„Děkuji, doktore Petrusi, že jste si na mne udělal čas,“ usmál se návštěvník a usadil se v malém křesílku tak pohodlně a nenuceně, jak to snad ani nebylo možné. Doktor Petrus si bezděky uvědomil propastný rozdíl mezi sebou – nepraktickým vědcem žijícím uprostřed difuzních kvant – a svým hostem, dokonale sebevědomým, tajemným, kontrolovaným a praktickým. A vkusně, byť nenápadně oblečeným.
Petrusův analytický mozek jasně definoval vzájemné propastné rozdíly. A stejná část mozku mu napovídala, o jak moc se dnes hraje. Spíše dedukoval, než cítil, že poděkování za čas je pouhou formální zdvořilostí, kterou by měl oplatit. „Je pro mne ctí váš zájem o moji práci. Jsem vám kdykoli k dispozici,“ odtušil. Zároveň se snažil stát k hostu čelem a přitom skrýt, že v šuplíku plném nepořádku šmátrá po nepoužité kapsli do kávovaru.
„S tou kávou se netrapte, pohoštění přece není důvod, proč jsem vás vyhledal,“ zdvihl návštěvník ruku v chlácholivém gestu. Teď to přijde, povzdechl si Petrus v duchu a upřel oči na zarámovanou fotografii zakladatele ústavu Adama Hrazdíry na protější stěně. „Doktore Petrusi, nerad bych vás dlouho zdržoval, takže přejdu rovnou k věci,“ předklonil se host mírně a ztišil hlas.
Zdržovat, pomyslel si Petrus, vždyť jsou to vaše peníze. Posledních osm let bylo všechno, na co sáhl, placeno z peněz tohoto muže. Doktorát i ta habilitace, na kterou už asi nedosáhne. Nic z laboratoře, nic z týmu postdoků by tu nebylo, kdyby mu návštěvník rok co rok bez velkého ptaní, bez vysvětlování a bez sepisování zdlouhavých grantů neproplácel všechny náklady.
Na Cavro měl přímou linku a deset hodin strojového času měsíčně, což už samo o sobě byly nepředstavitelné peníze. Z univerzitních prostředků by si na pronájem suprakvantového počítače nemohl ani pomyslet. Čas, máte všechen můj čas… jen když mi tu podporu nevezmete. Navenek se ale jen usmál a neřekl nic. Nechtěl, aby ho zklamal třesoucí se hlas. Uvědomoval si, že v poslední době se jeho výzkum stal až příliš teoretickým.
