Radim Svoboda je historicky nejúspěšnější Čech v globálním marketingu. A tohle je jeho nikdy nevyprávěná story.
„Pojďte, je to instantní energie!“ zvolá silueta muže a zmizí v hutné deštivé mlze. A má pravdu. Upřímně nevím, zda se vám v bezprostřední přítomnosti vodopádu zvedá serotonin, jak se někde píše, nebo ne. Co ale vím, je, že se cítím fantasticky. Oba vypadáme, jako bychom v tom oblečení skočili rovnou do bazénu.
Voda i zvuk jsou všeobjímající. Nic jiného nemá šanci být slyšeno, a tak si zážitek stvrdíme pouze úsměvem. Takhle vypadá Kostarika během dešťové sezony. Tisíc odstínů zelené, přeháňky každých pár desítek minut a fauna i flóra jako z učebnice biologie.
Tady, v nejstabilnější zemi centrální Ameriky, našel domov i Radim Svoboda. Dvaapadesátiletý rodák z Havířova, jehož profesní i osobní životopis vyvolává husí kůži.
Svoboda začínal v roce 1994 v Kraft Jacobs Suchard, kde měl na starosti marketing kávy. O pár let později byl vůbec prvním zaměstnancem Coca-Coly v Česku a jako brand manager se výrazně zasloužil o to, že zde Cola-Cola onehdy předehnala Pepsi.
Následoval přestup na druhý břeh – v renomované agentuře Leo Burnett se Svoboda postupně dostal z Prahy přes Moskvu a Budapešť až do centrály v Chicagu, kde vystoupal do – pro Čechy bezprecedentní – role executive vice presidenta. Ještě o stupeň výš se mu to následně povedlo v New Yorku, odkud na miliardové budgety v dolarech dohlížel jako prezident v agentuře McCann.
V Chicagu však tato pohádka o tom, jak se Radim z Havířova stal nejúspěšnějším Čechem ve světě marketingu, dostala obrysy extrémně silného dramatu. „Asi to byl signál seshora, abych se nad sebou zamyslel,“ krčí rameny Svoboda, zatímco procházíme deštivou džunglí od vodopádu směrem zpět k vozu.
Na mysli přitom nemá nic menšího, než že jej zasáhla zpráva o tom, že má na mozku nádor velikosti zatnuté pěsti a že ho za tři dny čeká operace, u níž se úspěch blíží zázraku.
O svém zážitku přitom vypráví se stoickým klidem a vyprávění doplňuje fotkami z nemocnice a kopiemi CT snímků. Na každé fotografii mu z tváře čiší podobně smířlivý úsměv, jaký tady, ve stoprocentní vlhkosti s dechberoucími sceneriemi, drží prakticky pořád.
„Být naživu je nepopsatelný pocit, který mě každý den naplňuje vděčností,“ přiznává muž, jenž přese všechno, čím si prošel, nemůže přestat pracovat a kterého pohání nakažlivá zvědavost.
Foto Standa Merhout, César Alsonso Calvo Corodero
Pamatujete si na ten osudný den?
Úplně přesně. Byl to pátek a měl jsem board meeting v Chicagu v Leo Burnett. Během meetingu jsem si všiml dvou zmeškaných hovorů od mého doktora. Byl jsem v hodně pracovním módu, takže jsem věděl, že mu zavolám zpátky, ale nebude to hned. Pár dní předtím jsem byl na vyšetření mozku a výsledky přišly na CD.
Jenže já neměl v počítači slot na CD, tak jsem poprosil asistentku, aby to přes svůj počítač někam nahrála. A ona u této příležitosti viděla obsah CD, takže jsem měl zmeškaný hovor i od ní. Po board meetingu jsem sjel o pár pater níž a moje asistentka mi říká, že mi nahrála na počítač ten soubor, a že kdybych si o tom chtěl popovídat, je tu pro mě.
