Tři političky tří různých stran. Tři poslankyně z tentokráte rekordních padesáti žen zvolených do sněmovny. Tři rozvedené ženy kolem čtyřicítky. Tři matky mnoha dětí od čtyř do sedmnácti let. Ženy, které se rozhodly něco změnit. A otevřeně o tom napsat. 

Jsme tři. Marie Jílková (zvolená za KDU-ČSL), Lucie Potůčková (STAN) a Martina Ochodnická (TOP 09). Spolu s dalšími třiceti ženami a muži, převážně nováčky, jsme se z rozhodnutí našich voličů ocitly ze dne na den v rolích poslankyň a od té doby se v tom systému spletitých chodeb malostranských paláců pořád tak trochu hledáme.

A cítíme, že je třeba i možné něco změnit. Nechceme jen pasivně přijímat to, co se za posledních třicet let příliš neposunulo, ačkoli celá společnost a mnohé jiné parlamenty mezitím uběhly maraton.

Role je to nesmírně zodpovědná, nasvícená ze všech stran, role, na jejíž specifika se lze jen stěží připravit, protože prostě nemáte kolem sebe deset dalších poslanců a poslankyň, kterých se před kandidaturou můžete zeptat, co ta funkce obnáší, jaké má limity, a tudíž nemáte prostor si zhodnotit, zda v této roli zvládnete i další své role.

A proto vznikla naše Iniciativa za přívětivější podmínky jednání Poslanecké sněmovny, kterou jedna nejmenovaná novinářka přejmenovala na „vzpouru matek ve Sněmovně, které odmítají workoholismus“.

Díky téhle zkratce, která nás pro míru zjednodušení zpočátku velmi mrzela a jež vyvolala obrovské množství negativních komentářů veřejnosti, jsme získaly nový impulz k tomu pokračovat, vysvětlovat a vykročit právě ze zmiňovaných pražských paláců.

Nesmírně pozitivním bodem pak byly reakce dalších žen (rodičů) z jiných profesí, které s sebou nesou taktéž desítky let staré stereotypy skrytého workoholismu a představy, že když v dané pozici nenecháte život, včetně toho soukromého, tak jste selhali a nejste té pozice hodni.

Typickými příklady jsou nejen lékařky, vědkyně, novinářky, manažerky, ale i všichni rodiče, kteří milují svou profesi i své děti a hledají cesty, jak se/je neztratit.

Zmiňovaná iniciativa měla za cíl změnit to, co lze změnit poměrně snadno (bez nutnosti velmi politicky složité změny jednacího řádu), s cílem učinit celý režim sněmovny předvídatelnější, a tedy i vlídnější k plnění dalších rolí, které každý z nás má – ať už pečuje o děti, rodiče, či chce pečovat o vztah.