Naučte militantní milovníky vepřového jíst ryby. Navíc mořské ryby. A ještě na tom vydělejte desítky milionů korun. Belgičan Pierra-Manuel Boels to zvládl a Čechy přesvědčil. Byl to ale maraton trvající tři dekády.
Když se nadechnu, na chvíli, jen na malou chvíli si připadám jako na rybím trhu ve Středomoří. Ten okamžik ale není, a ani nemůže být dlouhý, protože aby ten pocit trval delší dobu než zlomek sekundy, musel bych mít ještě zavázané oči a nesměl bych vnímat teplotu, která je uvnitř skladu snad ještě nižší než ta venkovní listopadová.
Ale to moře tu ve vzduchu je. Pravdou, poněkud méně poetickou, ovšem je, že není ani tak ve vzduchu jako ve stovkách polystyrenových krabic, které jsou organizovaně rozeseté všude kolem. Jsou totiž plné ryb, které ještě včera mrskaly ploutvemi prakticky ve všech mořích omývajících Evropu.
Jaderské, Jónské, Severní, Balt, Atlantik… Že nakonec doputovaly do Česka, do skladu kousek za Prahou skoro na dohled dálnice D1, je výsledek práce Pierra Boelse.
Každý, kdo někdy v Česku v posledních třiceti letech ochutnal mořské plody nebo čerstvou rybu z moře, a je prakticky jedno, jestli to bylo v Mlýnci s výhledem na Vltavu a Karlův most, nebo šlo o lososa v krabičce z Lidlu, může poděkovat velkému jednašedesátiletému chlapíkovi, který před třiceti lety vyměnil Belgii za Prahu, aniž by něco takového vůbec plánoval.
Když ve dvaceti studoval na univerzitě v Dallasu mezinárodní management a marketing, o existenci Československa měl coby Evropan sice tušení, ale rozhodně nepočítal s tím, že se země tehdy ještě nedobytně zamčená za železnou oponou stane jeho druhým domovem.
Tím spíš, že po návratu do Belgie uvízl v korporátu japonské automobilky Toyota, odkud se přesunul do Francie, kde v pětadvaceti dostal na starost rozběhnutí pobočky belgické univerzity.
A aby toho nebylo málo, ve stejné době ve Francii ještě spoluvlastnil firmu na výrobu produktů z barevného hliníku. Pominout nejde ani to, že se zvládl oženit a mít dvě děti.
„Když je člověk mladý, stihne toho dost,“ vzpomíná Boels, který měl největší životní otočku teprve před sebou. Rozbuška, která ji odstartovala, nebyla nějak šroubovaně komplikovaná. Šlo o rozvod.
„Všechno jsem tenkrát opustil a vrátil jsem se do Belgie,“ přiznává anglicky, přičemž do vět občas nečekaně propašuje český výraz. Víc se do češtiny nepouští, i když jinak mluví pěti jazyky. „Dejte mi ale lahev whisky a v tu chvíli je i moje čeština dokonalá,“ směje se.
Zatímco v Belgii před víc než třiceti lety přemýšlel, co dál, východní blok se postupně bortil a Československo nebylo výjimkou. Investiční žraloci na Západě tehdy cítili šanci a Pierrův bratr byl jedním z nich. Skupina investorů ale potřebovala někoho na práci přímo v Praze, což bylo něco, na co se třicetiletý muž bez závazků bezvadně hodil.
„Měl jsem slíbený zajímavý plat, a navíc to znělo dost dobrodružně, tak jsem jel, i když to byla první země, kam jsem odešel žít, aniž bych se v ní dokázal domluvit,“ vzpomíná Boels na začátek devadesátých let, kdy se domy v Praze prodávaly za ceny, které bylo těžké odmítnout.
Foto Michael Tomeš
„Byl to skvělý byznys. Investoři koupili dům za čtyři pět milionů, další čtyři miliony je stály byty pro nájemníky, kteří se přestěhovali někam jinam, a na konci byl prázdný činžák, kde místo bytů vznikly kanceláře. V tu chvíli jste to mohl prodat za pětadvacet milionů.“
