Skalpované paneláky, z nichž zbyla sotva polovina. Rezavějící tanky, čerstvě vykopané hroby, se zemí srovnané oblasti. Každá válka je hrozivá – i tato, zachycená na fotografiích Pavla Mothejla, které si zrovna prohlížíme. „Míra devastace na Ukrajině se třeba s válkou v Jugoslávii nedá srovnávat,“ upozorňuje spolumajitel a zakladatel české firmy Dekonta.
Jeho pohled je důležitý z několika důvodů. Pavel Mothejl se na Ukrajinu osobně vydal s lidmi, kterým pomáhá v Česku – a na vlastní oči tak spatřil zkázu v okolí Kyjeva, kde se někdejší vilové čtvrti proměnily v ruiny.
Je ostatně zvyklý podávat ruku potřebným: arménským vojenským veteránům v Česku pomáhal zajistit protézy a nákladnou léčbu a podporuje třeba i vesnické školy v Kambodži.
A do toho tuší, co bude reálně obnášet obnova válkou zdevastované země. Dekonta, koncern s ročním obratem blížícím se miliardě korun, se totiž specializuje na likvidace následků ekologických katastrof a havárií, i těch v důsledku válek. Na návrat života do míst, kde unikají chemické látky, kde se ropa vsakuje do půdy, kde v krajním případě ani nelze žít.
Míst, jakým je bohužel i dnešní Ukrajina. „Osobně bych to viděl na desítky let,“ dává Mothejl časový rámec toho, jak náročné – pracovně i finančně – bude odstraňování zmaru způsobeného ruskými vojsky. Mimochodem, on sám má jakožto po světě kočující milovník offroadových závodů mezi přáteli jak Rusy, tak Ukrajince.
Začátek války vás zastihl na nezvyklém místě, že?
Na Sibiři, jel jsem právě s partou ruských kamarádů offroadovou zimní cestou z Bajkalu do Jakutska. Byli jsme zrovna u Evenků, pastevců sobů, a navštívili jsme internát, kam pastevci posílají děti. Tam měli wi-fi a my jsme zjistili, že je válka. Přitom ještě na začátku naší cesty tomu nikdo nevěřil. Všichni mi říkali: Putin haraší zbraněmi, chce být slavný, aby s ním Biden a Macron jednali, po měsíci harašení utichne…
Pavel Mothejl z Dekonty
Neutichl. Naopak…
Zároveň je pravda, že tou dobou jsem já ještě Putina viděl možná i v lepším světle než sami Rusové. Válku nečekali, ale tvrdili mi: Bojíme se ho, nevíme, co udělá. Dva roky byl v izolaci kvůli covidu, pravděpodobně je nemocný, pravděpodobně pod vlivem léků, nikomu nevěří, už je na tom jako Stalin.
Jak vaši parťáci zareagovali?
Zavládlo u nich opravdové zděšení z toho, co se stalo, ale je pravda, že to jsou vzdělaní, zcestovalí lidé. U jiných známých jsem na Facebooku viděl, jak si začali dávat fotky s kalašnikovy a na auta si lepili véčko a zetko, válku vyloženě podporovali.
Když jsme spolu diskutovali a diskutujeme, tvrdí mi, že Putina podporuje padesát procent Rusů, ať udělá cokoli. Volební výsledky jsou daleko vyšší, v reálu je to podle nich půl na půl, ale i tak je to dost. Pro mě je to akt nemocného člověka, šílence. Musíme jen doufat, že válka brzo skončí.
Podíval jste se na ni zblízka, co jste na Ukrajině spatřil?
Celé území je ostřelováno, zvláště strategické objekty. Ty nejmarkantnější škody v oblastech těžkých bojů působí jako druhá světová válka, většina Ukrajiny je zasažena. Pokud dojde k ukončení bojů a Ukrajina zůstane pod vlivem Západu, bude muset přijít něco jako Marshallův plán.
Nebo to, co přišlo po válce v Jugoslávii. Hodně jsme tam tehdy pracovali a peníze dával UNDP (rozvojový program OSN, pozn. redakce) v rámci programu obnovy Balkánu. I Jugoslávie byla hodně zničená, ale ta oblast byla zcela jednoznačně daleko menší.
Tady stával dům…
… a tady obchodní centrum
Má zkáza vždycky stejnou tvář?
Když člověk přijede na místo bojů, vidíte rozstřílené baráčky, ulice, mosty, to je klasický obraz války. To, co jsem ale takhle zblízka dosud neviděl, je množství nevybuchlé munice, která se doslova válí pod nohama.
A také kazetová munice, ta je používaná tak masivně, že když spočítáte ty do země zaražené, nevybuchlé grady a zbytky kazetových raket, je to pomalu jedna ku jedné. Jenže devastace kazetovou municí je obrovská. A to desítky metrů od místa zásahu.
Jak se vám v takovém prostředí dýchalo?
Člověk tam jede, aby pomohl, takže důvod, proč tam jste, je zcela zřejmý.
Není to nebezpečné?
Ohledně toho bych vzpomenul na svého kamaráda, který se vrátil z Himálaje – a pak ho tady přejelo auto.
To zní jako karma…
Tak trochu. Abych to dovysvětlil, mám na Ukrajině známé z automobilových závodů a napsal jsem jim, že jestli potřebují útočiště, nabízím jim svůj domov, kde by tuto dobu mohli přečkat. Záhy nato ke mně přijela Marie, matka s dítětem a babičkou, znali jsme se do té doby zběžně – byla z vesničky mezi Kyjevem a Černigovem. Když jsem jí poslal zprávu, že je možné přijet, byla zrovna ve sklepě, protože po hlavní silnici postupovala ruská armáda.
Naštěstí – a to by člověk také skoro viděl jako karmu – Rusové do vesnice nevkročili, byla jen ostřelována. Zato vesnice vzdálené několik kilometrů, kde se Rusové zasekli a zůstali tam měsíc, jsou ty, kde docházelo ke zvěrstvům, o nichž teď slyší celý svět: Buča, Borovjanka, Yagidne…
Marie měla obrovské štěstí. Podařilo se jí sednout do auta, odjet do Kyjeva a pak k nám. Když jsme se tam vrátili, zjistili jsme, že to byl jediný možný den. Ty, kdo prchali o den později, rozstříleli.
Čerstvě vykopané hroby v Irpini.
Proč jste se vydal přímo na Ukrajinu?
Zůstal tam jejich dědeček, a když se ruská armáda z oblasti stáhla, jeli jsme ho zkontrolovat, povzbudit. A také Marie byla v kontaktu s jedním knězem z vesnice kousek od Černigova a ten nám říkal, že u nich ještě nikdo nebyl a že nemají co jíst. Naplnili jsme auto potravinami, ještě v Kyjevě dokoupili, co se dalo, a byli jsme pravděpodobně první pomoc, co tam dorazila. Většině obyvatel se podařilo utéci, ale ti ostatní strávili měsíc a půl ve sklepích. Byli rádi za cokoli.
Chtěl jsem to vidět na vlastní oči a bylo potřeba tam pomoc dovézt. Oblast v té době nebyla vystavena přímým bojům, cesta byla relativně bezpečná.
Relativně bezpečná, to zní dost relativně…
Když se procházíte vesnicí, kde se válí nevybuchlá munice, musíte pochopitelně dávat pozor na každý krok. Strávil jsem tři noci v Kyjevě, z toho dvakrát probíhal vzdušný poplach a rakety dopadaly do průmyslových oblastí na předměstích.
Nejnebezpečnější jsou asi nekontrolovatelné rakety, to jest ty zasažené protivzdušnou obranou – taková prostě někam dopadne a nemůžete si být jistí, ani když nejste na vojenském či průmyslovém území. Ale kdyby se člověk bál, tak nemůže nic.
Jak tvrdá je realita na vlastní oči, nikoli ta přes obrazovku?
Neviděl jsem to nejhorší. Nebyl jsem v nemocnicích, nebyl jsem přímo v oblastech aktivních bojů. Ale pak jedete skrz čtvrť ještě nedávno luxusních domů, třeba skrz Makariv, to jsou místa srovnatelná s vilovými oblastmi v Praze, krásné a velké pozemky, bazény – a všechno je srovnané se zemí. Ale úplně. To je neskutečné.
Když jsme přijeli po dálnici ke Kyjevu, jako první zase vidíte budovu porodnice, která je ze směru útoku ruské armády totálně rozstřílená, přitom tam byly nastávající maminky, které se schovávaly do sklepa, byli tam mrtví… No, nikdo neočekával, že taková válka v Evropě bude.
Až konflikt skončí, co se bude dít z pohledu firmy, která obnovuje místa po katastrofách, haváriích, válkách?
Na Ukrajině se budou muset řešit standardní věci: infrastruktura, zdroje energie a pitné vody. Když to srovnám s jinými oblastmi po konci války, kde jsme pracovali, první věcí je často právě potřeba obnovit zdroje pitné vody, které bývají silně kontaminované.
Vzpomínám si, jak jsme v Srbsku řešili ochranu zdrojů pitné vody pro město Kragujevac. V blízkosti prameniště měli strategické zásoby, podzemní nádrže paliva, které jednu po druhé zasáhly tomahawky.
Jak dlouho vše trvá od začátku prací až do zvolání, že voda je zase čistá?
Roky. Ropa nebo pohonné látky klesnou na hladinu podzemní vody a ta v průběhu roku kolísá. Tímto pohybem, kolísáním se kontaminace roztáhne v masivní horninové vrstvě jak nahoru, tak dolů. I když si člověk už myslí, že něco vyčistil, přijde jaro, roztaje sníh, zvýší se hladina podzemní vody a kontaminace se může objevit znovu. Takže to opravdu trvá léta.
Obnova zdrojů pitné vody nepatří k tématům, o nichž by se zatím mluvilo. Lze ji nějak urychlit? Vždyť bez vody není života.
To bohužel asi nejde, je to na dlouho. Používají se kombinace metod. Silně kontaminovanou zeminu je nejprve třeba vytěžit a odvézt, vytvořit izolovanou dekontaminační plochu a pomocí biotechnologií začít čištění. A pak je tu ona oblast, kam se přímo nedostaneme – zóna kolísání hladiny podzemní vody. Ta někam odtéká a nese s sebou kontaminant, takže se vše znovu a znovu promývá biopreparáty v kombinaci se sanačním čerpáním.
A takových míst na Ukrajině bude…
… obrovské množství. Ukrajina měla velké sklady pohonných hmot, rafinerie, všechno je rozbombardované – částečně to vyhoří, ale velká část se zasákne do půdy. V začátcích pochopitelně nikdo nebude schopný zabývat se obecnou kontaminací, budou se řešit věci, které akutně ohrožují lidský život.
Jako když teď v úterý Rusové v Severodoněcku zasáhli chemický závod?
Mít nad sebou mrak kyseliny dusičné, to není nic hezkého. Nicméně pokud unikne do ovzduší, dojde k naředění a dlouhodobý účinek tam nebude, jde o akutní situaci po dobu několika dní. Ale jsou tu další areály. Celá oblast Donbasu a Luhansku je průmyslová, jsou tam naleziště plynu, uhlí, železné rudy – každý takový průmyslový podnik přináší určité nebezpečí.
Co radiace, velký strašák po ruském zabrání Černobylu? I s jejími následky se vaši lidé profesně umějí potýkat?
Ta se zatím zdá být pod kontrolou. Ohledně Černobylu sice chodí poplašné zprávy, ale v oblasti bylo dříve možné chodit až k území s nejvyšší koncentrací radioaktivity zvanému Červený les. Nicméně i pokud by tam ruští vojáci strávili měsíc, k ničemu závažnému asi nemohlo dojít. Samotná jaderná elektrárna v Černobylu je odstavená, spíš je to otázka těch aktivních a jedna taková je v rukou Rusů.
Jedna věc je dostatečně kvalitní personál, který ji bude nadále provozovat, aby nedošlo k technologické chybě. A hlavně aby neudělala paseku zbloudilá raketa. Zatím k tomu nedošlo a snad ani nedojde.
Realistickýma očima, obnova země potrvá hodně dlouho, že?
Já bych to viděl na desítky let. A na obrovskou finanční náročnost, což zároveň skýtá příležitosti pro Evropu – těžko si všechno potřebné vyrobí na Ukrajině. Každopádně bude muset vzniknout velký mezinárodní fond, země nebude schopná se s tím vypořádat sama. Pokud dojde i k osvobození okupovaných území, tak tam, kde probíhají boje, je všechno srovnané se zemí.
Co se vlastně děje s těmito oblastmi, s horami sutin, které známe z médií?
Pokud nedojde ke kontaminaci, jde o inertní (neznečištěný) stavební materiál, který se může předrtit či jinak upravit. Buď zůstane na haldě a vznikne velká skládka nebo se použije jako násypový či zásypový materiál.
Umíte po tom, co jste na Ukrajině viděl a slyšel od lidí, jimž pomáháte, popsat váš vztah k Rusku?
Jezdil jsem tam hlavně kvůli závodům a přírodě. Svět je z velké části procestovaný, turistický průmysl jede všude – ale mnohá místa v tajze, na Sibiři i jinde jsou nadále naprosto nedotčená, krásná. Ano, narazíte i na onu otevřenou ruskou duši, já jsem byl osobně spíš rád, že jsem viděl Rusko, které začínalo být ekonomicky stabilnější, kde vznikala střední třída, lidé cestovali. Cítil jsem, že takovým začíná chybět demokracie a svoboda. Zvlášť těm, kteří ji nějak okusili.
Nevypadá to, že by to byl vítězný trend…
No, neprosadilo se to. Demokracie a svoboda jsou dál tím, co Rusku chybí. Řada lidí by obojí chtěla, zároveň vidím rezignaci s tím něco udělat. Kdo se o to snaží, ten je pro mě hrdina. Ale zatím je takových málo.
