Zatímco většina českých textilek dnes řeší, jak porazit levnou konkurenci z Asie, rodinná firma Lasting ze Sokolova místo toho vymýšlí, jak ušít dost merina pro světové armády, policejní i myslivecké složky a nově i pro astronauty z mise Artemis II. Vše přitom začalo už v devadesátých letech výrobou běžných ponožek.
Ten email mohl snadno skončit v koši. Byl z cizí adresy, psaný až žoviální americkou angličtinou a obsahoval zprávu o tom, že NASA pracuje na vývoji oděvu pro vesmírný program a chce otestovat merino oblečení od malé rodinné firmy ze Sokolova.
Na první pohled email působil jako další z řady online podvodů, které v současné době zaplavují firemní schránky. Naštěstí na něj v roce 2020 v sokolovské firmě Lasting odpověděli.
Teď už vědí, že dobře udělali. Když čtyři astronauti z mise Artemis II nastoupili do lodě Orion a vydali se na cestu kolem Měsíce, na těle měli merino prádlo ze západních Čech, konkrétně černé spodky ATOK za 1560 korun a trika s dlouhým rukávem ATAR za 1700 korun.
Pro NASA to byla jen jedna z mnoha součástí pečlivě testované výbavy. Pro Lasting to znamenalo historický okamžik a potvrzení téměř pětatřicetileté poctivé práce rodinné firmy.
„S NASA jsme komunikovali dlouho, dokonce tak dlouho, že jsme tomu už nepřikládali důležitost. Udělali jsme si z ní normálního zákazníka, nijak výrazně se to nelišilo oproti jiným obchodům. Ale samozřejmě to nebylo něco, co bychom čekali, a jsme na to dodnes hrdí,“ začíná své vyprávění Martin Walter, syn zakladatele Lastingu, který ve firmě řídí export.
Foto Jan Berounský
Nikdo jim nepotvrdil, že astronauti budou mít na sobě jejich oblečení, ani je nevyzvali k podepsání dohody o mlčenlivosti. A přece černé triko ATAR s dlouhým rukávem a charakteristickým švem otec Jaromír Walter okamžitě poznal na fotkách, které NASA postupně sdílela.
Lasting dnes vyrábí 300 až 350 tisíc párů ponožek ročně, kolem sto tisíc kusů dalšího oblečení a přes osmdesát procent produkce vyváží do asi padesáti zemí.
„Vývoz stále roste. Rok 2025 byl zatím náš nejlepší. Dosáhli jsme obratu ve výši 125 milionů korun a věříme, že letošní rok bude ještě lepší. Už teď k nám lidé chodí a nechtějí věřit, že jsme oblékli astronauty z NASA,“ pochvaluje si Martin Walter. Začátky jejich podniku přitom byly daleko skromnější.
Divoké devadesátky
Walterovi firmu založili v roce 1991 pod názvem Yucca. „Když jste tehdy začali vyrábět nebo prodávat cokoliv, tak jste to prodali, protože nic nebylo. Když říkám nic, tak opravdu nic,“ vzpomíná na atmosféru prvních porevolučních let Jaromír Walter.
Rodina nejdřív dělala dřevěné palety. Pak přišly ponožky. Obyčejné bavlněné ponožky, které by dnes asi nevzbudily velké vášně, ale tehdy představovaly poctivý byznys. „Koupili jsme drahé stroje. Byly s tím šílené starosti, nebyly moc spolehlivé a byla to řehole,“ pokračuje Jaromír Walter.
Trh se nicméně podle Walterových rychle měnil, dovoz sílil, do země přišla levná asijská konkurence a na konci devadesátých let bylo jasné, že pokud chce firma přežít, musí se posunout někam jinam.
Tím „někam jinam“ se stal sport. Walterovi začali ponožky technicky vylepšovat. Do bavlny přidali polypropylen, měnili konstrukci, řešili výdrž, komfort i odvod vlhkosti. Byl to přesně ten typ vývoje, který v tradičním průmyslu rozhodl o životě firmy. Najednou vznikal produkt, který měl důvod existovat i vedle levnější konkurence.
Foto Jan Berounský
A právě odtud se v roce 1997 zrodila i firma Lasting. „Zjistili jsme, že ta ponožka fakt hodně vydrží. Bylo téměř nemožné na ní udělat díru. Tak jsme hledali nějaké synonymum k tomu, že je trvalá a odolná,“ popisuje Jaromír Walter.
A tak vznikl nynější anglický název Lasting (trvalá – pozn. red.), což mělo podle Jaromíra Waltera značit, že firma nechce zůstat jen lokálním výrobcem „za komínem“, ale chce do zahraničí.
V roce 2003 postupně přešli na merino vlnu. „Znali jsme se se společností Moira a nechtěli jsme si konkurovat,“ objasňuje matka Marta Walterová.
Za současnými úspěchy podniku podle Martina Waltera nestojí žádná zázračná zkratka, nýbrž pětadvacet let veletrhů, cest, čekání a investic, které se dlouho nemusely vracet.
„V průměru jsme dělali pět velkých mezinárodních veletrhů ročně,“ poukazuje Martin Walter. „Na první mezinárodní výstavě nám řekli: když sem budete jezdit i příští rok, pak už sem budete jezdit furt, protože si získáte zákazníky. A my tam opravdu jezdili dvacet pětadvacet let,“ dodává.
V průmyslovém a B2B světě to pořád platí. „Veletrh není místo, odkud odjíždíte s kufrem plným objednávek. Je to místo, odkud si vás někdo odnese v hlavě. A za rok, za tři nebo za pět let se ozve,“ doplňuje ho otec Jaromír.
Aktivity a zakázky Lastingu postupně rostly. Firma začala oblékat obranné složky USA, Kanady, Chile, Tchaj-wanu, Grónska, Hongkongu či skandinávských zemí. Naučila se tak fungovat jako exportní organismus dávno předtím, než se jí ozvala NASA.
To, že Lasting oblékl čtyřčlennou posádku Artemis II, zní jako triumfální kontrakt. Jenže realita byla mnohem víc obchodní. Vše začalo podle Walterových po veletrhu Outdoor Retailer v americkém Denveru v roce 2020.
Foto Jan Berounský
„Na veletrhu v únoru 2020 neproběhl žádný typický kontakt. Nepředali nám vizitku a neřekli: podívejte, my jsme tady z NASA. To vůbec ne. Myslíme si, že nás tam viděli, a až pak od nich v říjnu přišel ten e-mail,“ vzpomíná Martin Walter.
Následovalo testování desítek kusů oblečení: na trénink, zkoušení a ověřování. „Dvakrát jsme jim posílali věci, aby v tom trénovali. Samozřejmě to, co budou mít na sobě při misi, musí mít předem vyzkoušené,“ říká Michael Horváth, který ve firmě pomáhá s exportem a komunikací s americkým trhem.
Celkově podle firmy odebrala NASA během pěti let přibližně 350 kusů prádla. Poslední objednávka čítala asi sto kusů. Pro ženy velikosti XS a S, pro muže S, M a L. „Potřebují tak co nejmenší lidi,“ vysvětluje Jaromír Walter.
Takový objem samozřejmě nezmění ekonomiku firmy. Jde však o legitimitu, která je v určité fázi růstu cennější než peníze.
„Když si váš výrobek vybere zákazník, který má pověst jedné z nejopatrnějších organizací světa, přestáváte být malá česká značka. Stáváte se výrobcem, který obstál ve světové konkurenci,“ shodují se Walterovi.
Samozřejmě chtějí svého spojení s NASA využít dále a už teď pracují s upomínkovým designem triček, který svým printem odkazuje na letošní oblet Měsíce.
Šestnáct a půl
Jak to, že tedy obstáli mezi světovou konkurencí? Je za tím prozaické číslo 16,5. Přesně tolik mikronů (tloušťka vláken – pozn. red.) má podle firmy vlna, na níž postavili svou reputaci. Pro laiky detail, pro vlněný textil rozhodující parametr. Čím nižší číslo, tím jemnější vlákno, vyšší komfort a menší šance, že materiál bude kousat.
„Dříve nebylo běžné, že by přádelny používaly takhle jemnou vlnu. Byla to úplná novinka a my jsme mezi prvními, kdo s tím pracovali, a cenově jsme byli schopni konkurovat zahraničním firmám. Bylo to pro nás klíčové obchodní rozhodnutí. To číslo je strašně důležité. Když si koupíte přízi o 16,5 mikronech, tak je to prostě lepší než 17,5. A výrazně dražší a lepší než 18,5 nebo 22,“ říká Martin Walter.
Tento typ vlny se získává ze speciálních merino ovcí, které žijí na jižní polokouli: v Austrálii, na Novém Zélandu, v Brazílii a v Jihoafrické republice. Jedná se o asi dvanáct procent světové produkce vlny, která je získávána z oblastí plece či břicha zvířete, kde je nejjemnější.
Třeba Dánové nebo Norové používají vlnu o tloušťce klidně 22 mikronů. „Ale oni to nosí prakticky od miminka a už je to nekouše, ale pro nás bylo nepříjemných i těch 18,5,“ dodává Marta Walterová. Firma se k téhle jemnosti nedostala náhodou. Když kdysi začínala s merinem, první vlna, kterou použila, měla 18,5 mikronu.
„Obléknete si to, ale za deset minut nebo za dvacet si řeknete, že vám tam něco nesedí. Mně to prostě nebylo příjemné,“ podotýká Jaromír Walter.
Foto Jan Berounský
„My jsme si řekli, že když už to budeme dělat, tak to musíme dělat dobře. Na ceně se nemůžeme porovnávat s něčím, co je vyrobené v Pákistánu nebo v Číně. To, co máme, je kvalita,“ shrnuje Horváth.
„Navíc vyžadujeme, aby vlna byla z ovce, která má dobrý život. Chceme od farmářů certifikáty a potvrzení. Je to na vlně hodně znát. Podobně jako třeba poznáte rozdíl u domácích vajíček,“ doplňuje.
A právě tím podle nich zaujali světové trhy obranných složek i NASA. Protože odpověď na otázku, proč si agentura nevybrala nějakou mnohem větší a známější značku, podle Horvátha tkví v tom, že NASA nechtěla třeba konkurenční firmu Icebreaker, která vyrábí právě v Číně, jež je konkurentem americké agentury ve vesmírném výzkumu.
Další důvod leží ve vlastnostech produktu: v materiálu, komfortu a v tom, jak se tričko chová po hodinách nošení. Sedí, je příjemné, dýchá, nepáchne. „Ve vesmíru nemají pračku. Potřebují něco, co mohou nosit den po dni a co nesmrdí. Nemusí mít každý den jiné tričko,“ konstatuje Horváth.
V Lastingu ročně spotřebují té nejkvalitnější merino vlny okolo třiceti tun a Martin Walter odhaduje, že z vlny jedné ovce se vyrobí asi pět triček.
„Ovce se ostříhá, z vlny se odstraní lanolin, předá se přádelně, zde se upřede příze, my ji dáme do stroje a upleteme látku, která se netoxickými barvami nabarví. Následně se vystřihávají díly látky, které pak šičky sešijí, a logistika to vyexpeduje,“ přibližuje Horváth celý proces z rychlíku.
Faktem je, že jen v továrně Lastingu takto kus látky projde mnoha rukama a trvá až pětadvacet dní, než se vyrobí jednotlivý kus.
Merino trend
Dnes už merino proniklo do mainstreamu. Nosí ho běžní turisté, lyžaři, běžci, policisté, vojáci i lidé, kteří jen chtějí, aby jim v zimě nebyla zima a v létě moc teplo. Merino odvádí pot a vlhkost a nezapáchá. V první dekádě nového tisíciletí tomu tak ale nebylo.
Marta Walterová si dobře pamatuje, jak firma s vlnou začínala. A jak skeptické byly reakce. „Říkali: vlna? Kdo to bude nosit? To bude škrábat,“ vzpomíná. „Jenže my jsme si to opravdu studovali, zkoušeli, bavili se s dodavateli. A zjistili jsme, že když vezmete opravdu jemnou vlnu, tak je to úplně jiný materiál,“ vypráví.
Právě za ní jde úplně prvotní myšlenka podnikání rodiny Walterových. Její tatínek byl žákem Tomáše Bati, a i proto se rodina rozhodla soustředit se nejprve na nohy, konkrétně právě na ponožky.
Ale zpět k jejich merino příběhu, který je v něčem mnohem syrovější než startupové legendy. Neměli investorský kapitál, nastudovali si tehdejší stroje, jeli koupit repasovaný a doufali, že se to časem zaplatí.
„Po pár letech už to pak dělali všichni,“ popisuje Marta Walterová. Jinými slovy, trh se posunul k merinu až poté, co na něm Lasting už dávno stál.
„Já už dnes nenosím nic jiného než tu jemnou heboučkou vlnu. Když si na sebe vezmu bavlnu, tak mám pocit, že mám brnění,“ přiznává Martin Walter. „Vlna je závislost,“ říká Marta s úsměvem.
Problém prodat? Ne, ušít
Zvenku to může vypadat, že největší výzvou firmy, jako je Lasting, je prosadit se ve světě mezi silnými značkami. Jenže opravdovou výzvou je kapacita lidských zdrojů.
Navíc poté co jejich oblečení oblékli astronauti NASA, mají téměř vyprodaný e-shop. „Nejsme schopni mít všechno pořád skladem,“ poznamenává Martin Walter o sortimentu čítajícím 300 druhů oblečení. „Není to jenom teď po té publicitě, je to náš dlouhodobý problém,“ přiznává.
Firmě zároveň chybějí lidé. Konkrétně švadleny nebo „šičky“, jak jim zde říkají. Textil zůstává navzdory moderním technologiím oborem, kde obrovská část vzniká pořád ručně.
Ve firmě dnes pracuje přibližně šedesát lidí, z toho kolem dvaceti v šití. A právě tyto profese se shánějí nejhůře. Firma se nebrání ani částečným úvazkům, protože každý, kdo opravdu umí sednout ke stroji a odvést kvalitní práci, je pro ni cenný.
Foto Jan Berounský
Jedné šičce by pak denně mělo rukama projít mezi 200 a 300 kusy oblečení. „Kdo přijde a řekne, že umí šít, toho rádi vyzkoušíme. Nejsme v pozici, že bychom si mohli moc vybírat,“ komentuje Martin Walter, když nás provádí pilně pracujícím organismem barevné textilky.
To je vidět na každém detailu výroby, kterou nám ukazuje. Zhruba 35 ponožkových strojů. Jeden vyrobí asi 120 párů denně. Firma jede na nepřetržitý provoz kromě neděle. Má vlastní šablony, střihové plány, parní stabilizace, kontrolu velikostí, ruční balení.
Lasting sídlí v tovární budově, kterou na původním na brownfieldu v roce 1986 postavila firma OPMH. Měl to být autoservis a opravna aut, jenže peníze došly.
Dnes je v budově využit veškerý prostor. Na střeše leží fotovoltaika o výkonu sto kilowattů. V jeden slunečný den během návštěvy vyráběla asi pětasedmdesát kilowattů při okamžité spotřebě 163 kilowattů.
Firma navíc využívá dešťovou vodu a rekuperuje teplo z kompresorů. Sklad přízí má za těžkými ocelovými dveřmi naopak v podzemí, v bývalém krytu civilní obrany pod výrobní halou. Ten měl v případě válečného stavu skrýt až dva a půl tisíce lidí.
Kvůli nedostatku lidí si Lasting otevřel i externí dílnu ve Štědré u Žlutic. Vznikla skoro improvizovaně. Několik žen nechtělo dojíždět daleko do práce. Firma jim proto našla prostor v bývalé hospodě a rozjela tam výrobu. „Mysleli jsme, že to bude na chvíli. A jsme tam už asi šest let,“ říká Martin Walter.
To je možná nejpřesnější obraz české výroby roku 2026. Velmi konkrétní improvizace, která přímo odpovídá na otázku, kde ještě jsou ruce, kde mohou zaměstnance udržet a jak jim přizpůsobit provoz.
Lasting se přitom rozhodl, že výrobu chce udržet v tuzemsku. A to není laciné rozhodnutí. Martin Walter připouští, že podobných řešení jako ve Štědré bude možná více.
Made in Czech Republic
Lasting si plete vlastní úplety, šije ve vlastních nebo napojených dílnách, drží vývoj, střihy i kontrolu výroby uvnitř firmy.
„Ve chvíli, kdy stojíte na kvalitě, jemnosti materiálu, přesnosti střihů a komfortu, přestává být anonymní outsourcing do nejlevnější země tak lákavý. Ne proto, že by to nešlo. Ale protože by se tím rozpadla podstata značky,“ tvrdí Jaromír Walter.
A pak je tu ještě jedna rovina. Lasting přesně ví, co používá, odkud surovina pochází, jak se látka chová, o kolik se srazí, jak se barví a jakou práci udělal konkrétní stroj. Ani v tomto nepřichází outsourcing v úvahu.
A všechno se řeší pod jednou střechou. Otec Jaromír řeší technický vývoj a stroje. Matka Marta a dcera Jaroslava (Černá Walterová) finance, design, provoz a ekonomiku. Syn Martin export, tendry a část rozvoje produktu.
Shodnou se vždy členové rodiny na všem? „Někdy těžko,“ odpovídá Marta Walterová. „Ale děti jsme naučili, že cíle máme všichni stejné. Chceme pro firmu to nejlepší a domů se práce nenosí. I když se občas pohádáme, tak si to vysvětlíme,“ dodává.
Foto Jan Berounský
O to větší váhu má, že jejich firma vyrostla na 125 milionů korun obratu v oboru, kde většina evropských výrobců buď odešla do ciziny, nebo to vzdala úplně.
Lasting podle slov svých zakladatelů nikdy nepatřil mezi značky, které by masivně investovaly do viditelnosti. „Marketingu se moc nevěnujeme. Nebo ne tak, jak se dělá dneska,“ soudí Martin Walter. „Když exportujete do desítek zemí a zároveň narážíte na kapacitní limity, dává větší smysl investovat do výroby než do billboardů,“ zmiňuje.
Je to zároveň trochu ironie. Firma, která se marketingu dlouho příliš nevěnovala, dostala jeden z nejsilnějších marketingových assetů, jaké se dají v outdooru a funkčním prádle mít.
I proto je zakázka od NASA pro Lasting tak cenná. Má všechno, co dobrý byznysový příběh potřebuje. Českou výrobu, rodinnou firmu, unikátní produkt, poctivost a trpělivost.
Na dotaz, zda bude teď NASA stálým zákazníkem firmy ze Sokolova, odpoví Horváth skoro bez váhání: „Ano, bude.“ Pak hned dodá, že razítko na to sice ještě nemá, ale logika je podle něj jasná. „Když už máte něco vyzkoušené a báječně to funguje, tak proč to měnit,“ uzavírá.
