Bojovník Jiří Procházka otevřeně o prohře, z níž vyšel jako vítěz, neochotě ublížit druhým, vlastní potřebě filozofovat i cestě, která nikde nekončí.
V neděli 30. června ráno se nejlepší český MMA bojovník Jiří Procházka pustí do třetího titulového zápasu v organizaci UFC. Jeho soupeřem bude Brazilec Alex Pereira, kterému bude chtít vrátit listopadovou porážku a získat zpět pás šampiona v polotěžké váhové kategorii. Při té příležitosti proto znovu vydáváme exkluzivní rozhovor, který s ním pro Forbes po dramatickém zápase vyšel.
Nadcházející řádky měly být oslavou šampiona. Bojovníka, který se po vážném zranění a více než rok trvající pauze vrátil do klece, aby si vzal zpět „svůj“ titul, jehož se čestně vzdal. V hlavním zápase turnaje UFC, nejprestižnější MMA organizace na světě.
V proslulé newyorské Madison Square Garden, hale považované za mekku sportovních událostí. Tohle dějství, které tuzemská veřejnost naplno docení dost možná až s odstupem času, bylo rozehráno, aby si vysloužilo přídomek nezapomenutelné.
Český samuraj proti brazilskému indiánovi. Souboj dvou mimořádně hodnotově založených bojovníků, pro jehož závěr měl Jiří Procházka jasně stanovený scénář: zvednout ruku nad hlavu a zakřičet si vítězství. Tak, jak bývá jeho zvykem. Jenže se nestalo.
Momentálně nejlepší zápasník reprezentující Česko na Alexe Pereiru nestačil. Jeden z nejsilnějších postojářů současnosti s obávaným levým hákem jej přiměl padnout k zemi po kombinaci, v níž hrál prim právě precizní úder levou pěstí. Poprvé po třinácti zápasech a osmi letech si tak Jiří Procházka připomněl, jaké to je opustit oktagon coby poražený.
Byť on sám se tak necítí. „Prohru vnímám jako definitivní stav, já ale pořád mám možnosti s touhle situací něco udělat,“ říká člen loňského výběru Forbes 30 pod 30 v otevřeném až familiárním rozhovoru, jemuž by patřičné formality, včetně vykání, zbytečně ubíraly na autentičnosti.
Když se na věci díváš pozitivně, vždy najdeš cestu, jak si z toho špatnýho vzít dobrý.
„Když se na věci díváš pozitivně, vždy najdeš cestu, jak si z toho špatnýho vzít dobrý. Tím pádem nikdy nemůžeš prohrát.“ Jeho slova ještě umocňuje přístup, kterým ihned po boji výsledek přijal.
Přestože zkušený rozhodčí Marc Goddard zápas – alespoň dle názorů většiny odborné veřejnosti – ukončil předčasně, Jiří se navzdory velkému zklamání z neúspěchu, naštvání na sebe sama i vnitřnímu nesouhlasu s daným rozhodnutím za sudího postavil. „Myslím, že to nakonec bylo v pořádku, byl jsem mimo,“ pronesl bezprostředně po duelu.
V prostředí překypujícím adrenalinem a testosteronem nevídané gesto. Poté, co se český bijec rok nazpět po zranění vzdal šampionského opasku, jejž získal v dechberoucí bitvě s jiným Brazilcem Gloverem Texeirou, si svět bojových sportů naklonil zase o něco víc. Ačkoli záře reflektorů tou dobou směřovala do druhého koutu klece, MMA tím udělal tu nejlepší reklamu.
A své vlasti jakbysmet. S odstupem času už situaci, která rozhodla dosud nejvýznamnější výzvu jeho kariéry, hodnotí kritičtěji. Připouští, že Marc Goddard pochybil a že mu to také osobně sdělil.
„V tu chvíli jsem ale cítil, že bylo správné zaujmout takový postoj. Výsledek se stal a já ho přijal. Nejsem dement, abych vzteky kopal, nadával nebo brečel. Stejně bych s verdiktem nic neudělal,“ přibližuje zápasník, který už dříve získal dva tituly v japonské organizaci Rizin.
„Bylo potřeba se k tomu postavit se ctí a uvědomit si, že si za to můžu jen sám,“ dodává. Chování hodné opravdového šampiona. Ani zrovna nemusí mít jednu ruku zvednutou. Nejen pro něj vskutku nezapomenutelná zkušenost.
Foto Jiří Turek, Jana Jabůrková
Jak se cítíš?
Jsem mírně naštvanej, že jsem dojel na podobnou chybu jako před lety. Byť má trpělivost se sebou samým musí být nekonečná, už si nahlas říkám: Dost! Jsem válečník, který byl stvořený pro to, aby vítězil. To je můj jediný účel, poslání. Nic jiného nemám. Základ je tedy odvést dobrou práci v boji, kterou já většinu zápasu dělal, jenže v jednu chvíli jsem sklouzl do starších návyků, které se mi úplně nepodařilo odbourat.
O jakých návycích mluvíš?
Automatismech. Neudržel jsem pozornost a spadl jsem do podvědomých návyků. Zase jsem se bezhlavě hrnul dopředu, za vidinou toho, že chci boj ukončit, a přestal jsem soupeře trpělivě lovit. A to se na týhle úrovni neodpouští. Ztratil jsem bdělost. Ne nad Alexovými bdělými reakcemi, ale nad Alexovými podvědomými reakcemi, které má v sobě krásně zakódované.
Moment, kdy mě trefil, byla jen podvědomá reakce, ohnal se tělem. Dělá to ve všech zápasech a já jako jelito naletěl. Ve skutečnosti jsme tak oba sklouzli do zajetých kolejí a Alex v tom byl šťastnější. Přitom dokud jsem vše držel pod kontrolou, viděl jsem, že nemá vůbec nic. S vědomím toho mě ten výsledek sere nejvíc.
V jakém momentě zápasu jsi o soustředěnost, jak ty říkáš bdělost, přišel?
