Je to opulentní miliardářská sága, v níž jde o moc, velké peníze, ale taky o lásku a smrt. Příběh Madeleine Astor, vdově po realitním magnátovi Johnu Jacobu Astorovi, je dnes téměř zcela zapomenutý. V době manželovy tragické smrti byla těhotná, jejich syn se narodil jako Astorův pohrobek – a Madeleine se rozhodla nic nevzdat.
Byla to láska jako z románu. Jemu bylo 47 let, jí teprve osmnáct, když se v září 1911 po krátké známosti vzali. Jejich vztah vzbudil světovou pozornost nejen proto, že nejbohatší muž tehdejšího světa mohl být jejím otcem.
Na parník, který je měl dovézt domů do Ameriky ze svatební cesty po Evropě a severní Africe, se nalodili jako světově známý průmyslník, developer a finančník se styky v nejvyšší politice, a jeho nová krásná a mladá choť, členka nejvyšší americké smetánky, nadto těhotná s jejich prvním dítětem.
O pět dní později byla mladičká Madeleine nejslavnější vdovou světa – a započal se příběh lítého boje o miliardové dědictví. Boje s rodinou, ale i akcionáři a investory, který by vydal na román.
Jejich loď lásky se totiž jmenovala Titanic a John Jacob Astor IV. při její zkáze tragicky zahynul.
Madeleine i přes nervový otřes katastrofu přežila a dokázala udržet a zachránit i své těhotenství; 14. srpna 1912, čtyři měsíce po zkáze Titaniku, se jí narodil zdravý syn John Jacob Astor VI., zvaný Jakey.
Syn – a Astorův dědic. A tady celý příběh vlastně teprve začíná.
Kdo je tu paní Astorová?
Zesnulý otec John Jacob Astor IV. býval správcem rodinného impéria, ale i schopným a podnikavým realitním magnátem a developerem. Budoval dodnes slavné hotely Waldorf Astoria, financoval výstavbu na polovině severoamerického kontinentu, investoval do železnice i těžebního průmyslu a zároveň se výrazně angažoval v politice. V době, kdy se nalodil na Titanic, činilo jeho jmění asi půl miliardy dolarů.
Krátce předtím, než se seznámil s Madeleine, se rozpadlo jeho manželství s jinou příslušnicí americké smetánky, Avou Lowle Willig Astor z vlivné rodiny Willingových z Newportu. Za Astora se provdala 17. února 1891 a devět měsíců po svatbě, 15. listopadu 1891., se narodil první syn Vincent (celým jménem William Vincent Astor).
Druhé dítě, dcera, po matce pojmenovaná Ava (Ava Alice Muriel Astor) přišla na svět až o jedenáct let později, v červenci 1902. Mělo jít zřejmě o poslední pokus, jak manželství zachránit. Tou dobou už se totiž mluvilo o tom, že je v rozkladu zejména kvůli Astorovým nevěrám.
Paní Astor žila napůl v jejich domě na Fifth Avenue, v rodinném sídle v Newportu, a v nově zakoupených sídlech v Regent’s Parku v Londýně a tamní čtvrti Mayfair. Živá, komunikativní Američanka si ve „staré dobré Anglii“ přelomu století vytvořila bohaté společenské vazby, užívala si rodinné peníze a na to, co se kde o jejím manželovi říká, příliš nedbala. Muž dál vydělával velké peníze a paní Astor za ně žila pohodlným životem.
V listopadu 1909 nicméně požádala o rozvod z manželovy viny. V březnu 1910 soud státu New York její žádosti vyhověl a Astorovi nařídil nejen zaplatit exmanželce tučné odškodné ve výši na tehdejší dobu astronomických deseti milionů dolarů, ale také výživné pro ni i děti: syn Vincent právě nastupoval studia na Harvardu, dceři bylo sedm let a do péče ji získala matka.
O milionářském rozvodu mluvila celá tehdejší společnost. O necelý rok později je tu ovšem nová aféra. John Jacob Astor je viděn v milostném objetí s mladičkou Madeleine Talmage Force. Je jí tehdy šestnáct nebo čerstvě sedmnáct, a je tedy považovaná téměř za dítě. Zároveň pochází z noblesní newyorské rodiny.
Její otec William Hurlbut Force měl francouzské předky, vlastnil úspěšnou přepravní firmu William H. Force and Co. a jeho otec prosperoval ve zpracovatelském průmyslu. V roce 1889 se Force oženil s Katherine Talmage, vnučkou bývalého brooklynského starosty Thomase Talmage. Na svět přišly dvě dcery, Katherine a Madeleine.
Zámožná rodina Talmage-Forceových byla členem většiny newyorských společenských klubů, patřili k tamní elitě a obě dcerky k zajímavým partiím vhodným ke sňatku. Často tak figurovaly ve společenských magazínech. Že si ovšem mladší Madeleine, narozenou v roce 1893, vyhlédne právě stárnoucí John Jacob Astor, s mohutným knírem vypadající ještě starší než na šestačtyřicet, to nikdo nečekal.
Celý New York měl o čem mluvit.
Astor se do živé, veselé, energické a společenské Madeleine ovšem zamiloval jako mladíček – a Madeleine jeho city opětovala. Vyjížďky autem, pozvánky na piknik, víkendy na jachtě… a pronásledování tiskem. Celý New York měl o čem mluvit.
O ruku ji Jack požádal v roce 1911, v den jejích osmnáctých narozenin. Vzali se 9. září 1911 (poté, co je nejprve odmítlo oddat několik episkopálních kněží) a okamžitě odjeli na dlouhou svatební cestu. Aby se situace uklidnila, chtěli všem zmizet z očí.
Foto Wikimedia Commons
Na prodloužené několikaměsíční líbánky vypluli z New Yorku na lodi Olympic (shodou okolností šlo o sesterskou loď R.M.S. Titanic) a užili si dlouhé evropské a egyptské turné. Právě při návratu z této části líbánek si zamluvili plavbu na Titaniku, nejluxusnějším parníku všech dob.
Madeleine na líbánkách otěhotněla – a manželé si přáli, aby se dítě narodilo na americké půdě, jako americký občan. V dubnu 1912 se nalodili ve francouzském Cherbourgu. Madeleine byla v pátém měsíci těhotenství a Astor zamluvil nejpohodlnější apartmánové kajuty, které loď nabízela.
Madeleine doprovází komorná Rosalie Bidois a také ošetřovatelka Caroline Endres. Astor má s sebou osobního sluhu Victora Robbinse. Apartmá je luxusní, jídlo skvělé, loď pluje rychle, v New Yorku budou za pár dnů. Vše běží výborně.
Vstávej, drahá. A vezmi si všechny šperky.
V noci 14. dubna John Astor probudil svou ženu zprávou o ledovci, do kterého loď po desáté hodině večerní zřejmě narazila. Ujistil ji, že situace není vážná. Přesto manželku v souladu s instrukcemi lodního personálu požádal, aby si navlékla záchrannou vestu a oblékla si drahý kožich, který jí dal k Vánocům.
„Venku je chladno, drahá. Pro jistotu.“ Důvodů je ale víc. Kožich má mnoho kapes. „Vezmi si i všechny šperky, co tu máš,“ dostane mladá Madeleine podivnou instrukci. Manžela poslechne a ověsí se diamanty, další klenoty vloží do kapes. Astor byl k novomanželce víc než štědrý.
Čas běží. Manželé vyjdou na palubu, zdánlivě se nic neděje. V pozadí dokonce pořád hraje hudba lodního orchestru. Cestující první třídy netuší, že tou dobou už se vodotěsné komory v podpalubí nezadržitelně plní ledovou vodou. Má maximálně čtyři stupně a člověk v ní nevydrží déle než pár desítek minut. Nikdo netuší, že Titaniku zbývají poslední hodiny. Na horní palubě se možná skutečně ještě tančí.
Manželé Astorovi odpočívají v tělocvičně. Astor kouří, těhotná Madeleine nervózně posedává na mechanickém koni – tak znějí později slova svědka, který manžele před potopením lodi ještě zahlédl.
Situace se ale nevyvíjí dobře. Madeleine spolu s ošetřovatelkou a služebnou dostanou pokyn, aby nastoupily do záchranného člunu číslo čtyři. Astor požádá o povolení doprovázet Madeleine a dodá, že je vzhledem k těhotenství „v choulostivé situaci“. Není mu to ale povoleno. Ženy a děti mají nařízenou přednost.
Jsi v dobrých rukou. Uvidíme se ráno.
Madeleine se do vratkého člunu nechce, chce zůstat v bezpečí velké lodi. Přitiskla se prý k manželovi a chtěla zůstat s ním, ale Astor jí řekl: „Moře je klidné. Budeš v pořádku. Jsi v dobrých rukou. Uvidíme se ráno.“
Jsou to poslední slova, která od něj slyší.
Pak se všechny tři ženy musejí protáhnout oknem z promenády první třídy, aby mohly být spuštěny do člunu. Čekají je dlouhé hodiny na hladině mrazivého oceánu. Nad ránem je zachrání loď Carpathia, která Titaniku po zaznamenání nouzového signálu spěchá na pomoc.
Pro spoustu lidí ale dorazí až příliš pozdě.
Tak se 15. dubna, ve 2:20 ráno roku 1912, zaoceánský parník R.M.S. Titanic, patřící loďařskému koncernu White Star Line, ponořil pod hladinu. Tu noc zemřelo přes 1500 lidí, což byly více než dvě třetiny všech pasažérů.
Mezi nimi i nejbohatší a nejvlivnější lidé své doby. Ze 175 mužů cestujících první třídou jich zahynulo 118. Mnozí z nich ještě večer s Astorovými žertovali při večeři.
O život přišlo celkem 57 dolarových multimilionářů a jejich náhlá smrt otřásla světovým byznysem. Tělo Johna Jacoba Astora IV. najdou až o týden později a identifikují podle zlatých kapesních hodinek, zlatého pera a pečetního prstenu. V náprsní tašce ve vnitřní části svého společenského obleku bude mít Astor ještě 25 tisíc dolarů.
A jeho manželka zůstane na všechno sama.
„Problémy s sebou nosí jako perly.“
Po své záchraně a po zjištění, že její manžel tragédii nepřežil, se těhotná Madeleine nervově zhroutila. Více než měsíc po potopení lodi se neobjevila na veřejnosti. Kolovaly zkazky, že ani mladá paní Astorová katastrofu Titaniku nepřežije a bude jeho poslední obětí.
Madeleine ale projevila nezdolnou vůli k životu. Pro sebe i svoje dítě.
Znovu se objevila na obědě, který uspořádala ve své rezidenci na Páté avenue pro kapitána lodi Carpathia Arthura Rostrona. Událost se konala jako poděkování jemu i lékaři na palubě za jejich pomoc trosečníkům z Titaniku. Madeleine byla bledá, pohublá, v černém. Ale naživu.
Navzdory obrovskému stresu, který při dubnové tragédii prožila, zvládla dítě zdárně donosit a 14. srpna 1912, přesně čtyři měsíce po zkáze lodi, porodila zdravého syna, kterému dala jméno John Jacob Astor VI. Jakey.
Jakey nebyl jediným dědicem otcova pohádkového jmění. Byly tu i další děti, ty z prvního manželství. Byli tu akcionáři. A byla tu Astorova první žena, která se domáhala svého podílu.
John Jacob Astor ve své závěti, kterou upravil krátce po svatbě s Madeleine, skutečně odkázal většinu svého jmění Vincentovi, synovi z prvního manželství. Předpokládal, že ho čeká ještě dlouhý život a že závěť ještě několikrát změní ve prospěch dalších dětí, které se mu mohly narodit.
Přesto ale svou mladou rodinu nenechal bez prostředků. Prozatím Madeleine daroval sto tisíc dolarů (v dnešní hodnotě asi 2,75 milionu dolarů), stejně jako plné užívání svého domu na newyorské Páté avenue a další sídla, a konečně pětimilionový svěřenský fond. Svému nenarozenému synovi pak zanechal svěřenský fond v hodnotě tří milionů.
Závěť obsahovala překvapivou klauzuli.
Přestože podmínky byly velkorysé, obsahovala závěť překvapivou klauzuli: pokud se Madeleine někdy znovu provdá, přijde o svěřenský fond i o dům na Páté avenue.
Madeleine si vybojovala své jmění, ačkoli znění závěti mnoho lidí z Astorova okolí napadlo. Proti byla nejen rodina jeho první ženy, ale i mnozí obchodní partneři. Narození zdravého syna v srpnu 1912 ovšem mnoho kritiků umlčelo – Madeleine si svá práva vybojovala.
Její příběh se stal v prostředí newyorské smetánky naprosto legendárním. Mladá a pohledná „vdova z Titaniku“, v náručí se synkem, který dostal v americkém tisku přezdívku „Titanic Baby“, figurovala na předních stránkách společenských novin a časopisů.
Madeleine poskytovala rozhovory a veřejné mínění měla naprosto na své straně. Svého synka vychovávala jako člena klanu Astorových, jímž skutečně byl. Majetek si vyvzdorovala.
Dlouho chodila ve smutku. Na známé kolorované fotografii vychází z kostela o Velikonoční neděli ve White Sulphur Springs v den druhého výročí katastrofy Titaniku se svou sestrou a jejím manželem a dětmi za zády. I ve smutku měla Madeleine na sobě diamantový náhrdelník a perly, dárek od Astora, které z Titaniku zachránila ve svém drahém kabátě.
Ještě tři roky po tragédii, na tryzně v Belmont Park, která zkázu Titaniku připomínala, dorazila Astorova vdova v černém, se smuteční síťkou přes obličej. Nebylo jí přitom ani jednadvacet – příliš mladá na to, aby se stala vdovou z Titaniku na celý život.
Čtyři roky po katastrofě, v roce 1916, se Madeleine Astorová nehledě na výhružné klauzule ze závěti mrtvého manžela provdala za svého přítele z dětství Williama Karla Dicka. Přišla o dům, svěřenský fond i slavné příjmení, přesto ale zůstala zřejmě nejslavnější a nejtragičtější vdovou katastrofy.
Druhému manželovi porodila další dvě děti, Williama (1917) a Johna Henryho (1919). Svěřenský fond svému nejmladšímu bratrovi Jakeymu Astorovi spravoval jeho bratr Vincent, starší o víc než 21 let. Požádala ho o to sama Madeleine.
Díky bohatství svého druhého manžela si Madeleine žila více než pohodlně, ale svému lékaři přiznala, že Titanic jí navždy „zničil nervy“, a v důsledku toho se považovala za „invalidu“.
V lednu 1932 si Madeleine zamluvila kajutu první třídy na lodi Vulcania, kde se seznámila s pohledným italským sportovcem Enzem Fiermontem, mužem o patnáct let mladším, než byla sama. Boxer, jehož jméno v překladu znamená „ohnivá hora“, se pro Madeleine nadchl zřejmě i kvůli jejímu bohatství.
I když byli oba zadaní, pustili se do vášnivého, ale toxického vztahu. Madeleine se rozvedla s Wiliamem Dickem a Enzo Fiermonte se ještě téhož roku stal jejím novým manželem. Psal se rok 1933 a „vdově z Titaniku“ bylo čtyřicet, když se vdávala potřetí. Štěstí jí však tohle manželství nepřineslo.
Madeleine se stala obětí dennodenního domácího násilí.
Někdo by mu snad řekl „italské“, ale z dnešního pohledu se Madeleine stala jasnou obětí dennodenního domácího násilí, které opakovaně dala i k soudu. Podle soudních záznamů jí manžel jednou zlomil zápěstí, jindy žebra. K jejich definitivnímu rozchodu došlo v roce 1937, kdy Fiermonte manželku zmlátil do bezvědomí.
V květnu 1938 mu Madeleine vyplatila konečné odstupné ve výši 150 tisíc dolarů a podala rozvodové papíry z důvodu extrémního týrání, načež přijala zpět příjmení předchozího manžela.
Fiermonte po rozvodu chladnokrevně prohlásil, že Madeleine „si své problémy nosila s sebou jako perly“. Aféra ho učinila slavným. Rozjel dokonce úspěšnou hereckou kariéru.
Madeleine Astor Dick zemřela v Palm Beach na Floridě v roce 1940 ve věku 46 let. Oficiálně na srdeční chorobu, ale pravděpodobně po předávkování prášky na spaní. Je pohřbena v New Yorku na hřbitově Trinity Church, v mauzoleu vedle své matky.
