Když jsem včera vyrazila na nákup do supermarketu v pražských Dejvicích, zůstala jsem zaraženě stát před regálem s toaletním papírem. Nebyla v něm jediná rulička. Pobavený úsměšek se postupně měnil v lehký šok – to když jsem v naší rezidenční čtvrti obcházela devět obchodů, než jsem si z vietnamské večerky na rohu konečně vítězoslavně odnášela rodinné balení bělostných rolí.
Nejde přitom o místní kolorit. V supermarketech od Austrálie přes Japonsko až po Spojené státy vyprazdňují zákazníci regály s toaleťákem tak rychle, jak jen je zaměstnanci stíhají naskladnit.
Nesledujeme první záchvat podobné hysterie. Když svět v roce 1973 čelil ropné krizi, Američané vzali toaletní papír útokem, jako by jej mohli nacpat do nádrží svých cestních korábů.
O čtyři dekády později tentýž svět sledoval, jak venezuelský prezident Maduro vyslal do všech továren na toaletní papír v Caracasu armádní oddíly, aby dohlížely na výrobu a distribuci. Zemi pod jeho socialistickou vládou trápil akutní nedostatek všeho.
Toaleťák byl symbolickou nedostatkovou komoditou i v socialistickém Československu. Rok před sametovou revolucí řešil výpadek dodávek dokonce nejvyšší politický orgán v zemi. Předsednictvo ÚV KSČ tehdy rozhodlo o výstavbě nových závodů v Česku a dovozu z Číny.
Pokud by papírová stezka vedla do Číny i dnes, mohlo by to způsobit nemalý problém. Naštěstí většina ze šesti rolí toaletního papíru, které ke svému komfortu a hygieně potřebuje průměrný Čech, se dnes vyrobí lokálně. Zbytek dovážíme dle Českého statistického úřadu hlavně ze Slovenska, Německa a Polska. Akutní nedostatek tedy nehrozí.
V naší západní kultuře permanentního dostatku nastartoval koronavirus nejrůznější hysterie: panické skupování různých produktů je jednou z nich. U roušek, dezinfekce či trvanlivých potravin lze domyslet nit souvislostí i běžným selským rozumem.
Proč se ale komoditou ceny zlata stává role papíru, která nás zaručeně neochrání před virem, lze ji nahradit (v nejhorším i proudem teplé vody), a navíc nehrozí výpadky dodávek? Proč doma hromadíme právě toaletní papír?
Odpovědi můžeme hledat v antropologii, psychologii i ekonomii. Jedna z nich tvrdí, že jsme na hromadění zásob jednoduše biologicky naprogramováni, podobně jako třeba straky nebo veverky. V době, kdy svět čelí nové nemoci, kterou nedokáže dostat pod kontrolu, nás kontrola alespoň nad vlastní plnou spíží dokáže ukolébat v jepičím pocitu bezpečí.
„Toaletní papír představuje typ komodity, díky níž si pocit bezpečí a kontroly můžeme pořídit levně a snadno,“ píše v komentáři britského magazínu The Conversation ekonom Paul Keaveny. „Navíc jej používáme k očistě u tělesné funkce, která v naší kultuře stále představuje jisté tabu, a proto je pro nás plná kontrola zvlášť důležitá.“
V psychologii se tento typ zkresleného uvažování označuje jako „sklon neriskovat“ (angl. zero-risk bias). Studie opakovaně prověřily, že lidé ve stavu ohrožení raději eliminují povrchní a často bezvýznamné riziko, než by se pustili do něčeho zásadního, ale výrazně komplikovanějšího.
Další vysvětlení nabízí nositel Nobelovy ceny za ekonomii John Nash a jeho teorie her. Zejména část, která se označuje jako „Nashova rovnováha“. Nash tvrdí, že žádný z hráčů nemůže jednostrannou změnou zvolené strategie vylepšit svoji situaci. Trh toaletního papíru, stejně jako například bankovnictví, lze považovat za „koordinační hru“. Existují v ní dva hráči, vy a všichni ostatní, a dvě strategie: jednat normálně, nebo panicky nakupovat.
Pokud všichni
jednají normálně, udržuje se systém v rovnováze. Regály v
obchodech jsou plné toaletního papíru a spotřebitelé si jej
mohou pohodlně koupit, kdykoli potřebují. Pokud ale ostatní
propadnou nákupnímu šílenství, je pro vás optimální strategií
udělat to samé. Jinak vám hrozí, že zůstanete bez papíru. Opět
tak vzniká rovnováha, protože všichni propadnou panickému
nakupování.
Rozdíly jsou zřejmé. Zatímco za první strategií stojí úspěšná koordinace (protože nikdo nepropadl panice), druhou určuje právě selhání koordinace (všichni zpanikaří). Daleko fatálnější dopady má Nashova herní teorie, pokud místo hygienických potřeb začnou lidé vybírat své úspory z bank, protože ztratí důvěru v bankovní systém.
„Moderní ekonomiky fungují na důvěře, kterou COVID-19 narušuje. Lidé ztrácí důvěru v dosud samozřejmé věci. Třeba že kdykoli můžou zajít do obchodu a nakoupit, co budou potřebovat,“ píše Paul Keaveny.
Ekonomové
nabízejí dvě řešení. Prvním z nich je, že vláda vstoupí do
hry jako ručitel, jak se to stalo u hypoteční krize v roce
2008. V tomto případě by se vláda zaručila za držení
strategické zásoby toaletního papíru.
Druhým řešením je zavedení limitů na množství, které si zákazník může koupit. Při průměrné spotřebě necelé dvě role na hlavu a týden by tak průměrná čtyřčlenná rodina do Velikonoc pohodlně vystačila s dvěma rodinnými baleními. A při úsporném režimu…
Já tedy vyrážím do obchodu, než se zavede přídělový systém. Jeden nikdy neví!
