Plný plyn, na rychloměru třístovka a jeden loping za druhým. Tihle chlapi tahat za knipl vážně umí. A rozhodně se toho nebojí.
Není divu – Flying Bulls Aerobatics Team patří mezi nejlepší akrobatické skupiny světa. Letos slaví 60. výročí svého založení a Forbes dostal šanci se s nimi při té příležitosti proletět, což je prostě nabídka, která se neodmítá.
Na ten den jsem se těšil hodně dlouho. Nemohl jsem dospat a od samého rána jsem přemýšlel, jaké to asi bude. Cestou na jaroměřské letiště jsem si pustil do sluchátek soundtrack z Top Gunu, aby mi rychleji utekla. Těšil jsem se na setkání s Martinem Šonkou a Petrem Kopfsteinem, kteří ještě donedávna bavili diváky po celém světě v rámci série Red Bull Air Race.
Čeští letci patřili vždy mezi naprostou elitu, ať už jako vynalézaví konstruktéři, stateční druhováleční bojovníci, moderní stíhači, nebo prvotřídní akrobaté. Šonka s Kopfsteinem jsou toho živoucím důkazem. Mimochodem, ani jeden z nich svůj stroj neprodal a oba pevně věří, že se slavné letecké závody v brzké době opět rozjedou.
Ke svým šedesátinám si letka, která vznikla pod názvem Chrudimská čtyřka, nadělila opravdu jedinečný dárek. Deset osových výkrutů za sebou ve skupině? Nic podobného nikdo jiný na světě dosud nedokázal. A to je sám o sobě dost silný argument pro to, abych jim na čtvrt hodiny svěřil do ruky svůj život a na vlastní kůži okusil, jaké to tam ve vzduchu je.
Na záda si beru padák a už už se soukám do stísněného kokpitu akrobatického speciálu XtremeAir XA42 s výkonem 315 koní. Můj pilot Honza Rudzinskyj mi ještě těsně před vletem říká, že kdyby se mi náhodou začalo dělat špatně, ať mu to nezapomenu zavčas říct, abychom stihli přistát.
Odvětím, že rozumím, ale sám dobře vím, že i kdybych něco takového opravdu cítil, udělám vše pro to, abych to vydržel a mohl absolvovat let v celé jeho délce. Podobná šance se mi nejspíš už nikdy nenaskytne.
Času na kochání se malebnou východočeskou krajinou moc není. Možná i proto, že po celou dobu úvodní fáze letu nekoukám směrem dopředu, ale nervózně a zároveň i trochu fascinovaně sleduji situaci napravo, kde jen metr a půl od konce našeho křídla letí druhé letadlo. A vedle něj třetí a hned za ním čtvrté.
Je až neuvěřitelné, s jakou přesností dokážou tito čtyři pánové létat. Skoro si říkám, že to snad ani není v lidských silách, ovšem jejich kousky mě s každou další vteřinou přesvědčují o opaku. Jestli se pro létání opravdu někdo narodil, pak to jsou rozhodně oni.
Už ani nevím, kolik akrobatických prvků jsme během letu ve formaci stihli absolvovat. Chvílemi jsem se snažil zorientovat, kde že se vlastně nacházíme, leč neúspěšně. Před dvěma vteřinami jsem měl nedalekou Rozkoš na své třetí hodině, vzápětí se mi ztratila z dohledu a znovu se objevila až za hodně dlouho. Alespoň tak mi to připadalo – ale Honza evidentně věděl, co dělá.
Po několika dalších vteřinách mi řekl, že je načase formaci rozpustit a zalétat si sólově. Já samozřejmě ihned nadšeně souhlasil, aniž bych tušil, co na mě chystá. A pak to přišlo.
Loping následovaný výkrutem jsem ještě vstřebal. Dokonce jsem víceméně bez úhony přečkal i souvrat, kdy letadlo letí nejdřív strmě vzhůru, načež ručička rychloměru klesne v podstatě až na nulu, pilot „kopne do směrovky“, čímž otočí stroj kolem jeho svislé osy, aby vzápětí zamířil střemhlav dolů.
Ovšem přemet na zádech s negativními „géčky“, kdy se člověku všechna krev v těle najednou začne přesouvat směrem do hlavy, to už byl trochu jiný kalibr. Dokonce i sluchátka to vzdala a spadla mi z hlavy směrem vzhůru, za což jsem si však mohl sám: jak jsem se později dozvěděl, neměl jsem je řádně upevněná.
Rudě jsem sice neviděl, ale třpytící se hvězdičky se dostavily. A ve stejnou chvíli jsem rovněž pocítil, že už to přichází, že už se mi začíná dělat lehce nevolno. Upnul jsem proto svůj zrak načas na kameru před sebou v naději, že se blíží konec. Svítilo tam asi 13 minut. Oddechl jsem si, už to nebude dlouho trvat, ale Honza zahlásil, že ještě pár akrobatických prvků zvládneme. Uf!
Když jsem po dalších zhruba dvou minutách konečně ve sluchátkách uslyšel, že musíme přistát, ihned jsem odvětil, že samozřejmě souhlasím. Jestli to znělo spíš zklamaně, nebo nadšeně, nedokážu sám posoudit.
Věděl jsem, že chci být co nejdřív na zemi, abych nemusel kabinu uklízet a drhnout, ale stejně tak jsem věděl, že mám za sebou naprosto jedinečný zážitek. „Sedm gé plus a čtyři a půl gé minus,“ oznamuje mi můj pilot po přistání, když se ptám, jaké přetížení na nás mohlo během letu působit.
Piloti formule 1 se v některých obzvláště ostrých zatáčkách dostanou nakrátko za hranici čtyř, my byli o poznání dál. Podáváme si ruce a já se loučím se slovy, že vzdušné umění letky ve složení Stanislav Čejka, Jan Rudzinskyj, Miroslav Krejčí a Jan Tvrdík je zkrátka něco neuvěřitelného.
Sviští oblohou rychlostí 300 kilometrů za hodinu křídlo na křídle, pár set metrů nad zemí a někdy vlastně i níž. Do toho všeho se všelijak koordinovaně točí kolem všech tří os a neustále mají přehled o tom, co se děje před nimi, za nimi i vedle nich.
Zkrátka a dobře každou chvíli dokazují, že patří mezi naprostou leteckou elitu. A my Češi na ně můžeme být už 60 let právem hrdí.
