Byli čtyři a sešli se v roce 1991. Profesí všichni truhláři spolu založili firmu a po třiceti letech v ní stále mají každý stejný podíl. Jen už nejsou sami a jejich obrat šplhá ke tři sta milionům korun.
Roman Čeleda, František Čermák, Jan Ságl a Pavel Bokůvka (na úvodní fotografii zleva doprava) si kdysi pronajali dílnu v prostorách bývalého humpoleckého Okresního bytového podniku. Podnikání pod značkou Profil nábytek rozjeli v devadesátých letech, kdy se všichni učili byznys za pochodu.
Jejich firma dokonce patřila mezi první soukromé, které ve městě vznikly – i pivovar Bernard přišel až tři měsíce po nich. Dnes mají sedmdesát zaměstnanců a vyrábějí nábytek do kanceláří, showroomů, hotelů i nemocnic. A stejně jako roste obrat, zvyšuje se i zisk, který se blíží šesti milionům korun.
„S kamarádem Pavlem jsme ještě za socialismu pracovali jako truhláři v bytovém podniku. Po revoluci jsme ale dostali všichni výpověď a přemýšleli, co dál,“ vzpomíná jeden ze čtveřice zakladatelů František Čermák.
„Naskytla se možnost pronajmout si tam stometrovou truhlárnu, i s vybavením. Měli jsme dílnu, ale ne zakázky. A tak jsem si vzpomněl na dalšího kamaráda z dětství Honzu Ságla, který už chvíli ve stejném oboru podnikal se svým kolegou Romanem, a dali jsme to dohromady,“ rekapituluje.
První rok se věnovali hlavně stavební truhlařině, opravovali schody, okna, dveře. Pak dostali možnost koupit v privatizaci celý areál bývalého bytového podniku, obnášející zhruba šest set metrů čtverečních výrobních ploch. Ze tří zájemců nakonec vyhráli, jenže s radostí přišlo i vystřízlivění.
„Uvědomili jsme si, co jsme to provedli. Zavázali jsme se totiž k tomu, že to musíme i zaplatit. Pět milionů byly pro naši firmu s obratem tři sta tisíc obrovské peníze. Přesto jsme si řekli, že zariskujeme, a šli do toho,“ vypráví Čermák.
Aby měli z čeho dluhy splácet, museli co nejdříve sehnat zaměstnance a vrhnout se na sériovou práci, zatímco tu zakázkovou trochu upozadit. Od pondělí do čtvrtka vyráběli psací stoly, obývací stěny a postele, v pátek vše naložili do Avie a objížděli prodejny nábytku po republice, kde své zboží nabízeli. Od prodejců také zjišťovali, po jakých výrobcích je největší poptávka.
Takové tempo jim vydrželo do roku 1993, než přišla éra polských výrobců nábytku. Jejich cenám se dalo těžko konkurovat. „My nakoupili za jedenáct tisíc korun jen materiál, oni za tu cenu prodávali už hotový nábytek,“ vyčísluje Čermák. „Abychom přežili, museli jsme dělat víc vlastních projektů a začali se hlásit i do veřejných soutěží.“
A měli štěstí. Postupně se jim podařilo proniknout i do zdravotnického sektoru, kde začínala řada praktických lékařů. Ti chtěli ordinace vybavit trochu jiným nábytkem než jen nevzhlednými kovovými kartotékami, ale na trhu nic přímo pro ně nebylo. Díky tomu přišly Profilu větší zakázky pro fakultní nemocnice a spolupracovali i s firmami vyrábějícími elektrické polohovatelné části do truhláři obkládaných lůžek.
Firmě se dařilo, než její růst přerušila v roce 1997 první ekonomická krize, která stopla státní zakázky. „Zase jsme byli bez práce, tak jsme si řekli, že musíme jít do privátu,“ ohlíží se František Čermák. Oslovil je bývalý kolega, architekt Jiří Kříženecký, který i první privátní projekty donesl.
„Designoval námi vyrobený nábytek třeba pro cukrárnu Kačenka, pivovar Bernard nebo pro izraelského investora. Projektů přibývalo a my mohli začít budovat tým obchodníků a projektantů. Přijali jsme dalšího architekta, začali vymýšlet nábytkovou řadu do kanceláří a jezdili po výstavách,“ popisuje Čermák.
Dnes se firma soustřeďuje na čtyři sektory: kancelářský, zdravotnický, kam patří i lázně nebo sanatoria, hotelnický a atypický nábytek třeba pro showroomy. Na něm i na zakázkovém bytovém nábytku spolupracují s designérským studiem Schwestern, které založily Čermákovy dcery Monika Cihlářová a Iveta Čermáková.
Se sesterským duem se Profil nábytek podílel třeba na rekonstrukci Muzea Jana Husa v Kostnici nebo na showroomu výrobce pian Petrof. „V muzeu to byla velmi náročná práce. Museli jsme vyrobit speciální vitríny složené z několika materiálů, bylo tam i hodně kamenných povrchů. Dost jsme se na tom vyučili,“ přiznává František Čermák.
Mezi nejvýraznější zakázky z posledních let se řadí také vybavení interiéru Národního filmového archivu, plzeňského technologického parku Tech Tower nebo nového mladoboleslavského sídla Škody Auto, nesoucího název Laurin & Klement Kampus.
Nejčastějším materiálem, s nímž v Profilu pracují, jsou laminované desky, překližky a multidesky, které se povětšinou dovážejí ze Skandinávie nebo z Ukrajiny. Kvůli ruské válce se ale buď úplně ztratily z trhu, anebo byla velmi nejistá doba jejich dodání. Cena navíc vyskočila o několikanásobek.
„Naštěstí se to pomalu, po tom roce a půl, vrací do normálu. A dodavatelský trh už není tak nestabilní,“ poznamenává Čermák. Ostatně krize a utahování opasků, které během třiceti lety přišly několikrát, firma pokaždé přežila. Pomohlo, že většinu vydělaných peněz investovala do technologií a modernizace, aby získala konkurenční výhodu.
Namísto propouštění navíc přemístila pracovní síly do rozvoje areálu a dostavěla nové výrobní haly. V nich využívají nejnovější technologie, jako počítačem řízenou formátovací pilu nebo moderní olepovací linku pro nábytkové hrany i CNC stroje pro zpracování atypických tvarů.
„Stále jsme v Humpolci, jen jsme se z centra města před pěti lety přestěhovali na jeho okraj, do areálu nevyužitého brownfieldu. Postavili jsme tu výrobní halu o velikosti čtyř a půl tisíce metrů čtverečních a administrativní budovu, takže teď jsme všichni pohromadě,“ přibližuje Čermák.
V původním areálu připravují developerský projekt a investují rovněž do nemovitostí: nedaleko Humpolce koupili budovu bývalé hospody, v Krkonoších zase starou školu, z níž vybudovali šest apartmánů.
Aktivní je firma také v zahraničí. Do roku 2008 pro ni tvořil export zhruba čtyřicet procent a výrobky dodávali hlavně do zemí Beneluxu, především do hotelnictví. Vybavovali i různé zábavní parky a později začali rekonstruovat zdravotnické provozy.
Posledním projektem je velká nemocnice v Alžíru, kde se bude nový nábytek montovat zhruba šest týdnů a půjde o technologiemi nabité výrobky, třeba do laboratoří. V minulosti vybavovali rovněž polikliniku v Zambii, na Maltě nebo v Bruselu a na montáži nábytku do dvacetipatrové věže v nizozemském Utrechtu se podílelo najednou kolem pětatřiceti řemeslníků.
Všichni čtyři kamarádi jsou ve firmě stále aktivní a rádi se setkají na staré dílně, kde si ponechali původní stometrovou truhlárnu. „Pořád to umíme,“ říká s úsměvem František Čermák. Každý ze čtyř spolumajitelů má na starosti jiné oddělení: on obchod, Jan Ságl ekonomiku, Pavel Bokůvka logistiku a zásobování a Roman Čeleda nákup a prodej velkoplošného materiálu.
Nedávno do týmu sedmdesáti zaměstnanců a dvaceti externistů přibrali i nového výkonného ředitele Jiřího Kloučka. „Je to první opravdový manažer za třicet let, který přišel zvenčí a který se na firmu nekouká jen očima truhláře. My řešili všechno spíš intuitivně, neexistoval střední management. To se teď mění,“ zdůrazňuje Čermák.
Ve firmě už má každý ze čtyř majitelů i své děti, většinou jedno nebo dvě. Myšlenky na to, že by rodinný podnik někdy prodali, je tak ani nenapadnou. Roli hraje i fakt, že spolu ve stejném složení vydrželi tak dlouho.
„Nikdy se nestalo, že bychom spolu třeba přestali kvůli nějaké hádce komunikovat. Nemůžeme si to ani dovolit. Tahle práce nás živí a živí nás dobře. Máme dohromady třináct dětí a na rodinném setkání před lety jsme se všichni shodli, že chceme pokračovat. Věřím, že firmu jednou budeme mít komu předat,“ uzavírá František Čermák.