Chodit pozdě je špatně. Jakkoli nepříjemně to může znít – tak mě vážně nezajímá, jestli dneska chystáte velkou večeři, čekáte služební hovor nebo někde máte „pracovní kafe“. To, co o vás prozradí daleko víc, je vaše dochvilnost.

Její pravý opak – nedochvilnost – mě obtěžuje natolik, že už jen z přemýšlení nad ní, se mi vlastně dělá trochu špatně. Jasně, i já se občas zpozdím, ale pokaždé, když se to stane, propadám panickému pocení a pokud někam přijdu později o víc než patnáct minut, vypadám, jako že jsem se byl zrovna koupat.

To ovšem není hlavní potíž. Skutečný problém spočívá v tom, že, co se strachu z nedochvilnosti týče, jsem (jak jsem zjistil) členem poměrně zanedbatelné minority. Skoro se zdá, že většina lidí dnes považuje stanovený čas schůzky nebo uzávěrky, spíš za letmé doporučení, než za něco, co by měli dodržet.

Kvůli svému rozdílnému pohledu jsem se tak už mockrát setkal s narážkami na to, že jsem upjatý nebo bezdůvodně puntičkářský, často se sprškou výmluv nebo nadávek v těsném závěsu. Ve světě, který má pocit, že je v permanentním časovém skluzu asi není předhazování přesnosti způsob, jak vyhrát cenu za popularitu a já jsem s tím smířený. I tak ale existují dobré důvody pro to, proč považovat dochvilnost za ctnost.

Stanovení časových plánů a deadlinů nám umožňuje účinně koordinovat práci a minimalizovat mrhání časem a energií. Zkuste zauvažovat, co by se stalo, kdyby se úplně všichni najednou „hodili do pohody“ a nechali věci plynout. To je v podstatě definice neefektivnosti.

Pokud chcete, můžete si to představit třeba na mém příkladu, kdy mi jen za minulý týden třináct lidí (ano třináct, počítal jsem to) odřeklo schůzku nebo nedodrželo uzávěrku. Je to jako nějaká šílená epidemie šířící se frázemi typu: „Pardon, moje chyba“, „Moc se omlouvám“, nebo „Víte, jak to chodí.“ Očekávaná odpověď v takových případech bývá: „Všechno v pohodě.“ Jenže ono není. Tady jsou důvody proč:

Neúcta: Tím, že chodíte včas, vyjadřujete váš respekt. Jde o signál, že si daného člověka vážíte a že vám není ukradený. Pokud vám není hloupé chodit na schůzky s druhými pozdě, proč se pak s nimi vůbec chcete setkat?

Bezohlednost: To, že někam přijdete pozdě, byť neúmyslně, ukazuje na lhostejnost vašeho zájmu o ostatní. Jako by pro vás neexistovali.

Nadřazenost: Nedochvilnost také mimoděk odhaluje vaši pozici v daném vztahu. Pokud nedbáte na dohodnutý čas setkání, v podstatě tím sdělujete, že jste „něco extra“, a tudíž na jiné úrovni, než váš protějšek. Můžu vás ale ujistit, že s takovou pro něj budete spíš „ten debil“.

Nedůvěra: Jakmile začnete zanedbávat termíny, vaše renomé splaskne rychleji, než píchnutý balónek. Když nedokážete přijít včas, jak vám může někdo věřit, že zvládnete něco opravdu těžkého?

Ztrátovost: Představte si situaci, ve které je pět lidí dohodnutých na srazu ve dvě odpoledne, zatímco vy ho proflákáte a přijdete o deset minut později. Tím jste právě promrhali čtyřicet minut něčího času. Pokud by navíc měl být za podobné setkání vystaven účet například ve výší 5000 Kč za hodinu, doplatíte onu ztrátu? Někdo to totiž kvůli vám bude muset udělat…

Neorganizovanost: Jestli si ani neumíte dát do pořádku kalendář, jaké další oblasti vašeho života asi ještě balancují nad propastí? Chození pozdě na vás prozradí, že pravděpodobně všechno děláte za pět minut dvanáct, a tedy nejste člověk, se kterým je výhoda mít něco společného.

Pseudo-vytíženost: Spousta lidí ráda klade rovnítko mezi zaneprázdněnost a důležitost, ale ti skutečně úspěšní ví, že je to spíš blbost. „Permanentně natřískaný“ diář, totiž značí hlavně to, že si neumíte stanovit priority nebo použít slovo „Ne“. Ani jedno není zrovna výhra.

Nespolehlivost: Některým z nás evidentně přijde v pořádku vycouvat na poslední chvíli z úkolu, který slíbili, že splní. Normální? Spíš k smíchu…

Megalomanskost: I když většina populace z této domněnky naštěstí nejpozději v osmi letech vyroste, stále mezi námi žijí takoví, kteří mají pocit, že jsou středem vesmíru. Na rovinu – není to přitažlivá vlastnost. Vlastně tomu můžeme říkat Syndrom Donalda Trumpa. Chcete snad, aby vás srovnávali s Trumpem?

Jak už jsem napsal, i já se občas zpozdím. Někdy se zkrátka stanou věci, které nemůžete předpokládat nebo ovlivnit. Když na ně dojde, snažím se člověku, s nímž jsem se měl setkat, poskytnout detailní vysvětlení toho, proč jsem přišel pozdě a řádně se mu omluvit. Zároveň usiluji, aby pochopil, že celou věc beru velmi vážně a že už se nebude opakovat.

Dbaní na dochvilnost není o tom, že budete permanentně ve stresu nebo že budete jako dráb neustále kontrolovat hodinky. Je to úplně naopak. Když děláte věci včas, zbude vám prostor i na zájem o druhé a na ohleduplnost k nim. A přesně takovými lidmi přece chceme být obklopení, ať už jde o kolegy nebo přátele, ne? Představte si, jak harmonický by váš život byl, kdyby prostě jen každý splnil to, co slíbí. Nejlepší je pochopitelně začít u sebe, k čemuž se skvěle hodí motto, které mi vtloukali do hlavy už jako malému:

„O pět minut dřív je akorát. Přesně na čas už je pozdě. Pozdě je nepřijatelné.“