Je ztělesněním amerického snu. Bývalá česká modelka Petra Starke se v devadesátých letech přestěhovala do Spojených států, kde udělala fantastickou kariéru. Ze studií práv to dotáhla až do Bílého domu, kde například radila americkému prezidentovi Baracku Obamovi s výběrem jeho ministrů. A v práci pro vlivné osobnosti a firmy ji nezastavilo ani onemocnění zákeřnou rakovinou.
Navzdory závažným zdravotním problémům Petra Starke i dnes nadále pracuje v USA jako právnička pro elitní klienty a také radí ambiciózním politikům či diplomatům, jak se dostat do vrcholných funkcí. Letos se například podílela na kampani demokratky Kamaly Harris v amerických prezidentských volbách.
Co si myslí o jejich výsledku? A co ji udivuje na české politice? To Petra prozrazuje v exkluzivním rozhovoru pro Forbes.
Na naše setkání na Floridě, kde Petra momentálně žije, přichází v rudých minišatech s černým leopardím vzorem a zelených pantoflíčkách Hermès z umělé kožešiny. Už při domlouvání rozhovoru mi nabídla tykání a pozvala mě do místní vyhlášené restaurace na suši.
Na všechny otázky odpovídá s úsměvem. Člověk by z její dobré nálady vůbec nepoznal, že v současné době už opakovaně podstupuje léčbu rakoviny.
Proč jsi se rozhodla odejít z Česka do Spojených států?
Během studií na Vysoké škole ekonomické v Praze jsem potkala jednoho Američana a byla z toho velká láska. Vzali jsme se v roce 1996 a o dva roky později se přestěhovali do Spojených států. Náš vztah bohužel nevydržel, ale já už v Americe zůstala. Vystudovala jsem práva na univerzitách na Havaji a ve Washingtonu a hned po škole mne zaměstnala velká právnická společnost O’Melveny & Myers.
Co bylo dál?
Brzy jsem začala pracovat pro významné politické osobnosti. Dostala jsem se mezi nejlépe hodnocené právníky, kteří umějí klientům s politickými ambicemi pomoci získat vysoké funkce. Vytvářela jsem jim plány, například na dosažení funkce ministra zdravotnictví, velvyslance v Evropě a podobně. Mám tedy unikátní specializaci.
Takže jsi vlastně takový politický kouč?
Přesně tak. Pomáhám vytvářet strategie k dosažení vysokých politických nebo diplomatických úspěchů. To není jednoduché. Nejprve musíš pro stranu získat hodně peněz. Dlouho pro ni pracovat. Jinak nemáš šanci získat vyšší pozici. Je jedno, jestli jsi demokrat, nebo republikán.
Většina zájemců o vyšší politické funkce má časem problém s tím, že vnitrostranický systém pracuje jako pyramida. Prvních pár let si myslíš, že dostaneš nějakou odměnu, ale tu nakonec získá někdo nad tebou. Takže si najmou poradce, jako jsem já, aby se co nejobratněji a nejrychleji vyšplhali na vrchol té pomyslné pyramidy.
A tahle cesta tě dovedla až do Bílého domu?
Do Bílého domu mě přivedli mí nejvlivnější klienti. Pracovala jsem například pro amerického ministra financí Henryho „Hanka“ Paulsona, který sloužil ve vládě George W. Bushe nebo pro veřejné představitele CIA.
Když Barack Obama v roce 2008 poprvé vyhrál prezidentské volby, zavolali mi z jeho týmu, jestli bych za nimi nepřijela. Když v USA vyhraješ volby, tak je první čtvrtek v listopadu a už dvacátého ledna musíš mít sestavený kabinet. To znamená vytipovat a prověřit nejvhodnější kandidáty, kteří projdou hlasováním v Senátu.
To byl tvůj úkol?
V podstatě ano. Vlastně jsem pomáhala navrhnout, prověřit a připravit osoby, které mají největší šanci projít všemi volebními procedurami. Musela jsem minimalizovat riziko mediálního očerňování navržených kandidátů, což je poměrně složitý proces. Každý má nějaké kostlivce ve skříni, takže je velká pravděpodobnost, že se o nich FBI a Senát dozvědí.
Citlivost na různé problémy z minulosti se však liší podle funkce, na kterou prověřovaný politik kandiduje. Škraloup, který je nepřijatelný pro ministra spravedlnosti, nebrání téže osobě kandidovat třeba na ministra zemědělství.
S jakými problémy jsi se například setkala?
Hlavním problémem vhodných adeptů na vládní křesla bylo většinou jejich enormní bohatství. Často jde o ropné magnáty nebo příslušníky rodin ovládajících bankovní domy. Ti mají strašně moc majetku. FBI zpětně zkoumá původ každého dolaru, který vlastní.
Aby se politicky očistili, dostanou doporučení zbavit se části pochybného majetku nebo podnikatelských pozic. To není jednoduchá věc. Znamená to pro ně velkou daňovou zátěž a často i ztrátu vlivu v určité oblasti.
Byla tvá práce pro prezidenta Obamu podmíněná členstvím v jeho Demokratické straně?
Vůbec. Já jsem před nástupem do Bílého domu měla většinu klientů z řad republikánů. Osobně stojím někde uprostřed mezi oběma tábory. Ale nikdo se mě při vstupním pohovoru na moji politickou orientaci neptal. Vždycky jsem si v Oválné pracovně připadala trochu nepatřičně, jako bych byla špion.
Zaměstnal tě i Joe Biden?
Před pěti lety jsem byla mezi prvními třemi lidmi, kterým prezident Joe Biden nabídl práci v jeho nejbližším týmu. Bohužel, krátce potom jsem se dozvěděla, že mám rakovinu a musela jsem z jeho týmu odejít.
Co říkáš výsledku nedávných prezidentských voleb v USA?
Sice jsem pomáhala v kampani nejprve Bidenovi a pak i Kamale Harris, ale tušila jsem, že volby dopadnou tak, jak dopadly. V poslední době se ve Spojených státech uskutečnilo několik voleb, kdy se z pohledu většiny lidí rozhodovalo pouze o vítězství menšího zla. Nechci říkat, že Donald Trump je menší zlo než Kamala Harris, ale bohužel od Obamy je zde velká nouze o dobrého demokratického kandidáta.
Proč je v zemi, která má víc než 330 milionů obyvatel, tolik složité najít vhodného kandidáta k výkonu prezidentské funkce?
Uvnitř stran působí spousta vnitřních politik vedených různými zájmovými skupinami. Viceprezidentka Harris měla jen pár měsíců na to, aby si je naklonila, a je to člověk, který mění své názory, což lidé nezapomínají. Americká společnost je navíc čím dál víc rozčarovaná tím, že se demokraté věnují okrajovým tématům, jako je vytváření desítek pohlaví, místo toho, aby řešili věci, které lidi opravdu trápí. Například bezpečnost, ekonomiku nebo zdravotnictví.
Mainstreamová média byla jako sněhové koule kutálející se z liberálního svahu, zasněženého názory akademických a uměleckých elit, které na sebe nabalovala. Donald Trump sice představuje opačný extrém, ale je víceméně konzistentní a nebojí se nazývat věci pravým jménem. Pro většinu voličů byl srozumitelnější a důvěryhodnější než Kamala Harris.
Sleduješ politiku v České republice?
Moc času na to nemám. Jednou, když jsem do Česka přijela, bylo to v roce 2018, tak se zrovna konaly prezidentské volby. Zaujalo mě, že na plakátech byl Miloš Zeman a další lidi, které si pamatuji z mládí. Přišlo mi, že se vrátili do české politiky.
Při mé poslední návštěvě Česka jsem zase zaznamenala, že zde kandiduje kolem dvaceti politických stran nebo různých uskupení. Nechápu, jak takový systém může fungovat. Říkala jsem si, že si musím najít čas, abych český politický systém nastudovala.
Už jenom proto, že ve Spojených státech má hodně lidí strach, aby se státy, jako je Maďarsko či Slovensko, nepřipojily k Rusku a hodně mých klientů, kteří znají můj původ, se ptají, jestli to takhle dopadne i s Českou republikou.
Čím se momentálně pracovně zabýváš?
Dělám poradkyni klientům, kteří se snaží něco dojednat s americkou vládou. Někteří jsou Američané, ale mám v portfoliu i Brita nebo katarský investiční fond.
Jako konzultantka a ambasadorka též pracuji pro německou farmaceutickou firmu Mainz Biomed, jejíž akcie jsou veřejně obchodované na burze v New Yorku. Tahle společnost uvedla na trh test včasně identifikující kolorektální rakovinu. Je k dostání také na evropském trhu.
Co přesně znamená, že se „snaží něco dojednat s americkou vládou“?
To ti vysvětlím na příkladu rodiny katarského emíra. Oslovila mě s žádostí o pomoc při realizaci záměru vybudovat ve Spojených státech infrastrukturní projekty, jako jsou dálnice nebo továrny. Chtějí, aby jim americká vláda garantovala, že o vložené investice z jejich fondu nepřijdou z důvodu politických rozhodnutí. Například v souvislosti s válečnými konflikty na Blízkém východě.
Také zastupuji vynálezce, jenž získal Edisonovu cenu. Je to architekt umělé inteligence. Pomáhám mu s navigací technologie k mírovému uplatnění. Měl už schůzku s Pentagonem. Americké ministerstvo obrany chtělo jeho software použít k zabití patnácti lidí. Přestože to byli teroristé, můj klient odmítl svou technologii k takovému účelu poskytnout. V portfoliu mám i známého vědce, který získal Nobelovu cenu za medicínu.
Neodmyslitelnou součástí tvého života je také sport a zdravý životní styl. Přesto jsi v poměrně mladém věku onemocněla rakovinou. Čím si to vysvětluješ?
Miluji jógu, ale radost mi dříve dělaly i jiné sporty. Běhala jsem, cvičila v posilovně. Den beze sportu u mě neexistoval. Bohužel má pouze 24 hodin a já, abych stihla všechno, co mne živilo i bavilo, jsem často zapomínala na spánek. Asi patnáct let jsem spala jen tři až pět hodin denně. Možná právě tenhle deficit a poměrně velký pracovní stres u mě později iniciovaly vznik rakoviny. Jinak si to nedovedu vysvětlit.
Ani v rodině tu nemoc nemáme. Momentálně s ní bojuji i za pomoci českého patentu. Známý z washingtonského Národního ústavu zdraví mi dal tip na podle něj nedoceněného českého lékaře a vědce Františka Trnku. Žije v Českých Budějovicích, kde jsem ho osobně navštívila. Je mu přes osmdesát let.
Zaujal mě jeho originální pohled na léčbu zhoubných nádorů, který si v sobě nese oživení a zdokonalení již přes sto let starého objevu skotského lékaře Johna Bearda. Spočívá v užití pankreatických proenzymů. Užíváním čípků s těmito látkami se mu údajně již podařilo úplně vyléčit několik těžce nemocných onkologických pacientů.
Léky jsem si vyzvedla a teď je užívám. Doktor Trnka je velmi sympatický a skromný člověk. Ráda bych mu v rámci mých možností a právě i na základě osobní zkušenosti pomohla s uvedením jeho patentu na americký trh. Aby se nadějný výživový doplněk – protože jako lék není schválený – mohl dostat k lidem.
Jak se ti enormní pracovní a sportovní vytížení podařilo skloubit s rodinným životem?
Mého současného manžela jsem potkala v tělocvičně ve Washingtonu, D.C. před šestnácti lety. To jsem byla zaměstnaná v té velké právnické firmě. V té době jsem vlastně jinde než v práci nebo při sportování partnera potkat nemohla.
Do tělocvičny jsem se ale nechodila socializovat a bavit s lidmi. Stejně to měl i můj manžel, bývalý profesionální hráč amerického fotbalu za tým Washington Redskins. I jemu jsem se zpočátku spíše vyhýbala. Byl totiž dost populární a mně vadilo, že ho pořád obklopuje skupina fanoušků. Když jsme šli na první rande, pořád na něj dotírali cizí lidé a chtěli s ním probírat nějaký zápas, který se udál před třiceti lety.
Po nějakém čase jsme se zase potkali, rande si zopakovali a už jsme se od sebe neodloučili. Vzali jsme se a máme spolu skvělého třináctiletého syna.
Když srovnáš život v Česku a ve Spojených státech, v čem vidíš hlavní rozdíl?
Myslím si, že největší rozdíl je v tom, že Američané méně soudí jiné lidi. Česká mentalita je více závistivá, pomlouvačná. V Americe se lidé více starají sami o sebe. Když jsi čerstvý emigrant například z nějaké válečné země, například z Ukrajiny, tak tvrdě pracuješ, abys zapadl a umožnil dobrý život sobě a své rodině a nikoho jiného nesoudíš.
Druhá věc je, že v USA se lidé více snaží hledat způsoby, jak vyřešit problémy, nikoli jen říkat, že to nejde. To je z mé zkušenosti spíše česká vlastnost. Ale abych byla fér, na druhou stranu musím říct, že v Česku je víc vzdělaných lidí. V Americe se můžeš stát miliardářem i bez škol.
Stýská se ti přesto po původní vlasti? Jak často Česko navštěvuješ?
Stýská se mi po rodině, po kamarádech, po tradicích, jako jsou české Vánoce nebo po historických památkách. Nemoc mě přinutila zvolnit pracovní tempo, takže v poslední době jezdím do Česka častěji.
Jakou mají Češi mezi Američany pověst?
V současné době žiju v Sarasotě na Floridě, kde působí velká česká komunita. Má svou sportovní organizaci. Dokonce pořádá plesy. Velmi populární je tu například rodina Kordových. Hodně se to kolem ní hemží českými tenisty a golfisty, jejich příbuznými a známými.
Obecně se dá říci, že Američané toho o Česku moc nevědí. Ale liší se to v závislosti na jejich sociálním postavení, vzdělání a na jejich adrese. Průměrný Američan nemá moc důvodů cestovat, vidět a poznávat svět za hranicemi vlastního silného státu. Má dostatek všeho k pohodlnému životu.
Na rozdíl od Čechů, kteří se už jenom kvůli tomu, že žijí v malé zemi, musejí učit cizí jazyky a být zvídavější, pokud chtějí mít více příležitostí pro splnění svých životních snů. Každopádně ve Spojených státech je zavedené povědomí o mimořádné kráse českých žen.