Dělí je bezmála šedesát let. Nejmladšímu z výběru 30 pod 30, nevidomému plavci Davidu Kratochvílovi, je sedmnáct. Nejstaršímu z výběru 7 nad 70, majiteli textilky Juta Jiřímu Hlavatému, šestasedmdesát. Konfrontace názorů těch dvou byla zajímavá, někdy překvapivá. Třeba v tom, z které strany přilétla kritika Green Dealu.

Pane Hlavatý, vzpomenete si, co jste dělal, když vám bylo jako Davidovi sedmnáct? Jak jste si představoval svět a sám sebe v nynějším věku?

Jiří Hlavatý (JH): V sedmnácti jsem chodil do druhého ročníku gymnázia. Vzpomínám na profesory, kteří byli nekompromisní a nic nám neslevili. Byla to taková tvrdá škola života. Měl jsem spolužáka, který dostal dvě pětky z chemie, a když byl vyvolán na opravu, ačkoli něco věděl, dostal pětku třetí. Profesorka mu nic neodpustila, ještě dnes se tomu spolu smějeme. Byli jsme úžasná parta, kluci i holky, kteří spolu trávili čas na chmelových brigádách, plno legrace a společných zážitků. Začal jsem sportovat, hrát tenis.

K tomu patřily občasné mejdany a první ochutnávání alkoholu, ale hlavně to byla neuvěřitelná kamarádská atmosféra. Tenis nás pohltil. Trénovali jsme spolu a pořádali zápasy mezi sebou, ale také se účastnili soutěží. Jako dorostenecké družstvo jsme se dokonce probojovali na mistrovství republiky a uspěli. Byl to skvělý čas, kdy jsme byli zvyklí pohybovat se ve velkém kolektivu, těšit se jeden na druhého a užívat si společné chvíle. 

V sedmnácti jsem vůbec neměl představu, co mi přinese budoucnost, natož co budu dělat ve věku, ve kterém jsem dnes. Byl jsem soutěživý a nechtěl prohrávat. Pamatuji si například jeden zápas, kdy jsem prohrál třetí set, a když jsem viděl vítěze sedět na lavičce, vyčerpaného, pomyslel jsem si, že si mě bude pamatovat. Byla to soutěživost, která mě hnala vpřed.

Zpětně vidím, jak mě tyto zkušenosti formovaly. Soutěživost, týmová spolupráce, kamarádství a touha vyhrávat, to byly základy mého charakteru. I když jsem nikdy neměl konkrétní představu o tom, co bude v budoucnosti, teď vím, že mě všechno to, čím jsem prošel, vedlo k tomu, kým jsem dnes.

Davide, co byste si chtěl říct, až vám bude sedmdesát šest let? Dokážete si představit, jaký bude svět?

David Kratochvíl (DK): Hlavně bych chtěl být pořád vitální, pořád aktivní, pořád bych si chtěl držet lásku ke sportu. Také bych chtěl mít svůj kamrlík nebo ještě lépe dům, kde bude klid a kolem spousta přírody. Na vesnici u Tachova bydlím s rodiči i teď, příroda je všude okolo; čeká mě nejspíš vysoká škola, takže větší město, ale natrvalo bych v něm bydlet určitě nechtěl.

V textu se dále dočtete
  • Co David Kratochvíl obdivuje na generaci Jiřího Hlavatého a jak je tomu naopak.
  • Co mladé generaci chybí pohledem zralého muže.
  • Co chybí generaci sedmdesát plus pohledem teenagera.
  • Co naučil život sedmnáctiletého mladíka a co šestasedmdesátiletého muže.
  • Jak se liší pohled těch dvou na stav Česka i světa.
Forbes Digital Premium