Studenti babickému areálu s nadsázkou říkají Brababice a člověk si tu trochu jako ve škole čar a kouzel skutečně připadá. Osmileté gymnázium Open Gate oslaví za rok už dvě dekády a stále naplňuje původní myšlenky Petra a Renáty Kellnerových. Posledních osm let stojí v jeho čele Petra Dobešová, zkušená manažerka a jedna z klíčových žen filantropických projektů nejbohatší Češky.
V podzimním slunečném oparu se na horizontu prohání stádo koní. Jakmile k nim do ohrady vejde Petra Dobešová v elegantních modrých šatech a bílém sáčku, zvířata zbystří. Popoběhnou a začnou se rovnat do řady. Až takhle velký respekt tu ředitelka má?! „Proč se mě ti koně bojí?“ směje se s lehkou nervozitou drobná žena.
A ošetřovatelka nabízí vysvětlení: „Bílé sako. Myslí si, že jsi doktorka!“ V tom běžném říjnovém dopoledni panuje v areálu gymnázia Open Gate v Babicích u Prahy uvolněná atmosféra, písemky a zkoušení zůstávají za dveřmi tříd. Barevné listí dopadá ze stromů na velké travnaté plochy mezi budovami, kudy studenti v tmavomodrých stejnokrojích pendlují na další hodiny.
Čeština se tu mísí s angličtinou, člověk si rozhodně nepřipadá jako v malé středočeské vesnici, spíš jako v kampusu někde v Anglii nebo ve Spojených státech. „Je to odkaz Renáty a Petra Kellnerových, kteří toužili skrze svoji nadaci dopřát kvalitní vzdělání i dětem ze sociálně slabších rodin. Věřili, že právě dobré vzdělání otevírá bránu do budoucího života, který budou moci uchopit jinak,“ říká Petra Dobešová, podle níž se hlavní vize nezměnila ani po tragické smrti Petra Kellnera.
„Záměr je nadčasový, přesahuje nás. Původní představu naplňujeme v každodenním životě školy,“ popisuje Dobešová, která v jejím čele stojí osm let. Posledních pět je navíc členkou správní rady rodinné nadace Kellnerových, jež kromě jiného poskytuje stipendia ke studiu na osmiletém gymnáziu právě dětem, kterým rodinné poměry neumožňují talent adekvátně rozvíjet.
Ať už proto, že je vychovávají samoživitelé či prarodiče, mají hodně sourozenců, nebo pocházejí z dětských domovů. Open Gate oslaví příští rok už dvacet let a soužití dětí ze znevýhodněných rodin, ale také těch movitějších, jimž školné platí rodiče, se prý osvědčilo.
„Řeknu vám jeden příklad. Během adaptačního týdne si obě třídy primánů, tedy studentů prvního ročníku osmiletého gymnázia, sázely svoji jabloňku. Zaslechla jsem, jak se jedna holčička rozčiluje, že se její maminka zdržela, vždyť slíbila, že přijede. A její spolužačka na to: Vidíš, já svoji mámu už pět let neviděla. V té chvíli dostal povzdech úplně jiný rozměr,“ vzpomíná Dobešová s tím, že společenský mix oceňují i rodiče dětí s placeným školným.
