Antikvariát na Dělnické ulici v Holešovicích patří k nejsvéráznějším obchodům v Praze. Obchůdek je známý chaoticky naskládanými sloupci knih, dohlíženými neméně svérázným majitelem Jiřím Novákem.

Během pár minut dokáže z libovolného sloupce vybrat správný titul. „Dovnitř nemůžeme, teď mi tam spadly nějaké knížky,“ říká nevzrušeně muž, který antikvariát už od roku 2007 provozuje. Skrze dveře můžeme jen nahlédnout: až pod strop se vrší svazky všech autorů a žánrů.

Dohromady jich tu najdete asi sto tisíc, další jsou ve skladu. Součástí sortimentu jsou i desky, časopisy, obrazy nebo grafiky. Novák ale do prostoru antikvariátu zákazníky nepouští už dlouho – nejen kvůli riziku zavalení literárními klasiky.

„Vymyká se to tady jakýmkoliv zvyklostem. Každý to má krásně srovnané a přehledné, kdežto tady se vyznám jenom já. Proto tam lidi ani nesmím pouštět, oni by mi to přeházeli,“ říká o prostředí obchodu, které sám označuje za organizovaný binec, jeho majitel.

Ze stejného důvodu není antikvariát místem, kam se jde zákazník „prohrabat“ nabídkou, jestli ho něco nezaujme. Namísto toho stačí říct, jaký titul hledáte a Jiří Novák hned ví, jestli a kde jej má.

„Lidi by mi to přeházeli,“ říká o svém svérázném provozu Jiří Novák

Provozovatel „organizovaného bince“ nabral s prodejem použitých knih bohaté zkušenosti. První antikvariát si otevřel ještě v devadesátých letech, když pracoval u policie, a brzy se rozšířil na síť pěti poboček. Jenomže boom poptávky po knihách brzy opadl a ukázalo se, že antikvariáty nedokáží v tržním prostředí přežít.

„Chtěl jsem si naplnit sen, ale zjistil jsem, že nevydělám ani na náklady,“ vzpomíná Novák, kterému dnes zůstal jen obchod na Praze 7, jehož provoz financuje ze své druhé práce. Po dni stráveném prodejem knih tak odjede o kousek dál do Libně, kde pokrývá dvanáctihodinové noční směny na recepci tamní kliniky.

Než se vrátí mezi knihy, spí většinou tři hodiny. Jenomže ani druhé zaměstnání není pro antikvariát, obzvlášť během vysoké inflace, samospásné. Rostoucí ceny nájmů i energií dostaly krámek na hranici bankrotu – a tak vznikla sbírka na jeho záchranu.

Do hry skrze ni vstoupila Lucie Lorencová. Manažerka komerčního crowdfundingu, která na platformě Donio rozjížděla komerční sekci a teď se tam věnuje neziskovým organizacím a CSR aktivitám, bydlí v Holešovicích jen o několik ulic dál a antikvariát velmi dobře znala. Rozhodla se proto využít zkušeností z Donia a zkusit specifické součásti holešovického koloritu pomoci.

Přestože byl Novák ze začátku skeptický, nakonec se sbírkou souhlasil. Lorencová si vzala na starost celou kampaň od založení po komunikaci s dárci a tvorbu děkovných videí. Antikvář, žijící téměř výhradně analogový život, kampaň nesleduje a spoléhá se ve všem právě na Lorencovou.

Jiří Novák, majitel holešovického Antiku
„Nechtěl jsem jen prosit o peníze,“ zdůrazňuje antikvář.

Kampaň spustili začátkem dubna a stanovili si cíl sto tisíc korun, které měly stačit na splacení dluhů a zajištění provozu na několik měsíců. Už deset dní po založení bylo dosaženo cíle a za necelý měsíc se do kampaně zapojily více než dvě stovky přispěvatelů a vybralo se 112 tisíc, většinou po stokorunách směňovaných za poukazy na nákup v antikvariátu.

„Nechtěl jsem prosit o peníze,“ říká rezolutně Novák. Lorencová si přitom od kampaně slibuje dlouhodobější podporu antikvariátu, patřícího k holešovickému koloritu. „Získáte to nejcennější: kontakty. Projekt podpořila obrovská komunita a věřím, že přinese nové nákupní chování, že se lidi naučí chodit tam častěji,“ doufá Lorencová a dodává, že v budoucnu chce antikvariáři pomoct i se zefektivněním prodeje.

Nedílná součást holešovického koloritu

Přestože se objevují kritické hlasy, které projekt odsuzují jako podporu neudržitelného přežitku, Novák si kritiku svého obchodu nebere příliš k srdci. „Mám stanovené takové pravidlo, že sny nejsou proto, aby vydělávaly,“ věří knihkupec, kterého naplňuje setkávání se zajímavými knihami a také pomoc sousedům.

Právě těm například nosí nákupy, pomáhá vyřizovat pochůzky nebo se s nimi jen tak baví o knihách. Samozřejmě ne uvnitř antikvariátu, ale na chodníku před ním.