Tři roky se Sarah Eddy a Daniel Grunspan vyptávali magisterských studentů biologie na University of Washington na to, kteří spolužáci podle nich „nejvíce vynikali v porozumění probírané látce“. Výsledky tak trochu děsí, ale na druhou stranu se daly očekávat: muži podceňovali své vrstevnice a často nominovali jiné muže na úkor lépe si vedoucích žen. Neboli žena musí dostat známku „výborně“, aby se jí dostalo stejného ocenění jako muži se známkou „chvalitebně“. Proč muži nadhodnocují schopnosti studentů mužského pohlaví oproti stejně talentovaným ženám?
„Mnoho lidí si myslí, že genderový problém v biologii už vymizel, když se na ni hlásí tolik studentek,“ říká Eddy na serveru theatlantic.com. „Ale my víme, že stále existují silné předsudky, byť leckdy bezděčné, že věda patří mužům.“ Její studie je nejnovější z řady prací dokumentujících výzvy a překážky, kterým musí čelit ženy v oborech vědeckých, technologických, strojírenských a matematických (STEM).
V USA má až polovina žen s doktorským titulem doktorát právě v tomto odvětví, ale z nejrůznějších důvodů své kariéry opouští, takže přední pozice okupují vždy muži. „Ženy tvoří pouze 21 procent profesorů na plný úvazek ve vědě a 5 procent ve strojírenství,“ píše Helen Shen v časopisu Nature. „A v průměru vydělávají 82 procent toho, co jejich mužští kolegové v USA, v Evropě dokonce ještě méně.“
Nepopiratelnou příčinou tohoto stavu, který se rozhodně neomezuje jen na USA, je diskriminace dle pohlaví. Ženy ve STEM oborech opakovaně popisují zkušenosti se sexuálním obtěžováním. Situace, kdy jsou omylem pokládány za administrativní pracovnice. Situace, kdy jsou nuceny prokazovat své kvality mnohem výrazněji, než se to požaduje od mužů, anebo kdy je po nich požadováno chovat se agresivněji, otevřeněji a mužštěji. Ale zároveň pak sklízejí kritiku za to, pokud tak skutečně činí.
Čtěte také: Íránský paradox: Svět technologií brzy ovládnou v muslimské zemi ženy
Několik pečlivých experimentů pak také ukázalo, že pedagogové a zaměstnanci na vysokých školách – jak muži, tak ženy – mají tendence trávit více času vedením mužů, odpovídat na e-maily od mužů, vyvolávat muže při hodinách, hodnotit mužské žadatele jako kompetentnější než identické žadatele ženského pohlaví, a najímat muže k práci, kde je zapotřebí matematiky. Tyto předsudky vytvářejí prostředí, kde mají ženy pocit nepatřičnosti.
Eddy pozorovala studenty biologie washingtonské univerzity několik let ve snaze odhalit, jak se předpojatost mezi studenty rodí a jak se vyvíjí. Proto své síly spojila s Grunspanem, antropologem zabývajícím se šířením informací v rámci skupin, a společně studovali tři velké skupiny lidí o 196, 759 a 760 studentech. Kdo patří k nejlepším? ptali se jich a zjistili, že muži byli nominováni zpravidla častěji a trend se navíc v průběhu roku zhoršoval. Otázká zní – proč.
Díky výkonům? V každém souboru byli sice muži hodnoceni lépe než ženy, ale statisticky významné to bylo pouze v jednom. Rozhoduje aktivita? Učitelé v jednotlivých souborech hodnotili jako „komunikativnější“ více muže než ženy a Eddy se přesvědčila, že ženy sice tvoří 60 procent studentů, ale jen 40 procent projevu ve třídě.
Tým také zjistil, že „celebrity“ – tři studenti z každé skupiny s nejvíce nominacemi – byli výlučně muži. Jistě, měli dobré známky a často se zapojovali, ale měli sobě rovné ženské protějšky. „Zdá se, že ke statusu celebrity bylo v těchto třídách mužské pohlaví podmínkou,“ napsali autoři studie.
Čtěte také: Rok něžného pohlaví: 7 lekcí, které letos světu uštědřily ženy
„Zcela to odpovídá zkušenostem experimentu, kterého se účastním posledních deset let coby vědkyně provdaná za vědce,“ potvrzuje Kate Clancy z University of Illinois. „Mladé vědkyně, které v poslední době vedu, opakují totožné zkušenosti, jaké jsem zažila sama: Musí žebrat, žadonit, kupovat kolegům kávu, stokrát a tisíckrát dokola, než si někdo milostivě spojí jejich jméno s jejich prací.“
V oborech jako fyzika, matematika a strojírenství jsou negativní stereotypy ohledně ženských schopností ještě výraznější. V těchto odvětvích jsou ženy obvykle v menšině a nemusí tak čelit jen těm samým předsudkům, jako jejich kolegyně v biologii, ale také hrozbě stereotypů, kdy obava o zapadnutí do negativního stereotypu vážně ohrožuje reálné výkony lidí z menšinových skupin. Za pozitivní a nadějné znamení Eddy pokládá, že ženy ve studii nebyly předpojaté vůči svým kolegyním, ačkoliv jiní výzkumníci dřív tento fenomén zaznamenali. „Dává to určitou naději,“ myslí si Eddy. „Možná se konečně mění kultura a ženám pomáhá tyto historické předsudky překonávat.“
