Konfliktních situací zažíváme v práci celou řadu. Není divu – s kolegy trávíme podstatnou část života, většinou si je nemůžeme vybírat a práce stojí vysoko na žebříčku našich hodnot. Právě proto na sebe nedorozumění nenechají dlouho čekat.
Některé konflikty se týkají přímo předmětu naší práce, jiné jsou následkem naší špatné komunikace. Existuje ale i velká skupina neshod, které mají hlubší psychologické příčiny.
1. Hledáme přátelství, nikoli spolupráci a výsledek
Často se domníváme, že slušně se můžeme chovat jen ke kolegovi, který je nám sympatický. Jenže zaměstnání není místo, kde můžeme podmiňovat vzájemnou spolupráci přátelstvím. Pokud v práci vznikne blízkost a kamarádství, je to fajn. Pokud ne, neznamená to, že můžeme spolupráci odložit stranou.
Podporu bychom se měli vědomě učit budovat právě s těmi lidmi, kteří nám příliš blízcí nejsou. S těmi druhými jde totiž spolupráce sama.
Jedná se o dovednost i o rozhodnutí: umět a chtít odložit stranou vlastní nesympatie, pocity a výhrady k druhému a zaměřit se na to, proč zde společně jsme: na společný cíl, výsledek, na pomoc zákazníkovi.
2. Zaměstnání je pro nás ring, kde s kolegy bojujeme
Práci vnímáme jako kolbiště pro vlastní sebehodnotu, kterou budujeme na základě srovnávání se s druhými.
Závidíme. Sledujeme, zda „dostáváme stejně“ nebo jestli nám někdo nekřivdí. Pokud je někdo odlišný, místo hledání společné cesty k našemu pracovnímu cíli (nikoli nutně ke splynutí duší) raději druhého měníme.
Své vstřícné chování nejprve něčím podmiňujeme: „Udělám to teprve, až on…“ Tvoříme koalice. Pomlouváme. Trestáme druhého za to, že není podle našich představ. Nejdeme si vzájemně naproti.
Za tímto stavem je často neochota začít problém řešit jako první. To je pro nás často nepřekonatelná překážka. Domníváme se, že vstřícnost automaticky znamená přiznání, že jsme viníky daného neporozumění. Raději tedy zůstaneme v konfliktu či nepříjemné náladě, protože snaha udělat první krok pro nás znamená ústup v podivném a zbytečném boji o vlastní sebehodnotu.
3. Nejsme trpěliví a konfliktům nepředcházíme
Popsaná vstřícnost je obtížná právě proto, že je nutné ji zkoušet znova a znova. Poprvé ani podruhé se nepovede. Kolega je nepřístupný nebo zatvrzelý. Proto musíme svůj přístup měnit a zkoušet zase něco jiného. Naše spolupráce nakonec možná nebude ideální jako z příručky, ale bude za dané situace nejlepší možná.
Proto je velice důležité znát slabá místa – svá i kolegů. Vědět, co je citlivé. Vědět, co nás v dané situaci nejspíše vytočí, a dopředu se tomu vyhýbat. Nemyslete si, že předmětem vašeho sebeovládání má být poručit si v momentě, kdy jste zalití vztekem uprostřed konfliktu. Nikoli – sebekontrola je umění předcházet tomu, abychom se v takto citlivých situacích vůbec ocitli.
4. Přizpůsobit se pro nás znamená přetvářku
Jsme neochotni přizpůsobit se druhému – měnit své chování podle slabin nebo odlišností našich kolegů. Odmítáme se zamyslet, kde zmírníme nebo kde přidáme – abychom si lépe porozuměli. S vážným kolegou je třeba trochu ubrat z naší hluboké studnice humoru a bázlivého kolegu zase více podpořit…
Příznakem zralé osobnosti je, že se chová k různým lidem různě. To je základ emoční inteligence a dobrých společenských vztahů. Často se bohužel setkáváme přesně s opačnou reakcí: ještě druhému naložíme, schválně (nebo nevědomě) jej svým chováním dostáváme do nepohody a provokujeme ho obnažováním jeho slabin. Vrcholem našeho alibismu je pak argument: „Kdybych se choval ke každému jinak, to bych pak nebyl já. To bych se přetvařoval…“ Takové „já“ je však smutné, sobecké, osamocené. Čím dříve jej změníte, tím lépe.
5. Nevidíme vztah mezi tolerancí, osobní kultivací a spokojeností
Velice často nám chybí prosté umění tolerance. Partnera nebo kamarády si vybíráme podle sympatií a vhodnosti. Tolerance je u nich jednodušší. U kolegů to neplatí. A o to více je tolerance potřeba.
Tolerance je mentální dovednost: začíná vnitřním souhlasem s tím, že lidé mohou být odlišní (ano, i nesympatičtí), a přesto je kvůli tomu nebudeme odmítat nebo chtít měnit. Její součástí je docenění různosti a přijetí druhého, jaký je.
Je to složité umění, které se nelze naučit za pět minut. Souvisí jednak s akceptací sebe sama a vlastních slabých stránek, jednak se šíří našich zkušeností, protože s jejich rozmanitostí tolerance roste, a v neposlední řadě také s naší celkovou osobnostní kultivací i životní spokojeností.
Ano, někdy i to, že zapracujeme na sobě nebo uděláme něco pro vlastní spokojenost, nepřímo ovlivní, že budeme tolerantnější k různosti druhých.
Další články Dalibora Špoka:
