Je všední den, poledne. Slunce příjemně hřeje a v kempu ve Vesci v Mírové pod Kozákovem v Českém ráji, kde bylo až dosud slyšet jen zpěv ptáků a šplouchání bazénu, to začíná ožívat. Do jídelny rekreačního střediska, které patří firmě Jablotron, již vede miliardář Dalibor Dědek, přicházejí na oběd první hosté. Vesměs ženy.
Nepřijely na dovolenou ani na výlet, utekly před válkou. Před agresí, kterou v jejich rodné Ukrajině rozpoutal ruský prezident Vladimir Putin. Doma nechaly své manžele, partnery, rodiče.
„Během jediné chvíle se náš život zastavil. Sbalily jsme si jen pár věcí a snažily se dostat do bezpečí,“ říká Natálka, která do Čech přijela se svou dcerou Halinou a jedenáctiměsíční vnučkou Míšou. „Nemohla jsem ji nechat odjet samotnou. Navíc jí tady chci pomáhat s hlídáním, až si najde práci,“ dodává.
Bezpečí a nový domov pro ně momentálně představuje chatka o třech místnostech a dvou koupelnách, kde žijí pohromadě ještě s Oljou. Mladou dívkou, která do Čech přišla z Oděsy. Její přítel v přístavním městě zůstal a ona se o něj bojí.
Právě Oděsa je teď pro Rusko jedním z hlavních cílů útoků. „Mám ještě sestru, ta je v Rumunsku. Doufám, že se zase všichni sejdeme, živí a zdraví. A že tahle nesmyslná válka brzy skončí,“ říká mi anglicky Olja. Jako jedna z mála touhle řečí mluví, pomáhá tak občas provozovatelům areálu s tlumočením anebo v kuchyni.
Jablochatky, jak středisku ve Vesci v Jablotronu říkají, se proměnily v nouzové ubytování pro uprchlíky jen pár týdnů poté, kdy začal Putin Ukrajince z jejich země vyhánět.
Z projektového manažera Tomáše Kuny, který má areál s kapacitou zhruba sto lůžek na starosti, se tak rázem stal správce, psycholog, sociální pracovník. „Je to jen málo, co můžeme pro ty lidi udělat. Nikdo si nedokážeme představit, jaké to pro ně je. Opustit domov, své blízké, které máte rádi, přijít jen s pár věcmi do země, kde nikomu nerozumíte, a být odkázáni na cizí pomoc,“ říká Tomáš Kuna.
Nadace Jablotron hradí pobyt i stravu, s pomocí dobrovolníků, jako je Ukrajinka Slávka, pak pomůže vyřídit víza, založí účet v bance, zdravotní pojištění, registraci na úřadu práce. Slávka žije v Čechách už dvacet let, když zrovna nejezdí se svými krajany pro úřadech, tak pomáhá s tlumočením, a také s vytipováním lidí, kteří potřebují při útěku pomoc.
Sama má v Zakarpatí příbuzné, svého tatínka se jí podařilo do bezpečí do Čech převézt minulý týden, stejně jako bratra, druhý bratr zase žije v Německu.
„Jsem ve spojení přímo s dobrovolníky na Ukrajině, a tak se snažíme najít ty lidi, o kterých víme, že chtějí odjet pryč, ale za hranicemi nemají žádné známé. Takže je řidiči dovezou k hranicím, kde si je už převezmou další dobrovolníci a dopraví třeba do Prahy, odkud jedou vlakem do Turnova, kde už si je vyzvednu já,“ popisuje Slávka.
Ta také přiznává, že ne vždy je komunikace jednoduchá. Každý má jiné představy. „My jim pomůžeme v tom začátku, a když pak chtějí jít jinam, nedržíme je tu,“ podotýká.
To ostatně zdůrazňuje i Tomáš Kuna, že v areálu pod Kozákovem zůstávají ukrajinští „hosté“ v průměru tři týdny až měsíc. Spolupracuje také s centrem krajských hasičů v Liberci, kteří skupiny uprchlíků do Vesce posílají. „U nás dostanou lidé to nejdůležitější – postel, teplou sprchu, jídlo. Některým dětem jsme dojednali i školu v nedalekém Turnově, kam každý den dojíždějí,“ upřesňuje.
Snaha o adaptaci uprchlíků do běžného života ale nekončí v areálu Jablochatek, právě naopak. Na nadaci se mohou obracet s nabídkou ubytování i lidé, kteří dají k dispozici byty. Už se jich tak od začátku podařilo pronajmout šest v Jablonci nad Nisou, tři v sousedním Liberci a minulý týden uklidili dobrovolníci společně s ukrajinskými ženami i tři byty v Železném Brodě, které půjčil místní podnikatel.
Ubytování uprchlíků v kempu stojí Nadaci Jablotron měsíčně zhruba 250 tisíc korun, za nájem bytů platí každý měsíc sto tisíc korun. Další ukrajinské rodiny jsou pak ubytované na chatě v Hraběticích. „Pro zhruba deset lidí se nám podařilo najít pracovní uplatnění u nás i jinde. Třem rodinám jsme sehnali nezávislé bydlení,“ informuje Táňa Dušková, mluvčí Jablotronu.
Plno lidí si přeje a chce se vrátit zpátky. Než budou moci, jsou připraveni najít si v Čechách práci. Zároveň si velmi uvědomují, jak moc jim Češi pomáhají, a nezapomínají to každou chvíli zdůrazňovat. Jako paní Natálka se svou dcerou a věčně rozesmátou vnučkou Míšou.
Pocházejí z Pavlohradu, odkud utekly nejdříve do Lvova. Z něj se pak přes Červený kříž dostaly na hranice a odtud do Vesce. Na cestě byly dva dny. Vezly s sebou jen to nejnutnější, hlavně oblečení a věci pro batole. Doma zůstali její rodiče, manžel, syn i zeť. V kontaktu jsou spolu každý den.
„Opustila jsem svou práci, dům, rodinu. Chybí mi, že se nemůžeme sejít všichni u stolu a povídat si, jako jsme to dělávali. Když to začalo, poskytli jsme náš druhý byt lidem, kteří utíkali před ruskou armádou mezi prvními. Snažila jsem se jim pomáhat, ale nikdy bych nevěřila, že jednou tu pomoc budu potřebovat i já,“ říká smutně. Až válka skončí, a ona doufá, že brzy, vrátí se na Ukrajinu, aby mohla spát ve své posteli a jíst u svého stolu.
Mezitím se jídelna pomalu vyprázdnila. Dnes byla k obědu frankfurtská polévka a šišky s mákem. Obyvatelé se tu na jídlo scházejí třikrát denně, ve vedlejší místnosti je pak improvizovaný šatník, kde si mohou najít vhodné oblečení a vybrat i hračky, pro děti je tu improvizovaný koutek. Třikrát týdně dochází jako dobrovolník do areálu i učitel angličtiny Michal, který zdarma vyučuje lekce češtiny.
„Máme tady nastavená pravidla, kdy se na provozu areálu podílejí i Ukrajinky. Pomáhají s úklidem, v kuchyni. Společně jsme uvařili i ukrajinská jídla, třeba boršč, pelmeně,“ vysvětluje kuchař Honza. „Někdy jsou ty okamžiky moc smutné. Třeba když jednou večer dorazila skupina nových lidí a mezi nimi asi osmiletý chlapec. Celou večeři proplakal. Úplně mi to rvalo srdce,“ vzpomíná.
Opouštíme jídelnu a scházíme po cestě mezi chatkami ke skleníku, který se nachází v dolní části areálu. V uplynulých dnech přivezl Tomáš Kuna sazenice zeleniny a zájem o zahradničení byl obrovský. Jak říká, je to ta nejlepší terapie na smutek a neštěstí.
Ve skleníku se během chvilky rozezní ukrajinština a ženy si mezi sebou povídají a s úsměvem vyklepávají sazenice z květináčů a vkládají je do připravených důlků v hlíně. Jsou tu dokonce i zástupci mužského rodu, kromě Tomáše Kuny i dva ukrajinští chlapci. Jeden, asi pětiletý, sedí před skleníkem a hraje hry na mobilu, druhý, zhruba čtrnáctiletý, pomáhá ostatním.
„Mám to rozesadit sem?“ ptá se jedna z Ukrajinek jménem Nina. Ještě včera byla pod lékařským dohledem, kdy jí automatický tlakoměr celý den monitoroval příliš vysoký tlak. „Přijela jsem ze Žytomyru, tam je umístěna vojenská základna a letiště,“ přibližuje svou pouť z rodné země za hranice.
Dobrovolníci ji přes Polsko dopravili do kempu v Sedmihorkách, kde našla kontakt na Jablochatky a později přešla sem. Doma musela nechat svého sedmapadesátiletého manžela, který je v invalidním důchodu. Zůstal tam i její syn. „Nevím, jak je sem mám dostat, jen doufám, že se mi to podaří brzy,“ dodává zoufale.
Rekreační středisko poskytuje běžně Jablotron školám, táborům a vzdělávacím institucím. Jejich účastníci budou moci přijet i letos, jen v omezenějším počtu. I přes sezonu tu totiž chce nadace držet minimálně čtyřicet procent kapacity právě pro uprchlíky. A pro obě skupiny to může nakonec být i přínosný pobyt. „Sezona končí začátkem října, pak uvidíme, co bude dál,“ podotýká Tomáš Kuna.
