Prostě se to tak sešlo. Ještě v květnu objímal Jindřich Markétu pod rozkvetlou třešní a šeptal jí sladká slůvka o tom, že jen ona jediná je ta pravá a jediná. Už během výjimečně parného srpna si ale uvědomil, že v jejich vztahu od té doby přibylo asi tak pět až osm dalších lidí.
„Prostě se to tak sešlo,“ řekla Markéta a vysvětlila Jindřichovi, že teď žijí v polykule. Čímž se z dosavadního zarytého sériového monogamisty stal účastník polyamorního vztahu. Ano, Markéta pro něj byla skutečně ta pravá a jediná. Také Jindřich pro ni byl ten pravý. Nikdo ale netvrdil, že by musel být současně i jediný.
„Ráno jsem se probudila o trošku dřív než vy a uvědomila jsem si, proč mají lidi pořád míň a míň dětí.“ Bylo to sobotní ráno po divoké páteční noci, když Markéta ležela na jejich posteli mezi Jáchymem a Bětkou a Jindřich pro ně dělal kafe, zatímco Honza s Jiřím ještě spali na gauči.
Eliška vstala dřív, aby si mohla zaběhat po Riegrových sadech. Markéta se protáhla jako kočka. „Lidi už nechtějí být rodiči pro děti, protože teď musí vychovávat něco úplně jiného.“ „Jo?“ houknul Jindřich. Už několik dní si všímal, že se vajíčka začínají lepit na pánvičku. Přičítal to skutečnosti, že nikdy předtím jich po ránu nesmažil tolik.
„Co musí vychovávat?“ „Umělou inteligenci,“ řekla Markéta a posadila se. Pohladila dřímající Bětku po vlasech a jemně si z břicha sundala ruku pochrupujícího Jáchyma. „Vezmi si, že když modelu strojového učení nevštípíme nějaký systém hodnot a morální kompas, tak nám z něj dřív nebo později vyroste hydra s tuctem hlav, a ty budou mít pěkně nabroušené zuby.“
„Hm,“ na to Jindřich. Ohoblovanou vařečkou začal seškrabávat vajíčka na talíře. Několikrát se musel zamyslet nad tím, kolik talířů bude vlastně potřebovat. „Takže máš pocit, že úloha lidí jako rodičů pro své potomky se teď nějakou kulturní evolucí přehoupne na stroje?“ „Jo!“ řekla Markéta, potěšena tím závěrem. „Hustý, ne?“
