Smrt člověka, který zemře v úctyhodném věku po naplněném životě, je alespoň trochu konejšivá. Byť pro blízké stejně bolestivá, dokážou v tom často najít smíření. Lidové noviny, které se dožily 130 let, v srpnu taktéž vyjdou naposledy. Jen místo toho pocitu smíření zůstává hořká pachuť.

Pro odcházející kolegy měli v Lidových novinách takový hezký zvyk. Na rozloučenou jim editoři a redaktoři dali dohromady titulní stranu novin věnovanou jen jim.

Vtipné smyšlené reportáže, malé špeky poutající na neexistující články, velká úvodní fotka i osobně napsaný názorový sloupek. Vážně, je to hezká upomínka na rodinnou atmosféru modrobílé redakce, která vznikla hlavně díky tomu, že kolektiv měl své držáky, kteří nastavovali kulturu, jež dala vznikat nejen kolegiálním, ale spíše přátelským vztahům.

Taky doma jednu takovou falešnou titulku mám. Za necelých šest let v dresu LN jsem si ji, chce se říct, vysloužil. Jako úvodní fotku na ní mám momentku ze své reportáže z covidária nemocnice ve Slaném, kde jsem dělal dobrovolníka. Vedle brzkého ranního příjezdu do tornádem zdevastovaných vesnic na jihu Moravy šlo o nejsilnější moment, který mi práce novináře nabídla.

Tou osobní odbočkou chci říct hlavně to, že v Lidovkách nechala celá řada lidí část své duše. Ať už to bylo za jakéhokoli režimu a vlastníka.

Miliardářský slon v místnosti samozřejmě stále je. Pracovat v LN v době, kdy celý vydavatelský dům Mafra patřil tehdejšímu premiérovi Andreji Babišovi, nebyl žádný med.

Někteří členové žurnalistického stavu nabyli dojmu, že na Smíchově pracují lidé s kopyty a ocasy. Budiž, nemyslím, že by jim to někdo zvládl rozmluvit. Jakmile ale v Mafře skončil zkušený člen redakce, byli to často právě oni, kdo mu nabízeli nové angažmá. Pokrytectví? Spíše pragmatismus, i v mediálním světě funguje soutěživý volný trh.

Nutno ale dodat, že zbytek novinářských kolegů se choval lidsky a především česky – tedy s ochotou a chutí si vždy poklábosit nad půllitrem piva.

S tvrzením, že převzetí politicky angažovaným majitelem Mafře uškodilo, a v důsledku možná pohřbilo nejstarší české médium, se těžko polemizuje. Jakkoli mi po jednom rozhovoru Andrej Babiš tvrdil, že můžeme být rádi, že nás vlastní on, a ne jiný miliardář nebo vlivová skupina.

Předně se ale Lidové noviny ocitly na historické křižovatce, uprostřed které nyní postává většina českých médií. Doba lukrativní reklamy je pryč, digitální prostor ovládly sociální sítě a technologičtí giganti. Tonoucí zisky webů se už před lety chytly stébla placeného obsahu. Jiní spojili provoz média s prodejem uživatelských dat. Je to finální řešení toho, jak vydělávat na svůj provoz? Těžko říct.

Lidé papírové noviny kupují čím dál méně, ze čtenářů se stávají scrolleři. Pro konzervativně vedený tištěný deník to samozřejmě nebyly dobré zprávy, na které nakonec doplatil.

Ano, webové Lidovky pokračují, avšak s avizovaným zájmem proměnit se v názorovou sekci většího červeného bratra iDnes.cz. Podobně jako kdysi samy Lidovky hostily Neviditelného psa či Českou pozici.

O to více hořký nádech má ten pocit, který teď spousta z nás prožívá u postele bílo-modrého umírajícího pacienta. Etalon české novinařiny odchází, zatímco celá řada velkých jmen současných médií se v něm mihla či v něm profesně přímo vyrostla.

Nemohu vám to garantovat, ale tuším, že lidem, kteří mají zavření Lidovek v rámci Mafry na starost, to dobře od žaludku neudělalo. Ale kdo ví, oživování zašlých tradičních značek tu některým českým podnikatelům jde dobře.

Teď už je ale potřeba kapesníček vrátit zpátky do klopy. Osud slavného deníku je varováním ostatním: reputaci máte jen jednu a z cizího nepřežijete. Takže back to business.