Pro Vladimíra Lekeše, majitele aukční galerie Adolf Loos Apartment and Gallery, mělo jít o jeden z vrcholů galerijní kariéry. Na aukčním seznamu byl obraz Oskara Kokoschky a u něj na české poměry astronomická vyvolávací cena 240 milionů korun včetně aukční provize.
Jenže zájemce o dílo rakouského umělce s českými předky se nenašel. Vladimír Lekeš vidí příčinu především v článku rakouského deníku Der Standard, který vyšel krátce před aukcí. Jeho autorka v něm upozorňuje na možnou oprávněnost restitučního nároku dědiců jednoho z majitelů Kokoschkova díla Hanse Dittmayera.
Dittmayer podle Lekeše obraz získal v roce 1942 od německého právníka a sběratele s židovskými kořeny Fritze Glasera. Ten tehdy dílo prodal zřejmě pod cenou, protože musel uhradit vysokou daň z židovského majetku, kterou mu stát vyměřil. Vliv na cenu navíc měla i skutečnost, že Židé už v té době umělecká díla prodávat nesměli.
Na konci války se pak Dittmayer s obrazem Kokoschky i dalšími díly své sbírky přesouvá nejprve do příhraničních Petrovic a následně do Prahy, kde obraz prodává prostřednictvím Galerie Václava Hořejše. Krátce poté je zatčen pro kolaboraci s hitlerovským Německem a zkraje roku 1946 umírá ve vězení.
Jeho rodina je pak v tom samém roce z Československa deportována, obraz Oskara Kokoschky z vrcholné drážďanské éry tak zůstává na českém území.
Jeho další éra měla přijít o dekády později, kdy byl poslední položkou na seznamu Lekešovy aukční galerie. Jenže zájemce o něj se nenašel.
Obraz Oskara Kokoschky Dáma a otrok, který se v neděli 19. března dražil v Praze. Nového majitele ale nezískal.
„Svět umění pracuje tak, jak pracuje. Je choulostivý k vnějším vlivům, které jsou někdy dělány účelově. Byť byly všechny nároky s oprávněnými židovskými restituenty vyřešeny a obraz vymazán ze všech registrů ztracených židovských děl, na výsledku aukce se podepsaly lži a polopravdy uvedené v článku. Teď budeme řešit možné právní kroky,“ konstatuje Vladimír Lekeš.
Čeho byste případnou žalobou chtěli dosáhnout?
Určitě náhrady škody a omluvy.
Dá se vzniklá škoda vyčíslit?
Uvidíme, ale myslím, že to možné je. Necháme si zpracovat podrobný právní názor a podle něj budeme dál postupovat.
Co taková kauza znamená pro vás coby galeristu? Poškozuje vaše renomé?
Samozřejmě. Zejména pak v Rakousku, kde článek vyšel a kde máme velice silnou klientskou základnu. Pomoci by nám mělo alespoň to, že autorka článku má podle vídeňského kolegy v odborných kruzích velmi špatnou pověst.
Celé to bylo připravené k vydání těsně před aukcí, abychom neměli dost času se bránit. Kdo se v tom orientuje, je mu jasné, že je to celé nonsens.
Po skončení aukce jste řekl, že jste měl zájemce připravené se o Kokoschkův obraz utkat…
Měli jsme dva zájemce z privátní sféry, kteří se o obraz před aukcí aktivně zajímali a se svými poradci se na něj byli u nás v galerii podívat. Samozřejmě teď nemá smysl řešit, na jakou cenu by došlo v aukčním prodeji.
Už jste v minulosti podobné problémy s některým z obrazů řešil?
Restituční problémy se židovskými majiteli jsem řešil mnohokrát, ale nečekal jsem, že by se peněz za některé dílo naprosto neoprávněně domáhali dědicové člověka, který k němu přišel neprávem, a navíc ho pak ještě v roce 1945 prodal krátce před tím, než byl zatčen a uvězněn za kolaboraci s německým režimem.
Ozvala se vám autorka článku před jeho vydáním?
Kontaktovala nás dotazem, jestli jsou vyřešena dědická práva. Na to jsme odpověděli, že ano. Konkrétně tak, že dědická práva oprávněných potomků Fritze Glasera jsou vyřešena, a na základě toho byl proveden výmaz z několika takzvaných art loss registrů (databáze ukradených uměleckých předmětů, pozn. aut.).
Jak vyrovnání s Glaserovými dědici proběhlo?
Nebyl jsem u něj, ale existuje podepsaná smlouva, že jsou všechny nároky vypořádány.
Vypořádání řešil stávající majitel obrazu?
Ano. A na základě toho byly provedeny výmazy ze zmíněných databází, o což mohou požádat pouze ti, kteří tam konkrétní díla nechali zadat. Díky tomu pak český stát letos v lednu na obraz poskytl vývozní povolení, což by se bez vyrovnání s dědici podle mého názoru nestalo.
Teprve poté majitelé obraz nabídli do aukce, do níž bychom ho bez uvedených předchozích kroků ani nevzali.
Mají potomci Hanse Dittmayera šanci obraz získat?
Co vím, tak kromě článku v novinách žádný právní krok neudělali. Jejich požadavky se odvíjejí jen v rovině vydírání, ničeho jiného. Jejich nároky jsou doslova nulové, protože Dittmayer v roce 1942 obraz od Glasera získal nátlakem. Především ale existuje důkaz, že mezi květnovým koncem války a zářím 1945, než byl Dittmayer zatčen, obraz prodal pražské galerii Václav Hořejš.
Proč tedy Dittmayerovi potomci tuto hru rozehráli?
Je to psychologická hra o peníze. Rozehráli ji před aukcí, protože si mysleli, že něco získají. A nevyšlo jim to.
Co tohle všechno znamená pro Kokoschkův obraz?
Obraz je tím svým způsobem poškozený, ale poučení sběratelé vědí, že se jedná o významné dílo. Za pár let bude opět velmi dobře prodejný. Bude na vlastníkovi, jak se s ním rozhodne naložit.
Před aukcí jste mi říkal, že máte zájemce ochotné za obraz zaplatit šest milionů eur. Může nyní nabízená částka klesnout například na polovinu?
To ne. Majitel to za šest milionů eur nechtěl a dál prodat nechce. Nemusí prodat za každou cenu.
Zároveň nešlo o jediný problém aukce. Řešili jste také hackerské útoky, které komplikovaly účast online dražitelům… To nějak souviselo s Kokoschkou?
Myslím, že ne. Víc to zatím komentovat nechci, protože to budeme dál řešit. Víme ale například, že z devíti IP adres šlo na naši síť dvě stě tisíc přihlášení. Síť pak samozřejmě padala. Dražitelům po internetu jsme rozeslali omluvy, ale víc s tím asi nejde udělat. Jedině snad možnost přihazování po internetu úplně vynechat, což je něco, nad čím do budoucna vážně uvažuji.
Když si odmyslíte tyto problémy, jak aukce dopadla?
Byl jsem s ní maximálně spokojený. Celkem jsme prodali padesát děl za 142 milionů, takže průměrná cena položky se vyšplhala na 2,8 milionu korun. Měli jsme několik autorských rekordů a především se z dvaapadesáti položek na aukčním seznamu neprodaly pouze dvě. Jednou je obraz Kokoschky, druhou dílo Tomáše Rajlicha.
