Možná si to ani neuvědomujete, ale chytlavé refrény jeho písní jste patrně už slyšeli. Moldavský rodák Călin Panfili je v současnosti nejpopulárnější hudebník Česka a kolem statusu popstar buduje se svou brněnskou partou mnohamilionový byznys.
Z jedné třetiny zaplněná hala v pražských Letňanech pulzuje energií. Zaměstnanci fastfoodového řetězce v ní v půlce ledna oslavují povedený loňský rok a hudba poháněná dýdžejem prostupuje až za plot areálu místního výstaviště. Hlavní branou v tu chvíli projíždí tmavý Mercedes V-Class s pětičlennou posádkou.
Partou kamarádů, která má zdejší večírek posunout na ještě vyšší úroveň. O necelou půlhodinu později se tak také děje. Když mladík s drdolem a tváří schovanou částečně pod kšiltovkou stoupá na pódium, několikasethlavý dav se svírá, spouští kamery mobilních telefonů a vypíná ruce nahoru. Hřmící atmosféra se ještě násobí, když k němu interpret promlouvá.
Texty písní jako Hannah Montana, Až na měsíc, Praha/Vídeň nebo Safír si vzápětí bez ostychu prozpěvuje i obsluha sklízející použité a rozbité sklo. Mladší, starší. Ženy, muži. Všichni se perfektně baví. „Na to, že šlo o firemní akci, to bylo naprosto super,“ pochvaluje si publikum po skončení akce hlavní hvězdy pozdního večera.
Jeho hlas stále ještě nerozdýchal výkon z uplynulé hodiny. Sotva si vymění propocené triko za čisté a už se z backstage vrací zpět. Aby ty, kteří nadšeně křičeli a tleskali mu, odměnil alespoň fotkou na památku. Po celou dobu ho přitom doprovází osobní ochranka, stejně jako na každém koncertu poslední dva roky.
Ani ne proto, že by šestadvacetiletému hudebníkovi něco hrozilo. Ne vždy je však ideální moment chtít po svém oblíbenci autogram nebo si s ním podat ruku a z reputačního hlediska není vhodné, aby odmítavý postoj vůči zaníceným fanouškům a fanynkám zaujímal on sám.
„Pocit, kdy vystoupíš na stage a vidíš kolem tolik lidí, je hodně specifický. Není to nutně pocit, bez kterého bych nemohl být. Váže se k němu hodně stresu a nejistoty, ale poté, co koncert skončí, zalije člověka tolik štěstí, že se to nedá popsat,“ líčí později.
Ten kluk v oranžových volných teplácích a černém triku s nápisem President of Sexico se jmenuje Călin Panfili, a přestože se narodil v moldavském Kišiněvu, je to momentálně nejžádanější hudebník Česka. Skutečná popstar, jak ostatně trochu prorocky nazval své poslední sólové album.
Poté, co jej předloni zveřejnil, jeho popularita vyletěla strmě vzhůru. Koncerty se z klubů s kapacitou několika stovek lidí přesunuly do prostor pro tisícovky. Poslechovost jednotlivých tracků se ze statisíců rázem přehoupla do jednotek a později desítek milionů. Dosud nejúspěšnější Calinův track Hannah Montana má jen na Spotify téměř 32 milionů přehrání, dalších devatenáct milionů posbíral na YouTube.
Foto Anna Kovačič
Jiný hit ze stejné desky s názvem Praha/Vídeň nezaostává o moc, přes 27 milionů poslechů na jedné platformě, sedmnáct milionů na té druhé. Jen pro srovnání: písně Marka Ztraceného, který loni třikrát po sobě zaplnil fotbalový stadion Eden, mají na Spotify střední a vyšší jednotky milionů přehrání.
Minulý rok Calin svou pozici na domácí scéně ještě umocnil. Pár dní po prezidentských volbách zničehonic oznámil vydání společného alba s raperem Viktorem Sheenem. Jejich Roadtrip, jenž se nahrával v různých koutech republiky i Evropy, se druhý únorový týden stal druhou nejposlouchanější deskou na Spotify. Celosvětově.
Žádanější byla tehdy pouze prvotina britské zpěvačky RAYE, nazvaná 21st Century Blues. Do té chvíle se přitom v globální hitparádě této streamovací služby žádná česko-slovenská nahrávka neobjevila. U fanoušků nejoblíbenější skladby Safír (třicet milionů) a Dívej (šestnáct milionů) dokonce pokořily denní rekordy přehrání dvojnásobně i trojnásobně.
Dvojice rapových interpretů a zejména dlouholetých kamarádů spolu vytvořila fenomén, který přesáhl hranice českého hudebního průmyslu a na podzim vyvrcholil koncertem v beznadějně vyprodané O2 areně před šestnácti tisíci lidmi. Měsíčně si Calina na Spotify alespoň na třicet vteřin poslechne kolem 800 tisíc uživatelů, z nichž téměř tři čtvrtiny jsou Češi a Češky.
To odpovídá necelým pěti procentům národa. Každý měsíc. Větším digitálním publikem se u nás může v současnosti pyšnit jen anglicky rapující Redzed a Ben Cristovao. Oběma ale čísla tahají nahoru posluchači z cizích zemí.
„Těší mě zájem a podpora, kterých se mi od fanoušků dostává. Myslím ale, že být nejposlouchanější v zemi je hodně relativní pojem. Je to jen Spotify a také se to neustále mění. S jedním releasem můžeš být nejposlouchanější a další měsíc už na předních místech figurovat vůbec nemusíš,“ zůstává nohama na zemi. „Pro mě osobně tak tahle nálepka nic neznamená.“
Do letošního Forbes výběru inspirativních lidí, kterým ještě nebylo třicet let, a na titulní stránku tohoto vydání jej ale nevynesla jen stamilionová poslechovost. Calin a kolem něj seskupená parta rapových nadšenců z Brna svou momentální popularitu soustavně přetvářejí v byznysový úspěch.
Společnost Mike Roft, kterou založil s producentem Davidem Kopeckým a režisérem Radimem Zbořilem a která zastřešuje veškeré jejich aktivity včetně vydavatelství Rychlí kluci, loni vygenerovala příjmy blížící se padesáti milionům korun.
Do nich se propsal nejen počet přehrání na streamovacích platformách a zaplněná O2 arena, ale taky žádaný merchandising, zejména vlastní ledový čaj Popstar, jehož se během pár měsíců prodalo přes milion kusů. Že se na tuzemské poměry jedná o mimořádný hudebně-podnikatelský příběh, dokazuje i skutečnost, že zaujal Warner Music.
Být nejposlouchanější v zemi je hodně relativní pojem.
Tak moc, že globální vydavatelství, jež celosvětově vede Čech Robert Kyncl, do Mike Roftu loni na jaře majetkově vstoupilo. Jako do vůbec prvního rapového labelu u nás. Za odkup čtvrtiny firmy mělo podle odhadů Forbesu zaplatit několik milionů korun. Zbylých 75 procent nadále drží rovným dílem trio zakladatelů.
„Mike Roft je jedinečná entita v rámci českého showbyznysu. Potkává se v něm nevšední tvůrčí talent, podnikatelský duch, technologické zázemí a manažerské schopnosti,“ vrací se zpětně k akvizici šéf české pobočky Warner Music Vladimír Kočandrle.
„Vstoupit do něj nás přiměl nejen pohled na růst jeho klíčových umělců v čase, ale také poznání, že Mike Roft dělá svou práci lépe než konkurence.“ Slova, která hřejí, ale zároveň mohou vyvíjet tlak. Očekávání, která Calin chvílemi ne zrovna dobře snáší.
Být popstar a žít do jisté míry dva životy jako Hannah Montana, jak ve stejnojmenné skladbě naráží na seriál, díky němuž prorazila americká zpěvačka Miley Cyrus, nemusí přinášet jen pozitiva. I to na následujících stránkách otevřeně popisuje.
„Hudba mě odmala inspirovala. Dává mi emoce jako žádná jiná forma umění. Doteď v ní nacházím něco, co mě dokáže překvapit, zarazit, rozbrečet… Je skvělé, že se mohu naplno věnovat něčemu, co mě tak moc naplňuje a baví. Že to generuje i zajímavé peníze, jsem vždy jen mile překvapen,“ usmívá se.
Cesta k téhle pozici ovšem byla dlouhá a začala přibližně 1300 kilometrů východně, v Kišiněvu. Právě z moldavské metropole se Panfiliovi na konci tisíciletí kvůli nepříznivé ekonomické situaci vydali do vyspělejšího koutu Evropy za lepším životem. Calinovi tehdy byly tři roky. Nečinilo mu tak sebemenší problém zvyknout si, přizpůsobit se.
Neznámou kulturu absorboval jako houba, jak se říká, včetně jazyka, a postupně, byť vzdálen širší rodině, si na jižní Moravě vybudoval domov. Když čelí otázce, jestli se cítí více jako Čech, nebo Moldavan, bez váhání vypíchne první možnost. Na svou vlast ovšem rozhodně nezanevřel.
„Jsem hrdý na to, že pocházím z Moldavska. Miluju tu zemi a přes všechny její problémy se tam hrozně rád vracím,“ říká přesvědčivě. „Jako mladší jsem si sliboval, že se přestěhuju zpátky. Měl jsem pocit, že tam je můj domov, byla tam větší část mé rodiny a vždy se mi od ní těžko odjíždělo pryč. Teď už to tak nevnímám.“
„Rád bych ale tamní kultuře oplatil to, co mi do života dala. Navázal jsem kontakt s místním raperem, abychom si nejen předali zkušenosti, a chtěl bych tam třeba natočit klip, abych mohl i lidem v Česku zprostředkovat, kde jsem trávil krásné dětství.“
Zatímco na divočejším Balkáně Calin sbíral prázdninové zážitky, modernější Brno mu poskytovalo kvalitnější zázemí a vzdělání. Ve vzpomínkách na jeho dospívání tak přetrvávají převážně pozitiva. Deník, který mu přenechala matka, nicméně vypráví, že ne vždy byl život tak jednoduchý, jak na něj pohlížely oči bezstarostného dítěte.
„Rodinná situace u nás byla složitější, a tak mamka byla na spoustu věcí sama. Občas nastaly momenty, které pro ni byly náročnější, ať už třeba s financemi, nebo s vyřizováním českého občanství. Byla ale natolik silná žena, že si se vším poradila jako královna a mně nic nechybělo,“ ohlíží se v obsáhlém rozhovoru, jenž vzniká na etapy, v různých částech republiky, za odlišných situací. Pokaždé však v náladě uvolněné natolik, že by jí vykání ani neslušelo.
Foto Anna Kovačič
Proč myslíš, že tvá tvorba lidi tolik baví?
Těžko říct. Mám vlastní pohled, ale nevím, jestli se ztotožňuje s tím, jak to vnímají ostatní. Každý si v tom může najít své. Snažím se svou tvorbu dělat tak, aby byla líbivá po hudební stránce, hledat nové možnosti hraní si s podklady, objevovat nové melodie a nové způsoby používání hlasů nebo kreativně pracovats citoslovci, aby byla co nejvíce chytlavá. Melodické linky, harmonie, v tom se cítím komfortně, to je má silná stránka a to mě baví. V rapu tohle dříve moc nebylo, pokud mou tvorbu pořád můžeme nazývat rapem.
Co to je za žánr, když ne rap?
Neříkám, že není. Zpochybňuji to, protože dost lidí je citlivých, když se říká, že jsem raper nebo dělám rap. Podle nich nevycházím úplně z rapových kořenů jako jiní interpreti, protože jsem vždy spíš zpíval. U některých jsem ale jako raper zaškatulkovaný. Mně to je upřímně jedno. Osobně říkám, že dělám hudbu, a jaký to zrovna bude žánr, mi naznačuje momentální cit.
Nevím, co a jak budu tvořit zítra, za měsíc, za rok. Můj cit mě někam zavede. Nedivil bych se, kdybych za třicet let dělal jazz, proč ne. Jen doufám, že budu pořád čerpat z vlastních zkušeností, vyvíjet se a posouvat. Jediné, čeho se chci vyvarovat, je, abych našel jednu šablonu tvorby a pořád se opakoval.
Neříkej, že když vidíš desítky milionů přehrání tvých nejposlouchanějších písní, tak tě to nesvádí k tomu, aby ses k nim přiblížil. Určitě chceš, aby tvá hudba byla nadále úspěšná.
Nepochybně. Baví mě, když má moje hudba úspěch. Finální produkt, který se dostane k posluchačům, je ale často kompromis mezi tím, kdy já jsem s výsledkem spokojený, a tím, co lidi může bavit. I když záleží na tracku. Nemám problém vydat věci, které baví čistě mě a tuším, že u lidí se s pozitivním přijetím nesetkají.
Aby ale člověk mohl dělat tyhle věci, musí vytvářet i to, co bude lidi bavit. Jen říkám, že bych nikdy nedělal něco, co nemám rád, abych vydal hudbu jen proto, že se bude líbit ostatním, a mě samotného by nenaplňovala. Do takové situace se doufám nedostanu.
Co tví fanoušci ocení nejvíce? Co chtějí slyšet?
Nedá se to zjednodušit. Kdybych to věděl, každý můj track by byl hit a dělali by je všichni. Neexistuje jednotný recept. Záleží na kontextu – jaká je doba, co má zrovna šmrnc. Člověk to musí vycítit. Navíc za půl roku může být vše jinak. To, co fungovalo osmkrát, nemusí fungovat podeváté.
Loni v celém Česku, alespoň dle dat ze Spotify, fungovalo album Roadtrip, které jsi nahrál s Viktorem Sheenem. V tomhle případě jste tušili, že jste trefili jackpot?
Trochu jo. Hit jsme měli.
A to?
Safír (nejposlouchanější skladba na českém Spotify za rok 2023, pozn. red.). To jsme věděli, že je bomba. Někdy v písni při její tvorbě hit těžko hledáte, ale občas se stane, že sedne úplně všechno a cítíte to. Když jsme Safír nahráli, bavil mě tak moc, že jsem věděl, že bude bavit i naše kamarády, blízké, fanoušky a bude to pecka.
Oproti tomu Viktora ta melodie zpočátku nebavila vůbec a nechtěl s ní ztrácet čas.
Viktorovi se ten beat nelíbil, nechtěl na něj nahrávat. Jenže já se ho držel zuby nehty, věděl jsem, že tam ten hit někde je. Mimochodem, v tomhle směru byl celý společný projekt nesmírně zajímavý a obohacující – museli jsme propojit dvě osobnosti, které se jinak projevují. Naštěstí Viktor přikývl, vypotil refrén a já to slyšel…
Týden po vydání alba to slyšelo tolik lidí, až to otřáslo globálním Spotify. Druzí nejposlouchanější na světě, jak ti to zní?
