František Furch je fachman od řemesla. Původním povoláním zámečník už v sedmdesátých letech prahnul po kvalitních hudebních nástrojích, kterých se mu v Česko nedostávalo. Začal je proto ve své garáži vyrábět sám.
Dnes rodinná značka Furch Guitars patří k tomu nejlepšímu v kytarovém segmentu, co po celém světě můžete objevit. Její nástroje využívají světoví hudebníci jako Suzanne Vega, ale i čeští muzikanti jako David Koller z Lucie nebo Vlasta Redl.
Jaká byla cesta k prvnímu milionu v socialistickém zřízení, v kterém bylo podnikání zakázané, o to se dělí sám František Furch starší.
Asi to bude znít jako klišé, ale nad penězi jsem zpočátku vůbec nepřemýšlel. Chtěl jsem kytaru, která by dobře hrála. A protože jsem ji nikde nenašel, tak jsem si ji zkrátka udělal. To jsem ještě nevěděl, že jednou budu vyrábět nástroje i pro ostatní muzikanty.
Stala se z toho ale moje vášeň. Bavilo mě a stále baví hledat nové možnosti, jak posouvat hranice kytarové výroby a přibližovat je k dokonalosti. Je to filozofie, kterou ve firmě ctíme již čtyřicet let.
Na kytaru jsem začal hrát někdy v 70. letech. Prní nástroj jsem tehdy zdědil po svém bratrovi, který měl kapelu. Další jsem pak získával různě ze svého okolí. Některé z nich jsem si sám i upravil. S přibývajícími zkušenostmi jsem však začal toužit po něčem kvalitnějším.
Tehdejší nabídka byla dost omezená. Zahraniční nástroje byly drahé a stěží dostupné a ty místní zase postrádaly kvalitu. Rozhodl jsem se proto, že si kytaru sám vyrobím.
Nebylo to nic snadného. Měl jsem představu, jak by měl nástroj vypadat, ale chyběly mi potřebné informace a také zdroje, ze kterých bych mohl čerpat. Nakonec jsem se inspiroval katalogem populárních poloplastových kytar Ovation, který se mi dostal náhodou do rukou.
Výroba nástroje mi trvala zhruba rok a hodně jsem se díky ní naučil. Musím říct, že i výsledný produkt splnil má očekávání.
František Furch, zakladatel Furch Guitars
Kytaru jsem posléze prodal jednomu brněnskému kytaristovi, který o ni projevil velký zájem. Ozývat se však začali i další muzikanti, a tak jsem začal vyrábět nástroje také pro ně.
V té době jsem ještě pracoval na plný úvazek jako zámečník a kytary jsem dělal o volných večerech pro radost. Bavilo mě to a zároveň jsem si i přivydělal.
Soukromé podnikání bylo tehdy ovšem nezákonné a já za něj mohl jít až na několik let do vězení. Musel jsem si proto dávat velký pozor – domnívám se ale, že i přes mou snahu o mně StB věděla a dohlížela na mě. Díky bohu se však režim začal pomalu hroutit.
Po revoluci jsem ze zaměstnání nadobro odešel a pustil se do výroby kytar naplno. Pronajal jsem si větší výrobní prostory a najal první zaměstnance.
Měsíčně jsme vyrobili pár jednotek kytar, jejich počet ale narůstal. Vedle Československa jsme pozornost zaměřili také na sousední Německo. V té době jsem asi dosáhl i onoho prvního milionu. Nijak jsem nad tím ale nepřemýšlel – byl jsem plně ponořený do své práce.
Vše ale nešlo vždy tak hladce. V polovině devadesátých let si firma prošla menší krizí: byli jsme tehdy hodně závislí na našich odběratelích, kteří nám za zboží neplatili. To se projevilo na finanční situaci, která nás nakonec donutila k propouštění. Tehdy jsem se rozhodl naše portfolio výrazně zúžit, což pomohlo firmu opět nastartovat.
O pár let později jsem však neuváženě do naší nabídky zařadil levnější kytarový model, a to nás v rámci vývoje vrátilo zpět do období krize. Od té doby jsem si začal dávat velký pozor a před jakýmkoliv větším rozhodnutím jsem situaci nejprve detailně posoudil.
Dnes vede firmu můj syn Petr, který se svým šedesátičlenným týmem vyrobí přibližně 8000 akustických kytar ročně. Při jejich výrobě sází stejně jako já na osvědčené dlouholeté know-how z oblasti ruční výroby i na nejmodernější výrobní procesy, technologie a vlastní inovace.
Právě toto spojení je to, co dělá Furch Furchem.
24. 2. 20214 min
Jan Strouhal
redaktor Forbes Česko
Má za sebou patnáctileté mediální kolečko v ekonomických médiích, věnuje se tématům z byznysu a to zejména energetice. Rád si ale občas odskočí i k lifeovým článkům.
