Ve světě se v posledních letech výrazně zvyšuje poptávka po krevních derivátech, tedy po lécích vyrobených z krevní plazmy. Z cenné tekutiny se daří získávat nové a nové bílkoviny, a přidávají se tak další choroby, u kterých ji lze efektivně použít k léčbě.
Nejnověji se největší zpracovatelé sdružili do aliance Covid-19, podporované i Nadací Melindy a Billa Gatesových, která vyvíjí lék na covid-19 z plazmy uzdravených pacientů, jež obsahuje protilátky.
Ve většině světa jsou odběry plazmy regulovány či plně kontrolovány státem. Jen v pěti zemích legislativa umožňuje, aby plazmu odebírala i privátní sféra: v USA, Německu, Rakousku, Maďarsku a Česku. Česká republika tak patří k nejvýznamnějším producentům této strategické suroviny, ročně na mezinárodní trh dodá až 750 tisíc litrů plazmy. Dvě třetiny objemu odeberou soukromá plazmaferetická centra.
K nejvýznamnějším hráčům v českém plazmabyznysu patří Milan Malý. Vlastní podíl v síti Moje Plazma, působící hlavně na severní Moravě, a je výhradním majitelem pražské UNICAplasmy, kterou založil před 12 lety.
Čerstvý čtyřicátník a absolvent plzeňských práv dnes na tu dobu vzpomíná s úsměvem. Po pár letech ve vysoké advokacii měl prý odhodlání pustit se do čehokoli, jen nesedět 40 hodin týdně v kanceláři za stolem. A přestože původně na práva zamířil ze vzdoru proti několikagenerační rodinné lékařské tradici, osud si jej bizarním způsobem našel.
„Máti šéfovala americké firmě, která dodávala vybavení pro transfuzní stanice, a u rodinného oběda se debata stočila na plánované otevření prvního soukromého odběrného centra v Česku,“ vzpomíná podnikatel. Záměr propočítal a rozhodl se. „Měl jsem tehdy ve skříni pár obleků na míru a na zápěstí super hodinky, ale moje úspory byly minus 40 tisíc korun. Otevřít takové centrum není levná záležitost, takže jsem zadlužil celé širší rodině střechu nad hlavou.“
Vstupní investice spolkla nižší desítky milionů korun a UNICAplasma otevřela na jaře 2009 coby první centrum v Praze a druhé v zemi. Dnes pod síť spadá pět z třiatřiceti privátních plazmaferetických center po celé republice s devítimístním obratem. Malý založil Sdružení pro plazmaferézu v ČR, jemuž zároveň předsedá, a sedí rovněž v boardu mezinárodní Plasma Protein Therapeutics Association (PPTA).
Milan Malý | Foto archiv Milana Malého
Aktivní angažmá ve veřejné debatě o významu a etice jeho byznysu patří k jedné z jeho klíčových aktivit. Plazma coby obchodní komodita představuje pro část odborné i laické veřejnosti citlivé téma.
Podle Malého to má kořeny ještě v 60. letech minulého století. „Tehdy se krevní složky sháněly v rovníkové Africe a byl to opravdu špinavý byznys,“ připouští. V 80. a 90. letech obor poškodila řada skandálů s krevní plazmou infikovanou HIV či žloutenkou typu C.
„Za posledních 30 let se bezpečnostní standardy zpřísnily natolik, že nákaza pacienta přes plazmový derivát je dnes zkrátka vyloučená,“ tvrdí Malý. „Použít lze pouze plazmu od kvalifikovaného dárce, tedy až po druhém odběru,“ vysvětluje Malý.
Minimální lhůtu mezi odběry stanovuje česká legislativa na 14 dnů, po které je plazma uložena v karanténě. Další, až 60denní povinnou karanténu prodělá u zpracovatele. Tím se vyloučí riziko nákazy i v případě, že by dárce prodělával infekční nemoc v inkubační době, kdy ještě nemá příznaky.
Odborníky rozděluje i názor na to, zda dárcům za odběry platit, či přesněji, jak zní slovo zákona, nabízet finanční kompenzaci. „Část dárců před finanční kompenzací upřednostní den volna nebo daňový odečet. Navíc jsme si uvnitř oboru nastavili přísné standardy, které znemožňují přijímat socioekonomicky kritické dárce, například takové, kteří bydlí v ubytovně nebo mají trvalé bydliště na městském úřadě,“ argumentuje Malý, jak lze efektivně zabránit zneužívání dárců v ekonomické nouzi.
Výhradně bezpříspěvkové dárcovství by podle Malého přineslo jediný efekt – nedostatek plazmy pro potřebná léčiva. Za pravdu mu dávají statistiky farmaceutických společností. Až 80 procent krevní plazmy, kterou zpracují, pochází z privátních center. Většina zemí, kde je plazmová politika tvrdě regulována, se podle Malého chová značně pokrytecky.
Milan Malý | Foto archiv Milana Malého
„Jednou ze zemí, které aktivně bojují za bezpříspěvkové dárcovství, je Kanada. Současně si 90 procent krevních derivátů dováží z USA, od placených dárců,“ vysvětluje Malý.
Ani Evropa není soběstačná v produkci plazmy na výrobu léků a víc než polovinu zpracovávaného objemu farmaceutické firmy dovážejí ze Spojených států. „Dostatek léčiv z plazmy za dostupné ceny je na českém trhu jenom proto, že jsme tak velcí producenti plazmy,“ míní Milan Malý. Nejvyšší možnou cenu, za kterou může výrobce lék dodávat na trh, stanovuje v Česku Státní ústav pro kontrolu léčiv.
Vypočítává se jako průměr tří nejnižších cen daného léčivého přípravku ve třech zemích tzv. referenčního koše, zahrnujícího 18 zemí Evropské unie. Do spekulací, zda jsou u nás léky podfinancované a zda jsou farmaceutické společnosti ochotny akceptovat nižší marže z prodejů svých léků v České republice právě a jenom kvůli plazmě, která od nás proudí, se však odmítá pouštět.
Pomocí krevních derivátů se léčí pacienti s poruchami srážlivosti krve, s oslabeným imunitním systémem, lidé s popáleninami či po dopravních nehodách. Podle dat PPTA je například na roční léčbu vrozené imunitní dysfunkce potřeba plazma od 130 dárců, ale třeba u léčiv na hemofilii typu A téměř od desetinásobku, 1200 dárců.
Zpracovatelé platí plazmasferetickým centrům od 90 do 120 eur za litr. Při současném kurzu tedy 2400 až 3200 korun. Malého společnosti UNICAplasma a Moje Plazma loni zvládly 60 tisíc odběrů, což značí obrat 125 milionů korun. Doba, kdy řada investorů s volnými prostředky své peníze euforicky vkládala do plazmabyznysu, však podle Malého už pominula.
Změnil se i marketing. Tradičně se dárci rekrutují z valné části z řad studentů, plazmasferetická centra ve Spojených státech často vznikají poblíž studentských kampusů. „Proto vzrůstá význam marketingu a jeho zaměření, které se dnes snaží pokrýt všechny sociální skupiny.“
Podle dostupných dat Společnosti pro transfuzní lékářství se však oslovit zájemce daří: v roce 2018 jich bylo v Česku registrovaných 120 tisíc, přičemž poslední roky tento počet roste.
Při přístrojovém odběru se z krve odděluje tekutá nažloutlá plazma, zatímco červené a bílé krvinky a krevní destičky se vracejí dárci zpět. Plazma by se v těle měla obnovit již za 48 hodin po odběru. Rada Evropy však doporučuje darovat plazmu maximálně jednou týdně, a česká legislativa je dokonce ještě přísnější – umožňuje odběr jednou za 14 dní. V USA je možné darovat plazmu častěji, což je důvodem, proč se právě odtud dováží téměř polovina krevní plazmy pro potřeby EU.
