Ve vydání časopisu Forbes NEXT pravidelně vycházejí i povídky. Tentokrát ji připravil autor sci-fi David Šenk.
Anawan měl toho povyku už dost. Wampate se opět hádal s matkou. Anawan se zvedl a beze slova odešel z vigvamu. Vzal si jen košík a svoji hůl a zamířil rovnou na pláž. Nespěchal, kráčel rozvážně, a přesto ty rozčilené hlasy za jeho zády rychle utichaly. Kolem uší mu dýchal svěží vítr, byl cítit solí a pískem a kůrou borovic.
Anawan už byl starý a cítil, že pro hádky přestává být v jeho životě místo. Namu mu většinou rozuměla a dokázala s ním mluvit tak, aby s ní souhlasil. Přes všechnu svoji moudrost ale to samé nedovedla při rozpravách se svým synem. Hádali se skoro pořád. Většinou kvůli minulosti. Wampate se do minulosti zbláznil.
Taková hloupost! Začalo to nevinně. Při jedné ze svých cest k Monumentu ho vzal Anawan s sebou. Bylo mu tenkrát sedm let a v Provincetownu předtím nikdy nebyl. Šli spolu pomalu po atlantickém břehu, sbírali mušle, prohlíželi si ostrorepy… bylo jim spolu dobře. Jenže pak dorazili do města. Nikdo v něm už dobrých sto let nežil, a přesto se tu Anawan vždy cítil nesvůj.
Nedal na sobě nic znát a zamířil rovnou k Monumentu. Wampate pobíhal kolem, nakukoval do vymlácených oken tlejících domů a vesele na něj volal, když zahlédl něco podivného. Tu a tam se ho zeptal na zvláštní předměty, které našel, ale Anawan vždy jen pokrčil rameny a něco neurčitě zamumlal. Anawan nechával ruiny být.
Ve městě bylo jen několik kamenných staveb, které tvrdošíjně odolávaly vrtochům počasí a útokům vegetace, ale všechny ty dřevěné domky doslova mizely před očima. Tady nebylo těžké na Wašíču, bývalé pány kontinentu, zapomenout. Jenže pak Wampate přelezl orezlý plot kostela, a než mohl Anawan zakročit, zmizel uvnitř.
