skip to main content
Povídka

Povídka BEST IN INVASION: Co kdyby přišla invaze mimozemšťanů místo covidu?

10 minut čtení

Následující povídka vyšla ve speciální edici magazínu Forbes NEXT, jaro 2021. Její autor napsal knihy Superpérák, Kladivo na čaroděje: Žrádlo pro psy a komiks Archibaldova dobrodružství. Pracuje jako redaktor Forbesu.

Takové to když se vám začne ventilačkou do bytu sápat mimozemská nestvůra a vás jako první napadne: Aha, takže dneska to asi nebude tak úplně pohoda u Netflixu.

„To snad není možný,“ řekla Riki, když se objevila ve dveřích s miskou proteinového popcornu. „Jak nás našel?“

„Vyrazili jsme si ven bez roušky,“ povídám. „Musel nás někde zmerčit.“

Mimozemšťan se natlačil na okno a civěl nám děsivýma očima do bytu. Pařátem šátral skrz ventilačku a snažil se nahmátnout kliku. Jeho lesklé tesáky skřípaly po nedávno vypucované okenní tabuli a zanechávaly nám na skle provazce vcelku nechutného šlemu.

Reklama

Riki se svalila na gauč a rezignovaně do sebe začala hrnout praženou kukuřici. „To vypadá, že ty vládní opatření možná nejsou úplně k ničemu.“

Sesunul jsem se vedle ní a hrábl po popcornu. „Přece nebudeme joggovat v parku s hadrem na ksichtě.“

Riki se ušklíbla. „Jo, taky nejsem úplně fanda waterboardingu.“

Obluda už nám zaplňovala celé okno a povážlivě se tlačila na sklo. Nějak se jí podařilo narvat se nohama na parapet a vyplnit nám komplet zorné pole všemi těmi svými zubisky a očisky a příšerně šupinatou mimozemskou pokožkou. Nemluvě o masitém jazyku, který při šátrání po klice od okna vystrkovala, jako když se děcko snaží z vysavače vytáhnout vyluxovaný angličák, a vyslintávala nám na sklo exemplární příklad mimozemského moderního umění.

„Ještě chvilku, a to okno normálně rupne,“ poznamenala Riki.

„Nechce se mi vstávat,“ povídám. „Uběhli jsme poctivejch deset kilometrů.“

Obluda brnkla pařátem o kliku. Za chvilku bude uvnitř. Pohnul jsem se s tím, že to půjdu ukončit, ale Riki mě chytla za ruku. Otočil jsem se na ni. V zelených očích jí tančily jantarové hvězdičky.

„A na co ses chtěl dneska dívat?“ usmála se. 

Jako by mě tím úsměvem pohladila po rtech. „Na Invazi uchvatitelů těl.“

Reklama

Odložila misku s popcornem a nahnula se ke mně. „Tak co kdybychom tu invazi uspíšili a pustili se do uchvacování těl naživo?“

V okně s mimozemšťanem to zapraskalo a zaklapalo. „Nebude nás ten mamlas rušit?“

Riki se ušklíbla. „Jen ať se podívá.“

Co na něco takového říct? 

Takže jsem neřekl nic, políbil jsem Riki na rty a šel otevřít okno.

Ostatně, dívat se – to bylo víceméně všechno, co mimozemští nájezdníci v rámci téhle invaze dělali.

Samozřejmě krom toho, že čas od času někoho sežrali.

Asi před rokem a půl se v Číně stalo něco divného a z pofiderních zdrojů (především z alt-right diskusních klubů na Telegramu a konspiračních kanálů na YouTube) se začaly trousit informace, že kousek od Wu-chanu v provincii Chu-pej to vzala čumákem do armádní biomedicínské laboratoře mimozemská bitevní loď a za mohutného rachotu a radioaktivního spadu z ní vylezlo něco, co mělo šupiny a dlouhý ocas a zubů jak přerostlá motorová pila, a z přeživších v laboratoři si to udělalo fast food.

Mainstreamová média se k tomu postavila čelem a označila to za „fake news“.

Jenže teorie o „fake news“ vzala za své, když se jedna taková obluda objevila v živém televizním vysílání blízkovýchodní Al Jazeery a udělala z něj velmi mrtvé televizní vysílání v okamžiku, kdy v přímém přenosu zbaštila moderátora.

Reklama
Reklama