Lyžař, skialpinista, horolezec a filmař. Rasťo Hatiar vyrostl v Liptovském Mikuláši a roky pracoval jako policejní vyšetřovatel. Už tehdy ve volném čase chodil do hor, fotil a natáčel. Z koníčka se časem stala práce a dnes je jedním z nejoceňovanějších slovenských dokumentaristů.

V rozhovoru pro Forbes hovoří o tom, proč někdy točí bez scénáře, jak neplánovaně bydlel v jurtě v Kyrgyzstánu i jak do filmu přetavil nejhorší chvíle svého života.

V ROZHOVORU SE DOČTETE:

  • Čemu Rasťo Hatiar vděčí za autentičnost svých filmů?
  • Jak se z policejního vyšetřovatele stal horolezec a úspěšný filmař?
  • Kde jsou hranice toho, co si jako dokumentarista může dovolit zveřejnit?
  • Jak přežil pád laviny a jak se vyrovnal se ztrátou nejlepšího kamaráda?

Je o vás známé, že před natáčením si nepřipravujete scénář a někdy dopředu ani nevíte, o čem film bude. Jak pracujete?

Není to tak vždy, ale když jdu na neznámá místa, dovolím příběhu, aby se rodil postupně během výpravy. Na výpravu jdu jen se stručnou osnovou toho, co bych lidem chtěl filmem říct. Scénář potom skládám až doma.

Cílem dokumentu nemá být podle Rasťa Hatiara hledání senzací. Foto archiv Rasťa Hatiara

A dá se spolehnout na to, že cestou nějaký příběh objevíte?

Ne, stává se, že jdeme na výpravu, natočíme spoustu materiálu, ale nakonec z toho film neudělám. A to je v pořádku. Když mám strávit půl roku za počítačem, stříhat a vymýšlet, musí to být opravdu silný příběh.

Vaše filmy jsou většinou opravdu velmi silné. Jak se vám daří dosáhnout takové autentičnosti při práci s cizími lidmi?

Myslím si, že každý dokumentarista by se měl nejprve skamarádit s lidmi, se kterými jde natáčet. Pokud za někým přijdu rovnou s kamerou, je pravděpodobné, že bude ve stresu a nebude to fungovat. Neotevře se, bude na něm vidět, že mu je filmování nepříjemné a snaží se formovat do nějaké pózy.

Lidé, se kterými jsem natáčel, se v drtivé většině případů stali mými kamarády a setkáváme se dodnes. S natáčením vždy začínám, až když si s nimi vybuduji kamarádský vztah. Nejdříve chodíme na túry a horské přechody jen tak, abychom spolu něco zažili. I tam už nosím kameru, aby si na ni postupně zvykali, ale se seriózním natáčením začínám až potom.

Rasťo Hatiar (uprostřed) s horolezci Braněm Strýčkem a Róbertem Gálfym. Foto: archiv Rasťa Hatiara

Jak dlouho většinou taková příprava trvá?

Je to různé. Film o nejznámějším slovenském himálajistovi Petru Hámorovi jsme dělali pět let. Je to obdivuhodný člověk, který toho má hodně za sebou. Hodně jsme toho přešli i spolu a nebylo lehké to vyskládat.

Teorii štěstí podle Rybanského jsem natáčel jen čtyři měsíce. To byl starý pan horolezec. Film vypráví o střetu generací v horolezectví i v životě. Výrobu však urychlilo i to, že děda Rybanský zemřel ještě před dokončením. Bylo mu osmdesát pět let. Jinak bych s ním natáčel možná dodnes. Byl to vzácný člověk, rád jsem byl v jeho přítomnosti. A jsem rád, že i díky mému filmu na něj lidé nezapomenou.

Vysokohorské expedice jsou fyzicky i psychicky velmi náročné. V čem všem to má filmař těžší oproti ostatním členům výpravy?

Kromě horolezecké výstroje musí mít filmař s sebou i veškerou techniku – kameru, mikrofony, náhradní baterky. Musí si přesně naplánovat, kolik která technika vydrží a kdy ji využije.

Teorie štěstí podle Rybanského patří k Rasťovým nejoblíbenějším filmům. Foto: archiv Rasťa Hatiara

Ale když chceme, aby byl film dobrý, musí filmař horolezce snímat z různých úhlů. To znamená, že s nimi nemůže jít v jedné řadě, ale běhá okolo nich jako taková moucha. Když za nimi zůstane, musí je zase doběhnout, nasnímat i z boku. Expedice proto filmaře stojí o to víc energie.

Původně jste pracoval jako policejní vyšetřovatel, kariéru jste změnil po patnácti letech. Proč?

Horolezectví jsem se ve volném čase věnoval prakticky od dětství. Vzhledem k tomu, že pocházím z Liptova, jsem v horách vyrůstal. Vždycky mě bavilo i focení. Od statických obrázků jsem jaksi přirozeně přešel k těm pohyblivým.

Dlouho to byl pro mě únik od policejní reality, která často není příjemná. Každý den se člověk setkává s tou horší částí společnosti. Po letech jsem se tam cítil vyhořele a moje amatérské filmy měly na festivalech úspěch, tak jsem se rozhodl pro změnu.

Odejít z jisté práce a začít se věnovat umění by mnozí označili za bláznovství. Vnímal jste to jako risk?

Ano, bál jsem se, že udělám hloupost. Mnozí mému rozhodnutí nerozuměli. Měl jsem dobře placenou práci, stabilní místo. Někteří se doteď diví.

Rozhodnutí odejít z jisté práce úspěšný dokumentarista nelituje. Foto: Róbert Gálfy

Měl jsem to štěstí, že jsem byl naivní a uvěřil jsem sám sobě, že i tato práce mě uživí. Expedice a natáčení mě bavily tak moc, že jsem možná ani neřešil, kolik vydělám. Jen jsem věděl, že se jim chci věnovat naplno. Dnes o to víc lituji, že jsem neodešel dřív.

Možná to až tak naivní nebylo, když se vám s filmy prakticky od začátku dařilo. Natáčel jste po celém světě, podepsal jste se pod filmy pro OSN s environmentální tematikou, ale nakonec jste se v tvorbě vrátil domů. Čím vás Slovensko tak zlákalo?

Slovensko mám moc rád. Jasně, každý člověk občas zatouží po exotickém dobrodružství. Ale myslím si, že nejlepší film o Slovensku udělá Slovák. Tak jako Čech o Česku a Němec o Německu.

Je to prostředí, ve kterém žijeme, které známe a můžeme číhat na důležité okamžiky, dopřát jim čas. Navíc k domovu máme přirozený citový vztah. Jsou to drobnosti, ale ve filmu jsou velmi důležité.

Tak to už při zahraničních cestách bývá. Doma si všechno krásně naplánujete, přijdete tam a z plánů zůstane jen torzo.

Už jsme zmínili, že každý váš film skrývá silný odkaz. Co ze své tvorby máte nejradši?

Mám moc rád Teorii štěstí podle Rybanského, o které jsme už hovořili. Ale k mým oblíbeným filmům patří například i Ztracení nomádi. To je jeden z prvních filmů, které jsem natočil. Jako skupina kluků jsme byli na měsíční expedici v Kyrgyzstánu. Měli jsme v plánu lyžovat na mnoha vrcholech, ale vůbec nám to nevyšlo.

Tak to už při zahraničních cestách bývá. Doma si všechno krásně naplánujete, přijdete tam a z plánů zůstane jen torzo. Nevyšlo nám počasí, v horách byly laviny a člověk, který nás měl doprovázet, nepřišel.

To zní jako velmi nevydařený výlet. Přesto z něj vznikl váš oblíbený film…

Naplnilo se zde, že všechno špatné je k něčemu dobré. Jelikož jsme téměř nelyžovali, měli jsme spoustu času tu zemi poznat, setkat se s místními lidmi. Chvíli jsme s nimi žili v jurtách, protože jsme tam kvůli špatnému počasí uvízli. Jezdili jsme na koních a jedli jejich jídlo. 

U každého filmu jsem si stanovil hranici, za kterou nejdu, abych člověku, který v něm vystupuje, náhodou neublížil.

Zažili jsme tam krásné okamžiky, které si budu pamatovat do konce života. Kdybychom tam lyžovali, nic z toho by se nestalo. V tom filmu je mnoho amatérských chyb, ale má pro mě velkou hodnotu.

Při vysokohorské expedici se člověk často dostane až do hraničních situací. Měl jste někdy pocit, že své nebo něčí soukromí odhalujete až moc?

V dokumentaristice často odhalíme i věci, které aktéři filmu zveřejnit nechtějí. Je na etice filmaře zvážit, co z toho zveřejní. Já k těmto otázkám přistupuji velmi citlivě a snažím se vždy dohodnout.

Co to znamená?

U každého filmu jsem si stanovil hranici, za kterou nejdu, abych člověku, který v něm vystupuje, náhodou neublížil. To nechci. Je mnoho dokumentaristů, kteří na takových senzacích staví celé filmy, ale to podle mě není dobrý přístup.

I když je Rasťo Hatiar vděčný za filmařské zkušenosti ze zahraničí, nejraději natáčí na Slovensku. Foto: archiv Rasťa Hatiara

Specifické to bylo v mém nejosobnějším filmu. Při něm jsem s etickými otázkami bojoval nejvíc. Je to trochu paradoxní, protože je o mně. Radil jsem se s mnoha lidmi a pochyboval jsem, jestli je dobrý nápad s takovým příběhem vůbec jít na veřejnost.

Mluvíme o filmu Nechtěný autoportrét, který je o tom, jak jste přežil pád laviny, ale přišel při něm o kamaráda Romana Bencúra. Je to nakonec jeden z vašich nejoceňovanějších filmů.

Ano, film měl v podstatě jen dobré ohlasy. Oslovilo mě mnoho lidí, kteří zažili něco podobného, nejen v horách, ale kdekoli v životě, například při autonehodě. 

Lidé mi psali a děkovali, že jsem jim pomohl se s takovými zážitky vyrovnat. Takže jsem rád, že jsem se rozhodl film udělat.

Při této tragické expedici jste původně natáčeli jiný film, o výstupu na Velký Mlynářův žlab. Mohl byste trochu popsat tu situaci?

Z výstupu na Velký Mlynářův žlab měl vzniknout jiný film. Pád laviny ale tento plán změnil. Foto: archiv Rasťa Hatiara

Na Mlynářův žlab jsme se s Romanem chystali roky, byl to jeho sen. Nechci to nějak dramatizovat, ale určitě to byl nejhorší okamžik v mém životě. A nic podobného si už nepřeji zažít. Ale mnoho lidí zajímalo, jak se to stalo, proto nemám problém o tom mluvit.

Byli jsme asi ve dvou třetinách výstupu a čekal nás už jen lehký úsek. To nejtěžší jsme už měli za sebou. Alespoň jsme si to mysleli… Foukal vítr a začaly padat malé sněhové splazy, ale nebylo to nic vážného. Viděli jsme, že horní stěna je již zalitá sluncem a musíme spěchat. Ale bylo deset hodin dopoledne a laviny z mokrého sněhu začínají padat až kolem jedné odpoledne.

Jenže to byla východní stěna a slunce na ni svítilo od brzkého rána, takže nakumulovaný sníh se z ní uvolnil dříve a změnil se na lavinu. Já jsem byl v té době zajištěn v ledě horolezeckými čakany, ale můj kamarád Roman mi právě dával lano do batohu a stál pouze na mačkách.

Lavina ho proto strhla dolů. Stihl jsem se jen instinktivně sklonit k zemi. Přesto mi roztrhla popruhy na batohu. Byla to obrovská síla.

Navzdory tragédii Rasťo Hatiar na hory nezanevřel. Foto Róbert Gálfy

A potom?

Zůstal jsem tam sám. Neměl jsem iluze, věděl jsem, že Roman takový pád přežít nemohl. Zavolal jsem si horskou službu, která však pro mě nemohla hned přijít vrtulníkem, nebyly k tomu podmínky. Ve službě byl tehdy můj i Romanův kamarád.

Roman byl sám horským záchranářem. V horské službě mi řekli, že je možnost, že tam budu muset počkat do rána. To jsem si neuměl ani představit. Sešel jsem tedy dolů sám. Šance, že to přežiji, byla tak padesát na padesát.

Je to i ve filmu, že jste přežil prakticky zázrakem.

Byl jsem psychicky úplně na dně. Nikomu nepřeji zažít něco takového. Myslím, že s tím traumatem budu žít celý život. Jedna věc je, že jsem přežil, ale přišel jsem o nejlepšího kamaráda.

Na druhé straně mám proto teď v horách strach ani ne tak o sebe, jako o ty, kteří jsou se mnou. V horách se už asi nikdy nebudu chovat tak jako předtím. Někde v mé hlavě je a bude stále ten pocit „jen aby se něco nestalo“. Nevím, jestli bych to zvládl i podruhé.

Co vám v té strašné situaci, kdy jste scházel dolů, pomohlo přežít?

Říkal jsem si, že mám ženu a dceru, pro které chci přežít. Je to klišé, ale myslím si, že pozitivní mentální nastavení je i v horách velmi důležité. Člověk tam nemůže jít se strachem, musí být pozitivně naladěn. Strach člověka paralyzuje a může si spíše ublížit. Ale k horám je třeba mít respekt. Bez pokory a opatrnosti to nejde.

Navzdory takovéto zkušenosti jste na hory nezanevřel a stále chodíte na expedice.

Ne, když jsem v horách sám, jsem úplně v pohodě. Jsem zodpovědný sám za sebe. Ale když jsem s někým, může se stát cokoli. V horách je tolik objektivních rizik – kamenné sesuvy, pád do trhliny v ledovci, laviny, bouře. Nejhorší to je, když jdu do hor s někým méně zkušeným než já. Takovým výstupům se vyhýbám.

Nezanevřel jsem ani na natáčení. Teď v říjnu bude mít premiéru můj další film Štítová stěna o tom, jak dva tatranští horolezci, Martin Krasňanský a Jozef Krištoffy, vystoupili na málo známý štít Mlynárik. Je to trochu o historii, ale zejména o extrémním lezení v Tatrách. Hory a lidé v nich nám stále mají co říct.