážitkové podniky.
Míst, kde si lidé mohou dát jídlo a pití, je v Česku padesát osm tisíc.
Je to přirozený vývoj ovlivněný měnícími se preferencemi lidí, primárně mladší generace. Pro ni patrně není hospoda to nejatraktivnější místo kupříkladu proto, že je tam velký hluk, obsluha, která jim stále něco nutí, nebo i to, že je tam pevné sezení a jim nevyhovuje být dvě tři hodiny se stejným osazenstvem u jednoho stolu.
Že ale hospoda mladé generaci nevyhovuje, to neznamená, že by se nechtěla potkávat. Potkává se v parcích, různých bistrech, na alternativních místech a my se tomu postupně přizpůsobujeme.
Jak?
Začali jsme tím, že jsme si zmapovali celý prostor čili to, co znamená gastronomie v České republice. Ve finále jsme zjistili, že míst, kde se lidé mohou potkat a dát si něco k jídlu a pití, je padesát osm tisíc.
Přitom tento počet netvoří z téměř padesáti procent klasické hospody, kde hraje pivo dominantní roli. Právě tento svět objevujeme, je pro nás nový. Zjišťujeme, že se budeme muset poněkud změnit, abychom v těchto místech nabídli tradiční pivo nebo nějaké jiné nápoje z našeho portfolia, ať třeba Birell, Frisco nebo Proud.
Nabídka bude pravděpodobně vypadat jinak, bude jinak vystavená, jinak se bude servírovat. Současně víme, že musíme těm podnikům přinést něco navíc.
Co přesně?
Je mnohdy nezajímá, že jim dáme slevu, výčepní techniku, vývěsný štít nebo slunečníky. Zajímá je například, že jim uspořádáme party a tím do jejich podniku přilákáme hosty hledající zážitek. Podstatou je, že člověk nemusí jít do klasické hospody, aby si dal pivo.
Existuje ale průzkum, podle kterého osmdesát procent podniků tohoto typu pivo v nabídce nepotřebuje…
Mají zpravidla v nabídce dejme tomu třetinku, ale už většinou nemají zkušenost s čepovaným pivem, nebo s ním aktivněji nepracovali. Přitom podle našeho zjištění spotřebitel požaduje větší čerstvost, větší kvalitu, větší zážitek.
I z tohoto důvodu máme k dispozici malé výčepy, říkáme jim Barnie, dnes jich máme v provozu přes 450 a najednou se také do těchto podniků naučili lidé chodit na pivo. Ne na čtyři, ale na jedno po obědě, po práci. To je mimochodem další trend: lidé pijí méně, ale jdou po kvalitě.
Preferují tedy ležáky před výčepním pivem? I na menších městech a vesnicích?
Klasické výčepní pivo, desítka, nám za posledních deset let padá, spotřeba ležáků naopak roste. Souvisí to i s tím, že posun v kvalitě piva v hospodách a restauracích je obrovský. Před pěti lety bylo skvěle načepované pivo zhruba ve dvaceti procentech podniků, dnes jsme na šedesáti sedmi procentech.
Podle jaké metriky to posuzujete?
Prvním ukazatelem je technická způsobilost. Zda je pivo zachlazené, výčep vysanitovaný a čistý a tak dál. Druhým ukazatelem je kumšt výčepního, který může pivo vyšperkovat, nebo zkazit.
V podnicích nového typu chceme přes zážitky oslovit sto tisíc lidí.
S obojím umíme pomoci, a pokud se budeme bavit o lidském faktoru a správném čepování, každý rok proškolíme v tomto směru okolo pěti tisíc provozoven, celkově už naším školením prošlo přibližně sto tisíc lidí. A když už jsme u čísla sto tisíc – tolik lidí plánujeme oslovit přes zážitky v nových podnicích, o nichž jsme se před chvilkou bavili.
Bylo pro tradiční firmu, která vyrobila první ležák v roce 1842 a bednářské řemeslo má zapsáno v národním seznamu kulturního dědictví, obtížné mentální přenastavení v souvislosti s podniky nového typu?
Především to neznamená, že se tradice vzdáváme, je pro nás strašně důležitá. Na druhou stranu se potřebujeme přizpůsobovat současnému světu. V nadsázce řečeno, lidi nepředěláme, můžeme se jim jedině přizpůsobit a přinést jim zážitek v jiném prostředí než před deseti lety a v úplně jiném prostředí než před půl stoletím.
Ptal jsem se, zde to bylo obtížné.
Chvilku nám to trvalo, jasně. Najednou jsme potřebovali zkusit něco jiného, na co jsme nebyli zvyklí. Jdeme po malých krůčcích, abychom viděli, co funguje a co nikoli. Velkou výhodu máme v tom, že Prazdroj je lokální firma, japonský vlastník nám dává prakticky absolutní volnost. V podstatě tedy závisí na našem rozhodnutí, co budeme vyrábět a nabízet a postupem času je to vidět.
Například?
Před třinácti lety jsme přišli s ochuceným Birellem a zpočátku byla čísla prodeje naprosto zanedbatelná, všichni koukali, do čeho jsme se to pustili. Dnes je čepovaný pomelo grep v každé druhé hospodě.
Loni jsme přišli s Proudem, protože jsme pochopili, že mladá dospělá generace řekněme nedozrála k hořkosti klasického ležáku a potřebuje pivo s lehčí chutí a mírnějším stupněm alkoholu. A první ohlasy jsou pozitivní – lidé, na něž je zaměřen, Proud ocenili.
Museli jste reflektovat další nové preference zákazníků?
Mohu zmínit třetinky, protože zpětná vazba od poměrně početné skupiny lidi byla, že vypít naráz půllitr je moc, ve třetince se navíc lépe udrží čerstvost a teplota. Ke všemu půllitrová lahev nevypadá pro mnohé až tak sexy – v tomto smyslu mě překvapila reakce slečen, že u půllitrové lahve nejsou vidět na Instagramu jejich nehty, zatímco třetinku obejmou tak, aby vidět byly.
Velkou bolestí českého trhu je neexistující zálohový systém na plechovky.
Zkrátka doba se mění a my jdeme lidem naproti. Byť zrovna v souvislosti se třetinkami jsme museli investovat přes miliardu korun do nové linky, nových vratných lahví, nových přepravek a podobně.
Dalším důležitým aspektem je udržitelnost. Velkou bolestí českého trhu je neexistující zálohový systém na plechovky. Přitom hliník je úžasný materiál a dá se recyklovat donekonečna. Na Slovenku zálohový systém funguje a vrací se přes devadesát procent plechovek. V rámci udržitelnosti jsme zatím například přišli s malými vratnými lahvemi na Frisco.
Chystáte další novinky?
Nemůžeme je zcela prozrazovat, ale trend je třeba mít větší portfolio s důrazem na nealko. Birell není jen populární pomelo grep, máme devět příchutí. Hrajeme si také s kofeinem a menšími dávkami cukru.
Jak už jsem říkal, lidé dnes hledají zážitky, barevnost. Chtějí mít škály různorodosti, pestrosti, preference jsou více individualizované, personalizované. Je tu diverzifikace a ta funguje i v našem portfoliu.
Klasické hospody jsou ale pořád vaším fundamentem, ne? Jak jim pomáháte, aby překonaly nejednoduchou pocovidovou dobu?
Tohle bereme – a teď nepřeháním – jako naše poslání. Člověk něco dělá, protože za to dostane zaplaceno, ale v pomoci hospodám je vyšší smysl. Protože hospoda je především místo sociálního kontaktu, potkávání se a diskutování.
Do pomoci klasickým hospodám investujeme každý rok 420, 430 milionů korun.
Investujeme do nich docela velké peníze, každý rok 420, 430 milionů. Vedle přímé podpory, aby bylo pivo kvalitní, poskytujeme kvalitní výčepy, pomáháme lépe vybavit zahrádku, vylepšit interiéry i exteriéry. Těch jsme za posledních pět let vylepšili sedm tisíc.
Stále víc se také začínáme zaměřovat na to, abychom poradili hospodám nejen v kvalitě čepovaného piva, ale obecně, jak má podnik fungovat. Snažíme se o vzdělávání, o větší know-how, aby byznys fungoval líp, aby se dařilo udržet zaměstnance a samozřejmě se do hospod přilákali lidé.
Máme program Pivní gastro akademie, tím prošlo šest set různých podniků a dva tisíce lidí a my je učíme, jak se starat o pivo, ale také jak funguje ekonomika podniku, jak by si měli nastavit cenotvorbu. Všechno tohle nabízíme zdarma.
Do toho máme další volně přístupný online program pro jakoukoli restauraci, která od nás odebírá pivo, v němž máme tuším čtyřicet různých školení – od kvality piva, přípravy jídla přes ekonomiku po motivaci zaměstnanců a jejich nábor. Zapojeno je přes tři tisíce podniků.
Takže jste si vytrénovali výčepní a nyní jdete dál?
Hodlali jsme profesi výčepního pozvednout a to se myslím podařilo. Teď se snažíme pozvedávat gastro v dalších směrech.
Provozovatelé restaurací si čím dál více uvědomují, že velkým tématem je energetická náročnost provozu, zacházení s jejími zdroji, vyhazování zbytků jídla a podobně. Začínáme s některými podniky spolupracovat na tom, abychom jim dodávali i toto řešení, energeticky úspornější.
Dva roky už máme projekt Chytrej výčep, který se snaží snížit energetickou náročnost výčepu. Protože energetické gros pivního byznysu je chlazení piva v hospodách. Pro představu – změřili jsme, že na hektolitr piva je spotřebována energie na chlazení v hodnotách patnáct až šestnáct kilowatthodin. Pokud hospoda dělá například sto hektolitrů, začínají to být docela zásadní počty.
Proto jsme vyvinuli nový chladič. V pilotním programu ho máme u několika výčepů v Česku, které jsou tak schopny energetickou náročnost srazit o třicet až čtyřicet procent. Pro průměrnou hospodu to znamená, jako by se vypnuly čtyři lednice. Příští rok bychom chtěli tyto chytré výčepy nabízet v širším měřítku. Letos se chceme zaměřit na snižování spotřeby vody ve výčepu.
S některými podniky řešíme také soláry, zelené stěny a podobné věci – ideálně tak, aby byla budova soběstačná. A nablízku jsou první projekty, u nichž se s provozovateli bavíme, jak udělat gastro, které bude stoprocentně cirkulární.
Brzy budeme moci jít do plně soběstačné hospody?
Řečeno slovy klasika: My nesmíme ani naznačovat.
Tady už jste naznačil.
Ještě chvíli prosím počkejte, ale je fakt, že k tomu směřujeme.
