Tomáš Pardubický je generálním ředitelem jednoho z předních českých developerů, skupiny Finep Holding, kde mimo jiné drží minoritní podíl 3 procenta. Jaká je podle něj situace na českém trhu s nemovitostmi? O tom se rozepsal ve svém komentáři pro Forbes.cz.
Včera mě probudil ošklivý sen. Zdálo se mi, že ležím na operačním stole a slyším, jak si někdo brouká mou oblíbenou písničku „Letadlo stoupá nad mraky“. Nečekaně se probírám z narkózy, nade mnou se sklání Daniel Landa se skalpelem v ruce.
Vyděšeně se posadím a ptám se: „Kde je pan doktor?“
„Pan doktor se připravuje na svůj koncert v O2 aréně,“ odpovídá suše Landa.
Pro
jungiánské vykladače snů jen doplním, že můj operatér neměl
chirurgickou roušku, protože mu v mém snu brala svobodu a
špatně se mu v ní dýchalo.
Sny věrně odráží vědomé i podvědomé rozpoložení snícího, proto jsem přemýšlel, co mi sen sděluje. Převažující pocit byl strach. Sen mi odhalil hluboko zakořeněný strach, že naše společnost neprošla zkouškou. Platónova kritika demokracie se začala zhmotňovat.
Autority ztrácí důvěru, respekt. Autority se vytrácí. Podnikatelé vědí, jak řídit stát. Politici diktují, jak vést firmu. Zpěváci vykládají poznatky imunologie nám běžným lidem. Dokonce prý už i piráti radí, jak nekrást. Kdo a proč dává všem těmto vykladačům pravdy mediální prostor?
Nejinak je tomu s výstavbou bytů. Na jednom projektu zaměstnáváme stovky lidí v desítkách odborných profesí. Přesto má jeden, byť neodborný, hlas sílu zastavit projekt na řadu let. Stavební úřady ztratily autoritu a investoři přišli o oporu v právu a pravidlech. Nutno podotknout, že těmi tajemnými investory jsou rodiny čekající na byt, nemocnice, školy.
Doba výstavby však není jediným důvodem, proč se ceny bytů v Praze během několika málo let zdvojnásobily. Z průměrného bytu v Praze zaplatí kupující státu přes milion korun na DPH.
Několik set tisíc pak nový majitel nevědomky přispěje na výstavbu veřejného parku, školy, školky, nebo dokonce provozovny pošty. Bylo by zajímavé, kdyby developeři svým klientům tyto položky vyčíslili stejně jako DPH.
Nedávno jsem slyšel zajímavý komentář Erin Meyer, americké spisovatelky a profesorky, o firemní kultuře. Zmínila, že je zbytečné definovat firemní hodnoty, které jsou samozřejmé. Třeba nekrást – je přece jasné, že kdo nedá hodnotu čestnému chování, půjde z kola ven.
Naopak důležité je definovat hodnoty, které staví manažery před dilema. Ohodnotíte více zaměstnance, který tvrdě pracuje, nebo flákače, který má lepší výsledky?
Podobně je to s politikou. Nač hlásat boj proti korupci, pomoc v nouzi či úctu ke stáří? To je přece v naší kultuře, a věřím i v právu, samozřejmostí. Kdo to porušuje, bude potrestán.
Když se zeptám, zda považujete nízkoenergetické domy za ekologicky prospěšné, byli byste za blázny odpovědět „ne“. Když vás však postavím před dilema: jste ochotni za nižší energetickou náročnost vašeho bytu 2+kk připlatit dvě stě tisíc korun, jaká bude odpověď? Netrapte se, normotvůrci rozhodli za vás. Chcete si připlatit.
Když se Mark Zuckerberg rozhodl pasovat se do role vykladače pravdy, spáchal jsem facebookovou sebevraždu. Nestihl jsem tak odpovědět jedné pisatelce, která mi poslala milý příspěvek o nenažraných developerech. Rád bych to napravil.
Ptala se, jak se tvoří cena nových bytů. Vlastně se na nic neptala, ale mezi řádky jsem to tak pochopil. V Praze se ročně prodá na pět tisíc nových bytů, zhruba devětkrát tolik proběhne realitních transakcí včetně prodejů starších bytů a převodů podílů v bytových družstvech. Tržní cenu tak určuje Smithova neviditelná ruka. Například v roce 2008 nastavila cenu pod náklady a nové byty nešlo stavět.
Čerstvý chléb vydrží tři dny, auto osm let, byt za sto let potřebuje oprášit. Obnovit jednou za sto let bytový fond znamená v Praze postavit šest, sedm tisíc bytů ročně. V Praze vzniká nejvíce pracovních míst v republice a lidi nebaví stát hodinové kolony ze středních Čech.
Praha nutně potřebuje dostupné bydlení a jediné, co s tím lze dělat, je stavět byty a nepřenášet na kupující povinnosti a investice města a státu.
Autor je developer.
