Plní, co slíbil. Argentina je na tom sice ekonomicky hůře než před jeho zvolením, prezident Javier Milei však tvrdí, že jde o nezbytný krok na cestě k budoucímu ekonomickému zázraku. V Česku mu ale navzdory rostoucí chudobě a inflaci někteří tleskají už dnes.
Argentinci se loni rozhodli pro radikální změnu. Země s druhou největší inflací na světě si v prezidentském duelu zvolila kandidáta, který sliboval, že zásahy státu do běžného života lidí „ořeže“ jako motorovou pilou.
A když Milei desátého prosince zasedl k prezidentskému stolu, skutečně s reformami ihned začal. Jak tedy za půl roku muž stavící se do role anarcho-kapitalistického superhrdiny Argentinu proměnil?
Základní údaj je, že se inflace vyhoupla o dalších pětašedesát procent na 276,4 procenta. „Kromě toho v zemi narůstá chudoba, univerzity jsou před krachem, vědci odcházejí do zahraničí a extrémně narostly výdaje lidí na zdravotní péči. I vyrovnaný rozpočet je dán mimo jiné nesplácením některých dluhů,“ říká Radek Buben, vedoucí střediska iberoamerických studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Tím, že však na začátku ekonomické obtíže budou, se Milei v kampani rozhodně netajil. Po období krize však předpovídá oživení nové Argentiny, kde vše spontánně vyřeší trh zbavený závislosti na státu. „Vše ostatní je dle Mileiho socialismus, přičemž stát nazývá kriminální organizací,“ dodává politolog.
Inaugurace Javiera Mileiho. Foto: Wikimedia Commons
Inaugurace Javiera Mileiho. Foto: Wikimedia Commons
Nejvýznamnějším znamením jeho vlády je podle profesora politologie Tomáše Doška z Katolické univerzity v Peru paradoxně fakt, že se snaží, a částečně se mu to i daří, svoje volební sliby splnit. Byť je podle Bubna plní méně drasticky, než v předvolební kampani avizoval.
„Tam, kde mu to prezidentské pravomoci umožňují, dokáže realizovat své plány. Ze státních služeb propustil již skoro třicet tisíc zaměstnanců a redukuje veřejný sektor včetně státní tiskové agentury,“ říká politolog.
Snížil také počet ministerstev i hodnotu pesa o polovinu a zaměřil se na státní dotace do pohonných hmot. Mimo jiné zastavil veřejné zakázky a eliminuje cokoli, co se dle něj podobá genderovým politikám či se zaměřuje na etnické menšiny a původní obyvatele jihoamerického kontinentu, dodává Buben.
Na začátku července se mu navíc povedlo podepsat desetibodový nezávazný, ale symbolicky důležitý pakt o ekonomicky liberální transformaci země za účasti většiny guvernérů, tedy důležitých hráčů argentinské politiky.
„Navzdory naprosté menšině vlastních poslanců a senátorů se mu vede prosazovat své kroky i v kongresu,“ dodává Buben.
Jinak jsou podle Doška reálné výsledky Mileiovy vlády zatím spíše omezené a řešení strukturálních problémů limitované. Kromě částečně úspěšného boje s inflací snížil Milei schodek veřejných financí, zároveň však narostla nezaměstnanost i chudoba a dostavila se ekonomická recese.
„Navíc není zřejmé, že se v krátkém a střednědobém období makroekonomická situace zlepší,“ říká politolog. Není podle něj jasné, ani jakými prostředky chce Milei situaci lidí žijících v nejtěžší sociální situaci v dlouhodobé perspektivě zlepšit a zda to má vůbec v úmyslu.
„Jeho první kroky jdou spíš proti zájmu těchto sociálních skupin a jeho reformy pravděpodobně nepovedou k lepšímu a kvalitnějšímu fungování státní správy a veřejných služeb,“ myslí si Došek.
Kromě snahy o plnění slibů i přes složitou vnitropolitickou situaci a komplikované vyjednávání s opozicí se Milei také pokouší o zviditelnění se na mezinárodním poli v rámci zahraničních cest.
„Na těch mnohdy vyjadřuje podporu i krajně pravicovým lídrům a propaguje myšlenky libertariánského anarcho-kapitalismu a vyhroceného antikomunismu v představě, že se stane lídrem globální ideologické revoluce,“ vysvětluje Došek.
Když pak v rámci jedné z již šestnácti zahraničních cest v úřadu přijel do Prahy, vyzdvihoval odkaz Václava Havla jako symbolu boje proti totalitě a rozloučil se s tleskajícím publikem slovy „Ať žije svoboda, sakra“. Bojem za svobodu, což připomíná i název jeho koalice, ale myslí hlavně tu ekonomickou.
Například jeho viceprezidentka je podle Bubna výraznou obhájkyní vojenské diktatury ze sedmdesátých let. „Vlastně se hlásí k politice proarmádních aktivistů a zpochybňuje i počet obětí diktatury, o kterém však v zemi nebyl konsenzus ani dříve,“ říká politolog.
Mileiovým majstrštykem je pak Omnibus – sada reforem mířící na přilákání zahraničních investic či částečnou privatizaci státních podniků. Ten sice prošel senátem, skončil ale značně osekaný, jelikož z původních více než šesti set článků zbylo jen 230.
Jeho původní návrh obsahoval části, které vyděsily některé lidskoprávní organizace. Například trestní reforma měla rozšířit možnosti sebeobrany bezpečnostních složek a usnadnit jim legitimní použití násilí. Kritici tvrdili, že tak budou moci nejprve střílet a následně tvrdit, že se před nimi zabitá osoba snažila utéct.
OSN pak odsoudila část zaměřenou proti demonstrantům zahrnující například nutnost získat povolení od úřadů k protestu a nahlásit ho dva dny před jeho konáním.
Ztráta více než poloviny článků ale není pro Mileiho takovým problémem. Podle Bubna jsou jeho původní návrhy vždy záměrně předimenzované, aby měl při vyjednávání prostor k ústupkům.
I tak navíc získal, co chtěl – na rok má díky vyhlášení nouzového stavu pravomoc přijímat speciální administrativní, ekonomická i energetická rozhodnutí. S cílem zavedení „ekonomické svobody“ si tak postupně ujímá více moci.
Svým konáním ale oslovil některé členy českého Liberálního institutu, kteří mu za jeho šokovou terapii argentinské ekonomiky předali před nadšeným publikem Výroční cenu.
Proti tomu se však ohradil současný ředitel institutu Martin Pánek, podle něhož nemá organizace s oceněním nic společného. Mileiova politika tak rozděluje i v Praze necelých dvanáct tisíc kilometrů od Buenos Aires.
Během své návštěvy České republiky se setkal také s prezidentem Petrem Pavlem a premiérem Petrem Fialou. Oba s ním jednali především o postoji k Ukrajině, kterou rovněž podporuje. Fiala nakonec řekl, že je rád, že Milei sdílí v základních otázkách stejný postoj jako on.
Doma pro něj však někteří mají vlastní „šokovou terapii“ – zapálená auta, Molotovovy koktejly a stávky. Jeho ekonomické zásahy totiž popuzují příznivce levice, ale i učitele, seniory a ty, kdo prostě nemají na jídlo. Proto od jeho zvolení čísla protestujících rostou, i když proti nim policie rázně zakročuje.
Násilné byly hlavně demonstrace proti přijetí Omnibusu, při kterých protestující ničili auta a házeli na policisty kameny. Na jedné z protestních akcí pak bezpečnostní složky zranily pětadvacet novinářů.
Kromě toho odbory již vyhlásily několik stávek. Devátého května na den pozastavily provoz škol, bank i letišť, autobusů nebo třeba neakutní lékařské pomoci.
Pochod Marcha Federal Universitaria 24. května 2024. Foto: Wikimedia Commons
Pochod na obranu veřejného vzdělávání 24. května 2024. Foto: Wikimedia Commons
Přesto je potřeba připomenout, že pro Mileiho hlasovala více než polovina obyvatel. Že byli však Argentinci ochotni dát hlas někomu novému, kdo opět slibuje prosperitu, není překvapivé. Proti vystudovanému ekonomovi, který se často objevoval jako expert v médiích, se do utkání o prezidentské křeslo pustil bývalý ministr financí Agustín Rossi. V zemi, kde i jeho vinou míra inflace a chudoby jen roste.
Milei zaujal také antielitářskou rétorikou a kulturní válkou, kterou vyhlásil argentinskému establishmentu, jím označovanému jako „kasta“. „Jde o verzi kulturního konfliktu, který dnes vidíme ve většině světa a který se týká pozice sexuálních menšin, genderových otázek či problémů klimatu,“ říká Buben.
„Většina podpory pro Mileiho tak byla spíše hlasy proti politickému establishmentu než pro jeho osobu a jeho program,“ dodává Došek.
Ze strany voličů šlo podle něj také o protest proti dnešní levicové verzi peronismu, která vychází z protekcionistických tendencí vlády Juana Peróna po roce 1945. Tato politická ideologie je v Argentině dlouhodobě prominentní.
„Avšak všechny zatím uskutečněné ekonomicky liberální alternativy, hlavně za vojenské diktatury na konci sedmdesátých let a za prezidenta Carlose Menema v letech devadesátých, vyústily v ekonomické krize,“ zmiňuje Buben.
A ani Mileiova vláda podle Doška prozatím nevedla ke zlepšení situace lidí, kteří ho volili, ani sociální a ekonomické situace země. „Nic nenasvědčuje tomu, že by se tyto poměry měly zlepšit nebo že by k tomu měly probíhající deregulace a plánované privatizace nějak přispět,“ míní politolog.
Kvůli letům špatných finančních podmínek, ale i zásahům nového prezidenta pak v lednu, tedy během prvního měsíce jeho vládnutí, narostla podle průzkumu univerzity UCA míra chudoby v zemi o necelých osm bodů na 57,4 procenta.
To je nejhorší výsledek za posledních dvacet let. Na slibovaný ekonomický zázrak si tak Argentina musí ještě počkat.
