O generaci Z se mluví často a rádo. Jednou jako o sněhových vločkách, podruhé jako o nejcitlivější a zároveň nejkřehčí generaci v moderní historii. Jenže při bližším pohledu se ukazuje, že takzvaná generační propast nemusí být ani tak konfliktem mezi mladými a staršími, jako spíš odrazem světa, který se změnil rychleji, než ho stihli pochopit instituce, firmy i rodiče.
Právě to bylo jedním z nejsilnějších závěrů kulatého stolu, jenž se konal v rámci eventu Forbes Lepší Česko Prague Edition, kde se potkali byznysmeni, socioložka, politoložka i zástupci mladé generace.
Debata začala jednoduchou otázkou: Existuje vůbec generační propast? A pokud ano, jak hluboká je? Výkonná ředitelka organizace Díky, že můžem Bára Stárek hned v úvodu připomněla, že podezíravost vůči mladým není nic nového.
Foto: Tomáš Denk
„Každá mladá generace byla pro tu starší problémová. To není novinka na trhu,“ poznamenala Stárek. V případě dnešních dvacátníků a teenagerů je však podle ní rozdíl v tom, v jakém prostředí vyrůstali. Jejich svět formoval internet, sociální sítě, permanentní tok informací, ale také pandemie, válka, ekonomická nejistota nebo klimatická úzkost.
„To má obrovský dopad na to, jak se naše generace chová, jak se cítí a jak se profiluje vůči ostatním. Místo soudů by bylo přesnější mluvit o spoluodpovědnosti starších, kteří mladé do tohoto světa přivedli. Nemohou přece očekávat, že si s tím mladá generace poradí sama,“ řekla Stárek.
Podobně téma rámovala i socioložka Eva Veisová z Ipsosu, jež se výzkumu generací věnuje dlouhodobě. Podle ní je potřeba rozlišovat mezi věkem a generací. Mladí lidé byli vždycky jiní než ti starší. O tom, jak připomněla, mluvil už Sokrates. Zároveň ovšem každou generaci zásadně formují její „formativní roky“, tedy období zhruba mezi pátým a patnáctým rokem života. A zrovna tím se dnešní mladí od těch předchozích skutečně liší.
„Děti narozené od roku 1995 dál vyrůstaly v době internetu. A generace alfa už svět bez internetu, bez okamžité dostupnosti a omezení vůbec nezná. To je úplně jiná zkušenost,“ popsala Veisová. Podle Veisové to mění nejen životní tempo a očekávání, ale také psychickou odolnost. Dnešní děti se totiž neporovnávají s několika spolužáky ve třídě, ale rovnou s celým světem. A v takové konkurenci se podle ní nedá uspět.
Foto: Tomáš Denk
Strach a nejistota byly v debatě jedním z nejsilnějších motivů. Anna Shavit, politoložka a politická marketérka, která mladou generaci sleduje jak na univerzitě, tak ve výzkumech, upozornila, že obraz generace Z je ve skutečnosti jiný, než jak se někdy prezentuje. Z fokusních skupin podle ní vyplynulo, že jde o generaci, jež má hodnoty překvapivě dobře srovnané.
Generační propast, nebo odraz světa?
„Mladí lidé chtějí zakládat rodiny, mají vztah k Česku, přemýšlejí o bezpečí i budoucnosti. Jenže zároveň se víc bojí selhání a konfliktu a méně věří tomu, že svět dopadne dobře. Já jsem byla ve svých dvaceti pořád optimistická. Pořád jsem si myslela, že když lidi zaberou, tak to nějak vymyslíme. Tahle generace to tak nemá,“ konstatovala Shavit.
Její pozorování doplnila Stárek s tím, že právě strach z budoucnosti se ukazuje napříč výzkumy jako jeden z nejvýraznějších znaků dnešních mladých. Chuť něco měnit podle ní nezmizela, ale je silně brzděna nejistotou, jestli to vůbec má smysl a zda může změna dopadnout dobře.
Do debaty vstoupil rovněž investiční bankéř Jiří Hák, který generační otázku zasadil do mnohem širšího historického a ekonomického rámce. Podle něj se dnešní napětí mezi generacemi nedá vysvětlit jen kulturní změnou, sociálními sítěmi nebo psychologií. Je potřeba ho číst také jako důsledek ekonomického systému, který v posledních dekádách přestal fungovat férově mezi staršími a mladšími.
Hák připomněl, že západní společnost po staletí stavěla na modelu, v němž starší generace akumulovala majetek a kapitál a ten pak předávala mladší generaci formou investic, příležitostí i zázemí pro další růst. Právě na tom podle něj dlouho stál přirozený mezigenerační kontrakt. Dnes je ale tato vazba narušená. „Starší generace už nepředává kapitál férově mladší generaci, a ta žije v inflačním prostředí, které jí ničí bydlení i další jistoty,“ naznačil.
Starší generace už nepředává kapitál férově mladší generaci, a ta žije v inflačním prostředí, které jí ničí bydlení i další jistoty.
Jiří Hák, investiční bankéř
Podle Háka jsme si během posledního století vytvořili systém politické ekonomie postavený na dluhu, inflaci a neustálém oddalování problémů do budoucnosti. Zatímco technologie by samy o sobě podle něj přirozeně tlačily ceny dolů a pomáhaly zvyšovat životní úroveň, reálný svět funguje opačně.
„Žijeme v prostředí, kde přirozeně deflační tlak technologií necítíme, protože ho přebíjí uměle vytvářené inflační nastavení systému,“ popsal. A právě to podle něj dopadá nejtvrději na mladé, kteří vstupují do života ve chvíli, kdy je pro ně stále těžší dosáhnout na bydlení, stabilitu nebo dlouhodobý pocit bezpečí.
Na Hákovu poznámku navázala také další část debaty o tom, proč jsou dnešní mladí tak opatrní ve vztahu k budoucnosti.
Jestliže předchozí generace ještě vyrůstaly v představě, že když budou studovat, pracovat a snažit se, tak je systém odmění, dnešní dvacátníci a třicátníci tuto důvěru ztrácejí. Nejen kvůli válce, pandemii či technologickému chaosu, ale i proto, že ekonomická realita jim čím dál častěji ukazuje, že základní pilíře dospělého života jsou méně dostupné než dřív, shodli se diskutující.
Technologie a nový smysl práce
Ne všichni u kulatého stolu ovšem byli přesvědčeni, že dnešní situace je bezprecedentní. Zakladatel a šéf Warhorse Studios Martin Frývaldský do debaty vnesl výrazně střízlivější tón. Podle něj máme sklon připisovat každé nové generaci výjimečnost, jež možná není tak zásadní, jak si namlouváme.
Foto: Martin Svoboda
„Já si skoro myslím, že jsme byli úplně stejní třicátníci, jako jsou ti dnešní, jenom v trošku jiných kulisách,“ řekl Frývaldský. Podle něj každá generace zažívá své velké zlomy, jednou je to televize, jindy internet, dnes AI, ale lidská přirozenost se nemění tak rychle, jak se mění kulisy kolem ní. To, co nyní považujeme za radikální zlom, může být jen další kapitolou v dlouhé řadě civilizačních posunů, které lidstvo zvládlo už dřív.
Podle Miroslava Krále, CEO agentury Marketup, se navíc debata o generační propasti často míjí podstatou. Skutečná dělicí linie podle něj nevede mezi věkovými skupinami, ale mezi typy osobního nastavení.
„Dělicí čára dnes podle mě nevede mezi generacemi, ale mezi lidmi s růstovým mindsetem a těmi s fixním nastavením. Jedni věří, že mohou ovlivnit svůj život a chtějí růst, druzí mají pocit, že se jim věci jen dějí,“ vysvětlil Král. Právě tento rozdíl se podle něj opakuje napříč všemi generacemi – ať už jde o dvacátníky, nebo padesátníky. „I v generaci Z najdete lidi, kteří chtějí měnit svět, a vedle nich ty, kdo jen čekají, co se stane. A tohle jsme měli úplně stejně i my,“ dodal.
Jednotlivé generace mohou podle Krále mnohé přinést, pokud spolu dokážou fungovat. Nejde totiž jen o střet, ale o kombinaci silných stránek. „Mladí mají obrovskou energii, inovativnost a kreativitu. Starší generace má zase dlouhodobou perspektivu, zkušenost a moudrost,“ řekl.
Právě propojení těchto dvou světů podle Krále vytváří prostředí, v němž mohou vznikat nejlepší výsledky – za předpokladu, že starší generace dá mladším prostor a mladší jsou ochotni přijmout zkušenost těch starších.
Foto: Tomáš Denk
Přesto právě u technologií zaznívalo, že současná změna může být rychlejší než všechny předchozí. Josef Starýchfojtů, CPTO společnosti Mews, který má pod sebou stovky lidí, posunul debatu od generačních stereotypů k něčemu konkrétnějšímu: k tempu změny.
Podle Starýchfojtů totiž nejde primárně o to, že by současní mladí byli zásadně jiní. Problém je, že dřív se svět měnil po generacích, zatímco dnes se mění uvnitř jedné generace, a to tak rychle, že se s tím nestačí srovnat ani firmy, ani školy, ani jednotlivci. „Dřív to bylo tak, že jedna generace byla internet, další telefony, další něco jiného. Jenže dnes jsou změny mnohem rychlejší,“ popsal.
V praxi to podle něj znamená, že musí lidem ve firmě neustále vysvětlovat, že umělá inteligence není budoucnost, ale přítomnost. „Když se neprobudíte dneska, tak tady zítra nemusíte být,“ shrnul tvrdě Starýchfojtů.
Technologie se v debatě staly bodem, kde se generační otázka propojila s něčím mnohem širším: s otázkou identity, práce a smyslu. Starýchfojtů upozornil, že AI nepřináší jen další nástroj na zvýšení produktivity, ale může proměnit samotný vztah člověka k jeho roli ve společnosti.
„Když se vás někdo zeptá, kdo jste, tak často odpovíte: já jsem Pepa a pracuju tady a tady. Ta práce je velká část identity,“ řekl Starýchfojtů. Pokud se však svět skutečně posune do bodu, kdy značnou část intelektuální práce převezmou agenti a automatizace, bude podle něj čím dál těžší najít odpověď na otázku, co je lidský přínos. A právě to může být pro mladou generaci, která si identitu teprve staví, jeden z největších tlaků příštích let.
Na univerzitách se tento posun podle Anny Shavit projevuje už teď. Přiznala, že pro pedagogy je nástup AI existenciální výzvou. „Snažím se jim říkat, že by měli být vlastníkem té myšlenky a pak klidně ať to dělá AI. Ale upřímně nevím, jak dlouho to tempo udržím,“ řekla.
Učitelé se podle Shavit ocitají v paradoxní situaci: jsou vedeni k tomu, aby studenty učili samostatně myslet, ale současně čelí technologii, jež umí většinu tradičních školních výkonů simulovat nebo výrazně urychlit.
Ještě ostřeji to pojmenoval Starýchfojtů, podle něhož je dnešní školství „výsměch“ realitě, v níž už teď sedmnáctiletí budují s pomocí AI vlastní malé firmy a vydělávají peníze, zatímco škola po nich chce, aby v zásadě pořád plnili systém postavený na memorování.
Eva Veisová tento obraz doplnila konkrétním příkladem z výzkumu, kdy mluvila se sedmnáctiletým studentem, který si přes AI agenty organizuje práci, nechává si přes ně programovat weby a během pár dnů si vydělá víc než jeho rodiče. „A ze školy má úplně srandu,“ poznamenala. Právě tady se podle ní ukazuje, že problém už dávno není v tom, že by mladí nechtěli pracovat nebo se učit, ale v tom, že tradiční instituce nedokážou držet krok s realitou.
Vztahy důležitější než kdy jindy
Debata nebyla jen o technologiích, ale také o vztazích a psychické odolnosti. Miroslav Král upozornil, že dnešní mladí výrazně častěji vyrůstají v „syntetických vztazích“ – v neustálém kontaktu přes mobil a sociální sítě, ale bez skutečné fyzické blízkosti. Podle něj to oslabuje schopnost empatie, konfliktu i reálné komunikace.
„Člověk je sociální tvor a potřebuje lidi kolem sebe. Dnešní mladá generace je osamělá, úzkostlivá a má méně reálných vztahů, než jsme měli my,“ řekl. Veisová doplnila, že v datech skutečně vidí změnu v tom, jak se lidé socializují.
Zatímco starší generace se v dobách svého mládí socializovala v hospodách na pivu, dnešní mladší generaci stačí dopamin ze sociálních sítí, což se v datech odráží na poklesu pití alkoholu. Veisová však zároveň zmínila i trend, který považuje za nebezpečný – rostoucí využívání AI jako psychologické pomoci. „Před dvěma lety ji využívalo šest procent mladých lidí, teď jsme na deseti. A to už je relevantní číslo,“ upozornila.
Debata výrazně ožila při diskusi o tom, jak jsou mladí označováni a kategorizováni nálepkami. Bára Stárek připustila, že sama tuto identitu částečně vědomě přijala, protože chtěla ukazovat, že mladí lidé dokážou dělat velké věci. Jenže každá podobná nálepka má také druhou stranu.
„Jakmile uděláme jakoukoli chybu, je strašně jednoduché to na nás hodit,“ popsala Stárek. Podle ní je právě paušalizace jedním z největších problémů dnešní debaty. Označit celou generaci za „sněhové vločky“ nebo za slabé podle ní neříká nic o ní, ale hodně o tom, jak málo se společnost snaží pochopit příčiny jejího chování.
Podobně to vnímá Lucie Králík Rosická, textilní umělkyně a členka výběru Forbes 30 pod 30, která do diskuse vnesla osobní perspektivu. Mluvila o tom, že její generace měla příliš brzy přístup ke všemu, včetně věcí, na něž ještě nebyla připravená.
„Já jsem vlastně generace, která viděla porno v první třídě,“ řekla umělkyně bez okolků. Otevřenost a dostupnost informací podle ní mladé formovala mnohem radikálněji, než si starší často připouštějí. Zároveň však ukázala i jiný rozměr generační změny – třeba v umění, kde se podle ní postupně mění vztah k tomu, co je považováno za legitimní tvorbu.
Starší pedagogové podle Králík Rosické dlouho nahlíželi na umělce, kteří chtějí svým dílem normálně vydělávat, jako na něco méně hodnotného. Dnes se to mění a i díky internetu je pro mladé umělce snazší dostat se bez tradičních bran přímo k zahraničním galeriím či sběratelům.
Jsem generace, která viděla porno v první třídě.
Lucie Králík Rosická, umělkyně
Jiří Hák se do závěru debaty vrátil ještě jednou, tentokrát s opatrně optimističtější poznámkou. Přestože velkou část své argumentace věnoval tomu, jak ekonomické prostředí deformuje vztah mezi generacemi a zvyšuje tlak na mladé, v umělé inteligenci zároveň vidí také příležitost.
Pokud totiž technologie skutečně převezmou část každodenního výkonu a rutiny, mohly by podle Háka lidem vrátit něco, co v posledních dekádách ztráceli: čas na vztahy. Vyjádřil naději, že právě AI by mohla být paradoxně impulzem k tomu, „abychom mezi sebou měli lepší vztahy“ a dostali se od každodenního tlaku na jinou úroveň existence.
Navzdory všem obavám nicméně kulatý stůl neskončil beznadějí. Naopak. V jeho závěru se ukázalo, že mezi řečníky je větší shoda, než se mohlo na začátku zdát. Mladí podle většiny nejsou problémem, ale spíš citlivým senzorem doby. Možná mluví otevřeněji o psychickém zdraví, možná méně věří institucím, možná jsou úzkostnější, ale zároveň v sobě nesou silné hodnoty, smysl pro svobodu a demokracii i velkou citlivost na to, co je fér.
