Osm hodin práce, osm hodin volna, osm hodin spánku. Slogan britského podnikatele a socialisty Roberta Owena z dob průmyslové revoluce si osvojil jeden z nejbohatších a nejvlivnějších lidí dvacátého století a proměnil ho v realitu. Přesně před 111 lety zavedl Američan Henry Ford svým zaměstnancům osmihodinovou pracovní dobu, která se postupně stala standardem po celém světě.

Podnikatel, který dal světu první cenově dostupný automobil a u toho od základů proměnil americkou společnost i ekonomiku, udělal 5. ledna 1914 ve své automobilce radikální změnu.

Ford Motor Company zkrátila pracovní dobu z devíti na osm hodin a zdvojnásobila minimální mzdu dělníků na pět dolarů denně. Průměr v rámci automobilového průmyslu v USA tehdy činil 2,34 dolaru na den.

Henry Ford se prakticky přes noc stal globální celebritou. Lidé ho buď chválili jako lidumila, nebo kritizovali jako šíleného socialistu. Sám Ford ovšem řekl, že jeho rozhodnutí nemělo s dobročinností nic společného.

Víc odpočinku pro zaměstnance vedlo k větší produktivitě práce. A díky vyšším mzdám si víc dělníků mohlo dovolit vlastní automobil, takže Fordovi se rovněž rozrostla zákaznická základna. 

Hlavním důvodem však byla pohyblivá montážní linka, první svého druhu, kterou společnost spustila pár měsíců předtím v nové detroitské továrně. Ford se údajně inspiroval na chicagských jatkách, kde se zavěšená těla usmrcených zvířat posouvala od jednoho pracovníka k druhému, kteří je postupně zbavovali vnitřností. 

Ve Fordově továrně následně vyrostl dlouhý pásový dopravník, po kterém putovaly vznikající automobily. Kompletovali je dělníci stojící kolem, přičemž každý z nich měl v procesu jeden specifický úkol. „Pásová výroba“ výrazně zvedla produktivitu závodu a záhy se rozšířila i ke konkurenci a do jiných průmyslových odvětví.

Najednou nebylo potřeba příliš zručných pracovníků, stačilo, když zvládli donekonečna opakovat stejnou činnost. Kvůli monotónní a úmorné práci ale docházelo k chronickým absencím a značné fluktuaci pracovních sil. 

info Foto Wikipedia Commons
Montážní linka v továrně Ford Motor Company (1913)

Ostatní výrobci aut brali náklady spojené s neustálým zaučováním nových lidí jako nezbytnou součást provozu montážních linek a přenášeli je na zákazníky. Henry Ford však zdražování svého populárního vozu řady Model T odmítl. 

Ford místo toho vsadil na to, že dvojnásobné mzdy a osmihodinová pracovní doba přilákají spolehlivější pracovníky, kteří budou jeho firmě věrní. „Byl to naprostý úspěch. Dopadlo to lépe, než si kdokoli myslel,“ konstatoval korporátní historik společnosti Ford Robert Kreipke. 

Výsledky byly vidět prakticky okamžitě, když detroitská továrna přilákala nejlepší mechaniky z širokého okolí. Ford Motor Company během dvou let zdvojnásobila své zisky. Henry Ford svůj krok později označil za nejlepší osekání nákladů, jaké kdy ve firmě provedl. 

V roce 1914 byl už Ford Model T na trhu šest let. Továrna s revoluční montážní linkou tou dobou zvládala sestavovat kompletní podvozky za 93 minut, zatímco v začátcích výroby vozu to bylo i více než dvanáct hodin.

Inovace v masové výrobě výrazně srazily cenu. V roce 1908 stál automobil přezdívaný „Tin Lizzie“ 950 dolarů. Do roku 1927, kdy ho nahradil pokročilejší model, cena klesla na 290 dolarů za kus.

Bylo to zcela v souladu s Fordovou obchodní strategií. Začátkem dvacátého století byl standardní byznys model v americkém autoprůmyslu založen na co možná nejnižších mzdách pro dělníky a naopak vysokých prodejních cenách nových vozů.

Ford se naopak snažil stlačit cenu automobilu na minimum, získat maximální možný podíl na trhu a pak zlepšovat efektivitu výroby a jet „na objem“.

info Foto Richard from USA, CC BY 2.0 , via Wikimedia Commons
Ford Model T z roku 1917

Za devatenáct let produkce Modelu T prodal ve Spojených státech patnáct a půl milionu aut, další milion v Kanadě a zhruba 250 tisíc vozů ve Velké Británii, což představovalo přibližně polovinu globální produkce automobilů. 

Kromě zpřístupnění auta masám však Ford sehrál klíčovou roli i v popularizaci konceptu osmihodinové pracovní doby.

Předvedl totiž, že z ekonomického hlediska dává smysl. Jeho rozhodnutí z roku 1914 významně pomohlo dělnickým hnutím z celého světa, která se o zavedení tohoto standardu pokoušela prakticky od začátku devatenáctého století, avšak s minimálními úspěchy.

Slogan britského průmyslníka Roberta Owena zmíněný v úvodu pochází už z roku 1817, kdy byly běžnou praxí směny na šestnáct hodin.

Na realizaci Owenových představ si tamní dělníci museli počkat celé století. V roce 1847 byl v Anglii uzákoněn desetihodinový pracovní den. Ale jen pro ženy a děti. Francouzští dělníci se v roce 1848 dočkali dvanáctihodinových směn. 

Osmihodinová pracovní doba se ve světě výrazněji rozšířila až po první světové válce. Během války se stala standardem v amerických továrnách, kde se ovšem pracovalo šest dní v týdnu. Většina evropských zemí pak přijala stejný 48hodinový pracovní týden v první polovině dvacátých let minulého století. 

info Foto Wikipedia Commons
Slogan britského průmyslníka, myslitele a sociálního reformátora Roberta Owena

K pětidennímu pracovnímu týdnu, jak jej známe dnes, vedla ještě dlouhá cesta. Ale Henry Ford byl opět mezi prvními, když ho Ford Motor Company zavedla v roce 1926.

Američtí kongresmani pak uzákonili čtyřicet hodin práce týdně v roce 1938, cokoli nad tento limit mělo být zaměstnavateli propláceno jako přesčas. Francie stihla podobné opatření zavést o dva roky dříve.

Do sedmdesátých let minulého století postupně implementovala pětidenní pracovní týden většina evropských zemi.

Němečtí dělníci v roce 1978 zorganizovali šestitýdenní národní stávku, během níž žádali zkrácení pracovního týdne ze čtyřiceti na 35 hodin. Neuspěli, ale v zemi se stalo standardem 37,5 hodiny práce týdně.

Československo zavedlo osmihodinové pracovní směny krátce po první světové válce, pětidenní pracovní týden se zde postupně uváděl do praxe od října roku 1968.