O dramatické proměně světa, o Trumpovi a Putinovi, i o tom, kde hledat v životě harmonii, mluví v rozhovoru pro Forbes krizový manažer a mentor Václav Novák. „Vždycky musíte mít plán,“ říká člen letošního výběru inspirativních osobností 7 nad 70.
Říct o něm, že je to jeden z nejzkušenějších krizových manažerů v zemi, zní sice dobře, ale bylo by to nesmírně málo. Václav Novák totiž prožil hned několik životů.
Nejprve v Československu, v němž vystudoval zcela pragmaticky matematiku a fyziku a toužil po životě na Západě. Pak v Kanadě, kde učil a posléze se začal věnovat byznysu. A nakonec zpátky v Česku, kdy se jeho hlavní profesí stalo zachraňování firem před krachem.
Dohromady jich bylo 25. Z těch, o kterých možná víte, třeba Setuza, České aerolinie, ocelářské Vítkovice. Pak jsou tu ty, u nichž jeho záchranná mise tolik známá není, jako Česká zbrojovka, Stavostroj Nové Město nad Metují nebo Vlnap v Nejdku.
Se svým dlouholetým parťákem Zdeňkem Šmejkalem také spoluvlastní firmu M.L. Moran a jejich nejznámějším dealem je pohádkové zhodnocení amerického výrobce kuchyňských desek Technistone.
Milovníka aut, doutníků a krásy před lety zbrzdila rakovina. Kvůli ní přišel o oko, ale ne o chuť žít. Diář má plný na měsíce dopředu, víc si ale vybírá, komu radí a komu pomáhá. „Už nemusím nabírat výšku, já už jenom plachtím,“ usmívá se muž, který stále drží podíly ve zhruba stovce firem.
Svět prochází tak velkou změnou, že se na ni dá téměř sáhnout. Vnímáte to také tak?
Vnímám, že se nacházíme ve zlomovém období, kdy se mění základní paradigma světa, v němž žijeme. Myslím si ale, že je to dobře, protože to stávající se vyčerpalo a každý systém, který vyčerpá svoji vlastní energii, se rozpadá.
Druhá věc je, že se to stane zhruba jednou za třicet let. Když se podíváte zpátky do historie, před třiceti lety se měnil svět po pádu komunismu, rozpadal se Sovětský svaz, vznikaly nové státy, privatizovalo se. Obrovská změna. O dalších třicet let dřív to byla šedesátá léta, válka ve Vietnamu, bouřlivé studentské nepokoje a zároveň se v té době rozpadla koloniální říše.
Můžeme jít ještě dál do minulosti o další tři dekády a tam bychom viděli Hitlera. A třicet let před ním konec imperiální doby.
Kde se bere ta pravidelnost?
Děje se to proto, aby se uvolnilo vnitřní napětí, které se ve společnosti nashromáždilo. A jde o to, jestli se to uvolní způsobem, který zvýší míru uspořádanosti světa nebo ji sníží, to znamená, jestli z toho bude něco lepšího, nebo něco horšího.
Jak to bude teď, nevím. A trochu se toho bojím. Ale přesto jsem rád za tu změnu, protože po mém soudu kdyby to šlo jako dosud, tak se svět ze socioekonomického hlediska zhroutí, protože to popíralo fyziku, Darwina, řadu přírodních zákonů. A teď se svět, ať se nám to líbí, nebo ne, vrací do říše přírodních zákonů, z nichž fyzika je nejdůležitější.
Co proměnu světa akceleruje?
Každou změnu společnosti nějakým způsobem charakterizovaly technické inovace. Je celkem jedno, jestli to byl vynález kola, knihtisku, parního stroje. Před zhruba třiceti lety to byl nástup internetu. Současnou změnu odjistil a charakterizuje nástup umělé inteligence.
AI je tak strašně důležitý fenomén, že každý člověk – a je jedno, jestli je to vědec, nebo zedník, jestli je mu patnáct, nebo 115 let – se tím musí zabývat a porozumět tomu do té míry, aby mu ta vlna neutekla.
Poprvé za dobu, kterou si pamatuju, slouží technologie úplně všem. Běžným lidem. Předtím tomu tak nebylo. To je pro mě ten polidštěný aspekt toho, co na první pohled vypadá nelidsky.
Jak velkou roli v naší nejistotě hraje příliš mnoho nečitelných nebo obtížně předvídatelných lidí v důležitých rolích?
Koho tím myslíte?
Donald Trump a Vladimir Putin například…
Já si ale nemyslím, že jsou tak nečitelní. Že nás zneklidňují, s tím souhlasím. Konkrétně zrovna tihle dva se chovají podle modelu, podle kterého se chovají už dlouho. To jen my jsme si mysleli, že se budou chovat jinak.
Všichni jsme recidivisté, všichni máme nějaký základní model chování, k němuž se dřív nebo později vracíme, a jenom na krátkou dobu se přetvařujeme. Proto vždycky, když jsem někoho najímal, tak jsem se ptal na jejich minulost a docela dobře jsem si dovedl představit, jací budou v budoucnu. Protože jak víme, obvykle se dějí věci obvyklé a jen výjimečně věci výjimečné.
Takže to, co dělají tihle dva, každý jiný – a dopředu říkám, že jednoho jsem zastánce a druhého ne -, tak to je prediktabilní. Nevidím tam nic, co by se vymykalo očekávání, a jestli někdo něco očekával jiného, tak má smůlu.
Jak zvládá tuhle proměnu světa Česko?
Opravdu dobře. Z několika důvodů. Pořád jsou tu lidi hladoví. Národ už je sice trochu zkažený blahobytem, ale pořád je tu ještě dost hladových lidí. Přesně takových, jaké máte ve výběru 30 pod 30. A rozhodně procentuálně jich tu je víc než v Německu nebo ve Francii.
My patříme mezi státy, které mají neskutečně dynamickou ekonomiku, přes všechno negativní, co se říká. Ve státech, jako je Polsko, Česko, Slovinsko nebo Chorvatsko, je to super, protože v nich jsou pořád ještě hodnoty, a jejich obyvatelé, kteří si pořád ještě pamatují život v komunismu, tak si hlavu nenechají tak snadno vymýt.
Druhá věc je, že jsme ekonomicky otevření světu a velká část zboží putuje přes hranice, na rozdíl od Francie, v níž je velká část HDP generována vnitřní spotřebou. Ještě to není tolik vidět, ale bude velkou výhodou, že máme korunu, která je relativně nezávislá na tom, co se děje jinde.
A další velkou výhodou je, že žijeme v technologickém světě, který nám dovoluje se propojit kamkoli s kýmkoli. U mladé generace už není důležité, odkud jsou, ale co umí, jaké mají vzdělání, kolika mluví jazyky nebo jaké mají ambice. Tohle jsou ti praví světoobčané a procento světoobčanů v Česku na počet obyvatel je větší než v leckteré zemi na západ od nás.
Pomáhá dnes stát podnikání, nebo mu spíš brání?
Proč by měl stát pomáhat, já k tomu nevidím důvod. Ale neměl by bránit a on brání dost. Byrokracií, dotační politikou, sociální politikou a nedostatkem bytové politiky. A to jediné, kde by měl stát zasahovat, je, aby lidi měli kde bydlet. Ale ne jim darovat byty, ale to, že byty stojí tolik, kolik stojí, to není vina developerů, to jsou podnikatelé, kteří chtějí vydělat, ale je to vina prostředí. A za to může stát.
Stát podle mě nemá nějak moc pomáhat. Stát má zajistit, abychom byli co nejvíce zdraví, co nejvíce vzdělaní, abychom byli v bezpečí, abychom se dostali z bodu A do B a byli reprezentovaní před zákonem.
Foto Anna Kovačič
Co vidíte jako největší systémové riziko pro český byznys na příštích pět let? A máte nějaké rady, jak se na ně připravit?
Vidím jich hned několik. Na prvním místě neustále zhodnocujte svoje riziko. Firmy jsou bohaté a lidi jsou bohatí proto, že jsou šikovní, vzdělaní, pracovití. Ale ti nejúspěšnější jsou úspěšní proto, že zvládli riziko, do kterého vstoupili.
To druhé – aby udělali všechno proto, aby chápali svět, rozuměli mu nyní i v budoucnu, protože jejich podnikání je jenom jakýmsi derivátem světa, ve kterém žijeme. A to poslední – nedělat blbosti, když se jim daří. Nevstupovat do závazků, z nichž se dá jen těžko vystoupit. Kupovat si trysková letadla a vily na Riviéře.
Za co nejvíc utrácíte vy?
Řekl bych, že jsem v principu a ve své socioekonomické vrstvě docela šetrný člověk. Mám jedny drahé hodinky, za které se trošku stydím, takže je moc nenosím, protože nechci, aby si lidi mysleli, že jsem se narodil v Moskvě. Ale zase je nemůžu prodat, protože to jsou trofejní hodinky, já jsem si je koupil za něco a auta, která mám, jsem si taky vždycky koupil za něco.
Také jste někdy dělal blbosti?
Měl jsem krátké období, kterému říkám ruské, a to jsem si koupil ty hodinky. Ale nezrealizoval jsem další věci, jako třeba jsem si nekoupil rollse nebo letadlo.
Je Česko vaší nejoblíbenější zemí?
Ano. Miluju to tady. Žil jsem v pěti zemích, vrátil jsem se zpátky, šel jsem sem za třetinovou mzdu z ředitelského místa v cizině, všichni mí známí si říkali, že jsem blázen.
A kde to máte ještě rád?
Miluju Burgundsko. Nejen pro víno, ale taky pro tu provázanost s českou historií. Miluju Bretaň, když už jsme u Francie. Miluju Maďarsko proto, jaké má mezi lidmi hodnoty, a to se nebavím o politické reprezentaci. Je to země postavená tisíc let na křesťanských základech. Nejsem nábožensky založený člověk, ale jsem křesťansky orientovaný člověk.
Miluju Chorvatsko, protože je to krásná kombinace lidí, přírody, hodnot, gastronomie.
Mám to rád na Bali, kam jezdím relativně pravidelně, a mám to rád v Kanadě. Ne že by teď už pro mě byla tak úžasná, ale je to země, která mi pomohla, když jsem emigroval, otevřela mi náruč a nabídla mi život, o němž jsem snil.
A také máte rád citáty…
Přestože jsem opravdu všechno, jenom ne vyznavač sovětské kultury, tak mé dva nejoblíbenější jsou od Majakovského. „Miluji život a mám tu čest mu to každý den dokazovat,“ je první. „Za všechnu krásu tohoto světa vděčím ženě.“ A to mě provází celým životem.
Nejzajímavější historickou postavou však pro mě zůstává Johann Wolfgang von Goethe. Protože on je kombinací lyriky, kterou se proslavil, a celkem brutálního pragmatismu, což o něm málokdo ví. Zemřel jako bohatý člověk, byl ministrem lecčeho – dopravy, lesů, hornictví – a i do těch Karlových Varů nejezdil kvůli lázním, ale kvůli Jáchymovu a hornictví. Tahle kombinace pragmatična a lyrična je mi extrémně blízká.
O vás se obvykle píše, že od roku 1993 zachraňujete firmy před krachem. Líbí se vám tahle formulace?
Nevadí mi, ale je to málo. Protože už nějakou dobu to nedělám.
Těch, kterým jste pomohl, je kolik?
Těch, které jsem zachraňoval, je zhruba třicet. Naprostá většina byla zachráněna. Některé jsem musel zavřít, některé jsem zastabilizoval a prodal. A těch opravdových úspěchů je z toho čtvrtina.
Jsou to ty, o nichž se ví, jako třeba ocelářské Vítkovice, Setuza nebo České aerolinie?
Já bych vyzdvihl jiné, které jsem vrátil zpět k životu. Stavostroj Nové Město nad Metují. Určitě bych tam dal firmu Vlnap v Nejdku, která byla absolutní katastrofa a dneska jsou z toho dvě firmy a oběma se daří přiměřeně dobře. Určitě bych tam dal Českou zbrojovku, protože podívejte se, kde dneska je. A skvělým úspěchem byl Technistone nebo Vigona ve Svitavách. Ale pak jsou takové, které bych si na nástěnku nedal, protože jsem tam prodělal peníze. Ale to je život.
Těch, kteří od vás chtějí radu, je pořád hodně?
Diář mám plný na měsíce dopředu, scházím se s lidmi. Ale můj diář není bez volných oken. Jen si už mnohem víc vybírám, komu radím a komu pomáhám. A jsem strašně rád s mladými nebo mladšími lidmi, než jsem já, kteří jsou intelektuálně zdatní. To je pro mě velká radost.
Vzal byste dneska práci na plný úvazek?
Určitě ne, a důvod je velmi prostý. Když se podívám na svůj věk, musím být realista. Myslím si, že jsem v docela dobré kondici, jak fyzické, tak mentální, a nejdůležitějším zdrojem, který mám, je čas. Kdybych vzal nějaký projekt, tak mu musím věnovat pět let.
Teď mám čas na vztahy, na krásu, na intelekt, na fyzično mé vlastní, a o to bych se připravil. Já jsem práci nikdy nedělal pro peníze, ale když už v tom peníze byly, jako že ano, tak jsem to dělal za peníze.
Cesta, kterou mám teď, je stejně nádherná a vzrušující jako ta, kterou jsem měl v byznysu. Já už nemusím nabírat výšku, já už jenom plachtím. Už nemusím sít, už jenom sklízím a věřte, že ta úroda je docela dobrá.
Když jste pracoval šest dní v týdnu, nehrozilo, že se upracujete?
Hrozilo. To, co mě zastavilo, bylo zdraví. Kdyby se to nestalo, pravděpodobně bych byl mrtvý z nějakého jiného důvodu, asi bych umřel na nějakou ischemickou chorobu, infarkt nebo mrtvici. Ale beru to jako požehnání, neměl jsem tady možná být, ale jsem tady a musím si z toho něco vzít.
Uvědomuju si, že není všechno super, musíte někde ubrat a dělat kompromisy, ale nesmíte je dělat v cílech, můžete je dělat jenom v prostředcích. Klíčové věci v životě jsou fyzické zdraví a zdatnost, intelektuální zdraví a zdatnost, kvalita vztahů a kvalita krásy, která mě obklopuje.
Zaujala mě krása, o níž mluvíte. Je to umění nebo příroda, kde ji nacházíte?
Ne, je to harmonie. Harmonie je matematický fenomén, je to poměrová vyváženost a nejčastějším projevem toho je ženská krása, umění, architektura a příroda. Ale jsou i další, i technologický postup může být krásný. Ne každá harmonie je vidět, ale každá krása se opírá o harmonii.
Dnes lidé hledají nejrůznější rady, jak žít. Vy jste si vždycky věděl rady? Nikdy jste nepropadl zoufalství?
Vždycky jsem měl pocit, že si vím rady, že nejsem obětí vlastní zoufalosti. Protože kdo nemá žádný plán, každá cesta je mu dobrá.
Jak jste prožíval dobu, kdy jste musel kvůli nemoci zbrzdit?
Je pravdou, že jsem plánoval, že budu dynamický až do 150, až mě ta dynamika jednou zabije. A musel jsem zvolnit. Víte, já miluju auta, a tím, že jsem přišel kvůli rakovině o oko, tak se dneska hlavně kochám. Přijdu do garáže – já tam mám knihovnu, sedací soupravu, doutníky, rum, já si tam sednu a koukám na tu krásu. A když se jdu svézt, už nejezdím tak rychle jako dřív.
Kdybyste nemohl řídit vůbec, ani to by vás neotrávilo?
Neotrávilo, ale mrzelo by mě to. Tím, jak věci plánuju hodně dopředu, tak jedno z těch aut je eskový mercedes v long verzi v byznys provedení, kterým hrozně málo jezdím. Mám ho pro případ, že bych kvůli zraku přišel o řidičák, a mám domluveného šoféra, který by mě vozil.
Několikrát jste v minulosti řekl, že práce krizového manažera je strašně jednoduchá. A mě to pokaždé rozesměje, protože kdyby to bylo tak jednoduché, dělá to přece každý…
Není jich moc, to je pravda. První je řemeslo, to se dá naučit. A pak je talent, nadání, které z vás udělá umělce. A vy musíte v každém krizovém případu vytvářet originál. Tam nejsou žádné dva stejné případy.
Hlavní důvod, proč se vám to povede nebo nepovede, je kvalita vašeho leadershipu. Jste obchodník s nadějí, kterou prodáváte lidem, kteří už naději ztratili. Vyměňujete ji za energii, která vám nepatří. Za energii lidí, kteří tam pracují. Uspořádáte ji do systému, který vymyslíte, vložíte ji dovnitř. A o slávu se s nimi rozdělíte. To je umění. To je leadership. Ten se nedá naučit, jen vylepšit.
